Měnící se Srbsko stále kráčí do neznáma

22. prosince, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


VucicAleksandar Vučić na snímku z roku 2012. Foto: Wikimedia Commons/Medija Centar Beograd

 

Srbsko má šanci na rychlou modernizaci i členství v EU, na druhou stranu se obává návratu stínů minulosti. Klíčové bude, jakým směrem svou zemi povede současný prezident Aleksandar Vučić.

 

Od konce válek provázejících rozpad Jugoslávie prošlo Srbsko dalekosáhlými změnami. Po takzvané buldozerové revoluci z roku 2000, jež svrhla prezidenta Slobodana Miloševiće, v zemi vznikly základy demokratických institucí, které ale bohužel podemílají mafie a korupce. Nepovedlo se provést ani celkovou hospodářskou transformaci. Kvalita života se tak výrazně nezvyšuje.

 
Poloviční usmíření

Srbsko se podobně jako celý region potýkalo s nedostatkem výraznější pomoci ze strany Evropské unie. Daytonská mírová smlouva z roku 1995, jež ukončila válku v Bosně, se na Západě považovala za dočasné řešení. Panovalo tam totiž všeobecné přesvědčení, že balkánský sud s prachem může každou chvíli znovu vybuchnout. Po roce 2000 se ovšem EU spokojila se zdánlivou stabilitou. Riziko nové války se zdálo být minulostí. Notabene když politici v regionu intenzívně usilovali o smíření.

Patřil k nim i psycholog Boris Tadić, který v letech 2004 až 2012 zastával úřad srbského prezidenta a udělal řadu smířlivých gest vůči bosenským Muslimům, Chorvatům i Kosovanům. Například poklekl u pomníků obětem masakrů ve Srebrenici i Vukovaru. Díky tomu si vysloužil přízvisko „balkánský Willy Brandt“ a dostal prestižní cenu Qadriga.

Měnily se i exjugoslávské národy. Mladí Chorvaté, bosenští Muslimové a Srbové na sebe pohlíželi s čím dál většími sympatiemi. Mluvilo se o obnově takzvané jugosféry. Ovšem Evropou se šířící krize demokracie se nevyhnula ani regionu, jenž stále zůstává „měkkým podbřiškem” kontinentu. V Srbsku se vzestup neliberálních sil projevil volebními úspěchy Srbské pokrokové strany (SPS).

 
Změna strategie

Tuto stranu od roku 2008 řídil Tomislav Nikolić, který za Miloševićovy éry spolupracoval v Srbské radikální straně s nacionalistou Vojislavem Šešeljem, jenž mimo jiné stanul před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Nová Nikolićova formace se snažila přizpůsobit nacionalistickou agendu realitě porevolučního období. Ve volbách však zpočátku prohrávala s demokratickým táborem, neboť stále ještě doznívala mobilizace proti silám spjatým s Miloševićem. Jenže novým vládcům se Srbsko přetvořit v dospělou demokracii nepovedlo. Instituce byly slabé a svoboda médií silně reglementována. Současně se země ekonomicky zcela nevyrovnala s následky balkánských válek. Nedostávalo se jí zahraničních investic a HDP na hlavu bylo dokonce nižší než za časů komunistického vládce Jugoslávie Josipa Broze Tita. Zároveň od Evropské unie nepřicházela konkrétní nabídka členství, kterou naopak dostaly středoevropské státy.

Volebního triumfu Srbská pokroková strana dosáhla až v roce 2012. Znamenal prezidentské křeslo pro Tomislava Nikoliće a premiérský post pro jeho spolustraníka Ivicu Dačiće. Měl svým způsobem podobné příčiny jako volební vítězství Fideszu v Maďarsku v roce 2010 a strany Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku v roce 2015. Transformace totiž nesplnila naděje mnohých Srbů a vytvořila početné řady poškozených. Na tyto lidi SPS vsadila. K vítězství jí dopomohla také změna strategie. Neodvolávala se už pouze na národní hrdost a trauma z Daytonu, ale rovněž slibovala zrychlenou modernizaci země a brzké členství v EU. Tyto předpoklady se staly základem jejího zatím ničím neohroženého vládnutí, když se u moci drží již šest let. Jejím v současnosti nejvýraznějším představitelem je Aleksandar Vučić, který loni vystřídal Nikoliće v prezidentské funkci.

 

 Evropan na balkánský způsob?

Jakkoli každou chvíli slyšíme o napětích mezi Srbskem a Kosovem, respektive mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou, Aleksandru Vučićovi se dostává vřelého přijetí v bruselských salónech. Dokáže totiž sám sebe prezentovat jako Evropana přinášejícího postjugoslávskému regionu stabilitu. Evropská unie navíc velmi oceňuje roli, kterou sehrálo Srbsko při migrační krizi v roce 2015. Bělehrad se tehdy ujal velké části uprchlíků a stabilizoval balkánskou trasu.

Vučić se zároveň snaží udržovat dobré vztahy s Moskvou a Pekingem. Navzdory tomu, že by časté schůzky s Vladimirem Putinem mohly svědčit o jisté vzájemné důvěře, Moskva nelibě nese Vučićovu proevropskou rétoriku. Uvidíme, jak dlouho srbský prezident, který v letech 2014-2017 zastával funkci premiéra, vydrží sedět na dvou židlích.

Každopádně okázalé Vučićovo evropanství poněkud překvapuje, když se podíváme do jeho minulosti. V devadesátých letech tvořil nedílnou součást Miloševićova tábora a před revolucí v roce 2000 měl na starost cenzuru médií. V roce 2014 se za to i za svůj mladický nacionalismus veřejně omluvil. Zlomyslný člověk by však poznamenal, že minulost úplně popřít nelze. Za vlády Srbské pokrokové strany se svoboda médií omezuje ještě více než za éry demokratického tábora. Opozice vládě vyčítá represe vůči nevládnímu sektoru a dokonce i manipulace při parlamentních volbách v roce 2016. Vučić je ovšem nezvykle elastickým politikem. Dokáže uklidnit bruselské obavy o stav srbské demokracie a láká na vizi Srbska jako garanta stability na Balkáně.

Aleksandar Vučić je tak daleko spíše jen technologem moci, podobně jako řada politiků ve střední a východní Evropě. Po vzoru šéfa PiS Jarosława Kaczyńského a maďarského premiéra Viktora Orbána se snaží hrát na několika hřištích najednou. Na jednu stranu vábí velkoměstský elektorát na rychlé členství v EU. Na srbské poměry neobvyklým gestem bylo jmenování aktivistky Any Brnabić, jež se hlásí se k lesbické orientaci, do křesla premiérky. Na druhou stranu nevíme, zda Vučić svou protřelou zahraniční politiku nevyužije k revizionismu. V současnosti docela šikovně dává do kontrastu „racionální” Bělehrad a „nevypočitatelné“ vládce Kosova či Bosny a Hercegoviny. Co se však stane, jestli nedojde ze strany EU ke splnění srbských požadavků?

Problémem politiků typu Orbána nebo Vučiće je ochota riskovat kvůli růstu osobní popularity obtížně vybojovanou stabilitu regionu. Balkán určitě potřebuje unijní peníze (zvýšení nákladů pro tuto oblast v nové rozpočtové perspektivě EU je tak krok dobrým směrem), ale daleko více potřebuje opravdové státníky. Jinak se noční můry minulosti mohou rychle vrátit.

z polštiny přeložil Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.