27. května, 2015 Jan Holovský
Vítejte v Jelitově. Zdroj: Archiv obce Tatce
Žijeme v době, kdy je jasně vidět, že různé „pokrokové“ předpovědi, které hlásaly konec starých tradic jako zastaralých a tmářských, selhaly. Staré tradice sice byly většinou nahrazeny moderními, jenže ty se často neosvědčily a postrádaly řádný lesk. I proto jsme v posledních letech svědky pokusů o obnovení ztracené kontinuity českého kulturního dědictví, které bylo za posledních sto let zpřetrháno víckrát než letošní permanentka na Slávii. Funkce tradice, jakožto přirozeného sbližování jednotlivců, předávání osvědčených kulturních vzorů a především budování vzájemné důvěry společnou aktivitou, je nenahraditelná. A takovou prověřenou tradicí je právě masopust, původně pohanský svátek hodování a stírání jednotlivých sociálních statusů. Tato důležitá součást tradičního, s kulturou i přírodou spjatého vesnického roku se původně slavila tři dny (od neděle do úterý) a po ní následovala Popeleční středa, začátek čtyřicetidenního půstu před velikonocemi. V širším smyslu bylo coby masopust chápáno celé období mezi vánoci a zmíněným půstem. Řada rituálů, včetně vesnických zabíjaček a tancovaček, vrcholila úterní masopustní obchůzkou maškarád.
Tatce jsou samy o sobě na obnovování starých tradic celkem tvrdý oříšek. Početný shluk malých domků a absence větších statků je v obci na hranici úrodné Polabské nížiny neklamným znakem toho, že tu nikdy nebýval ráj střední třídy. Velká část obyvatel od nepaměti pendlovala mezi malými políčky, prací pro vrchnost a později dojížděním do továren v okolí, především v nedalekých Pečkách. Není divu, že po krizi roku 1929 se tu pevně usadila komunistická strana, která tu od roku 1935 hrála první housle. To potvrdil i hladký průběh únorové revoluce roku 1948, úspěšná likvidace jediných dvou bohatších selských rodin a fakt, že JZD tu bylo roku 1949 založeno už jako třetí v okrese. Tehdy však nezmizely jen meze, ale také tisícileté kořeny vesnického života.
Mimo socialistické svátky se už slavily jen tradiční Máje a listopadové Posvícení. Pamětníci sice nostalgicky vzpomínají na úspěšné Akce Z, lampiónové průvody a oblíbené hasičské sdružení, ale pravou podstatu těchto aktivit obnažil rok 1989. Po revoluci jako když utne. Když přestaly přicházet pokyny shora a ideologický rámec byl zpochybněn, nadekretovaná zábava už netáhla a radikálně se proměnil i životní styl. Svátky se společně neslavily, hasiči se rozpadli, pionýři a jiskřičky ztratili lesk a začala osamělá honba za hmotnými statky a fialovými saky. Některé aktivity ještě dobíhaly setrvačností, ale během prvních porevolučních let vyšuměly do ztracena. Nahrazeny nebyly ničím.
Ve společenském životě nastalo dlouhé období absolutního klidu, které trvalo dvacet let. Bylo rušeno jen občas. Do začátku nového milénia alespoň zábavami, později jen dětskými akcemi zdejší školy. Vesnice se poměšťovala, ztrácela své kouzlo a lidé k sobě měli dál. Jedinou skupinovou možností trávení volného času byly dvě hospody, fotbalový klub hrající poslední, tzv. pralesní ligu a jednou za rok veřejné sebezlískání během Čarodějnic. Vesnice zůstala převážně levicová, jediná funkční strana byla stále ta komunistická a to občanské aktivitě také dvakrát nepřidalo. Určitá změna nastala až v roce 2010, kdy nastoupila nová nestranická starostka a snažila se znovu zavést obecní ples a zábavy, obnovila i lampiónový průvod (tentokrát na 28. října), každoroční čištění koupaliště, podpořila i konání vánočního jarmarku. Kromě toho začala dělat různé nárazové akce jako zasazování stromů a úklid vsi. Obec trochu ožila, ale pořád to byla jenom aktivita shora, protože pro zavádění starých tradic tu nebyli aktivní nadšenci a nikdo na sebe nechtěl vzít zodpovědnost. A tehdy do toho vstupujeme my.
Situace k tomu zrála už delší dobu, ale o obnově starých tradic se mluvilo jenom po hospodách. V těch se neustále nadávalo, že se nic neděje – a proto se taky nic nedělo. Jenže pak se dala v hospodě dohromady nesourodá trojka. Jeden „Pražák“, jeden přiženěný „ajťák“ z Českého Brodu a já. Možná nepřekvapí, že nejaktivnější byl ten první, který si v ruchu českého velkoměsta idealizoval venkovský život, a po přestěhování na venkov se mu logicky nelíbila místní apatie. Opakovala se tak situace z mnoha dalších vesnic, kde startují nové tradice čerstvě přistěhovalí lidé z měst, často za pasivity nebo dokonce nevole části domorodců. Já osobně jsem v podobné vzkříšení doufal už dlouho, ale nebylo s kým, nebyla podpora z vedení obce a moje skromné pokusy o povznesení ducha obce končily stejně, jako zdejší zákaz jízdy po čerstvě položeném asfaltu. To se teď ale změnilo. Když se ukázalo, že to myslíme vážně, že jsme utvořili tvrdé jádro, dali dohromady nástin akce a zasvětili jsme i paní starostku, začali se najednou nabalovat kamarádi a známí. Konečně na sebe vzal někdo odpovědnost.
První volba přirozeně padla na pokus o obnovu oblíbených Májů, protože měly v obci dlouhou tradici a velká část starších si na ně ještě pamatovala. To jsme ale brzy zavrhli, protože z pár nadšenců okolo třicítky se tak složitá akce neudělá. K tomu je potřeba hlavně nadšená a aktivní mládež a tu si musíme teprve vychovat. Nakonec jsme se rozhodli pro masopust, který je celkově mnohem méně náročný, aniž by ztratil na působivosti. A tak vznikl Tatecký masopust. Začalo pravidelné scházení v hospodě, vládl nadšený duch počátků něčeho nového. Najednou se ukázalo, že ten může přispět tím a ten zas tamtím, tenhle umí se dřevem a ten zas na harmoniku, ta peče skvělé koláče a tamten je zas natolik výřečný, že zvládne vedoucí masku. Také se ukázalo, že naše původní nápady budou úplně překopány. Výhoda i nevýhoda byla v tom, že o slavení masopustu v Tatcích nejsou žádné zprávy ani od pamětníků, ani z kronik. Nevěděli jsme tak o žádné místní formě slavení, ale zase jsme měli volné ruce při jeho vymýšlení. Sháněli jsme alespoň informace o masopustech v blízkém okolí, přidávali k tomu vlastní nápady nebo vhodné přístupy odjinud, a pomalu vykrystalizoval ten náš.
Především se změnil den konání na sobotu, protože tradiční masopustní úterý už dávno není sváteční den. Také se masopustní dny smrskly do jednoho, rozkmitaná doba si žádá malé ústupky. Další změnou byl fakt, že obchůzka nekončila obřadem pochovávání basy, protože se potvrdily předchozí odhady a o půlnoci už se držel na nohou jenom hostinský. Kapela byla domluvena dlouho dopředu a hlavní masky jsme pojali konzervativně – vedoucí obchůzky, který předříkával masopustní básničku u každých vrat, je družba neboli „strakatej“ s vizáží někde mezi principálem z cirkusu a kašparem. Další důležitou maskou je kobyla, tvořená dvěma synchronizovanými nadšenci, soudce, který nad tou kobylou po skončení obchůzky vyřkl rozsudek smrti za skutečné hříchy tateckých občanů, a kat, který rozsudek vykonal. Hlavními maskami jsou ještě skupinky Turků, židů, cikánek, medvěd s medvědářem nebo manžel s manželkou. Masky se buď vypůjčovaly všude možně, nebo dělaly doma na koleně. Zamluvený byl i přívěs k traktoru, na kterém byla zřízena ordinace pro léčení střízlivosti. Vládl optimismus a šlo jen o to, jestli vydrží ve vysněnou sobotu 1. března roku 2014 počasí.
Vydrželo. A přišlo snad 200 lidí, což je na vesnici s necelými šesti sty obyvateli velký úspěch. Příprava běžela vlastně už od pátečního večera a akce začala ve dvě hodiny povolením masopustní obchůzky paní starostkou a krátkým dětským představením. Průvod masek obcházel za velkého zájmu obec, na každé zastávce popil, pojedl domácí speciality v čele s vynikajícími koblihami, udělal nějakou tu výtržnost, pak popravil kobylu a večer to přeživší ještě zpečetili na masopustní zábavě. Nadšení s masopustem nevyprchalo, takže jsme začali brzy vymýšlet další slavnosti. Věci se konečně daly do pohybu i ze zdola. Jako druhá vznikla Tatecká fošna, akce ke konci léta kombinující dožínky a soutěžení na vodě. V ní soutěžící překonávají místní koupaliště neboli hasičskou nádrž na kole i na trakaři po dřevěné lávce, přetahují se provazem a závodí v neckách. Večer pak proběhlo několik koncertů. Tatecká fošna byla podobně úspěšná jako Masopust a počítáme s ní i v roce 2015. Do třetice všeho dobrého a zlého se k nám loni v listopadu vrátilo posvícení s posvícenskou zábavou, minulý rok ve spojení s novým vysvěcením místní kapličky. Tím jsme zatím ukončili vymýšlení nových a staronových akcí, protože cílem je dlouhodobá udržitelnost.
Když jsme letos připravovali druhý ročník Tateckého masopustu, ukázalo se, že je potřeba změnit jen málo. Kromě drobností byla nejdůležitější změnou pouze úprava masky kobyly na masku pro jednoho člověka a návěs. Při pohledu na shromážděný dav před začátkem akce pak bylo zřejmé, že nebyla vzkříšena bezobsažná zastaralá tradice, jak bylo často slyšet na úplném počátku našeho snažení. Místo toho se do další vesnice vrátila alespoň část zemědělského roku, řada lidí se sblížila a některé z přerušených kořenů tak snad znovu srostly.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024