Menší církve u nás – zaostřeno na starokatolíky

22. září, 2015 RUBRIKA Česko


PetrinKostel sv. Vavřince na Petříně. Zdroj: Wiimedia Commons/Martin Mašek

 

Sociolog náboženství Zdeněk R. Nešpor a religionista Zdeněk Vojtíšek zpracovali přehled dvaceti sedmi státem registrovaných křesťanských církví. Kniha „Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice“ se snaží přiblížit jejich základní teologické a religionistické charakteristiky, český i zahraniční vývoj a současný stav organizace a členské základny. Publikace vyjde letos v prosinci.

 

Za posledních sto let stoupl počet církví z původních šesti oficiálně působících na českém území na 38 registrovaných církví a náboženských společností (včetně nekřesťanských), které eviduje Ministerstvo kultury. Údaj je platný ke konci roku 2014, přičemž několik žádostí je stále v řízení.

Těžko paušalizovat a hledat nějaké jednotící prvky definující malé církve u nás. Zejména pak v případě církví registrovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., kde je pro základní registraci (bez nároku na zvláštní práva) potřeba pouhých tři sta podpisů. Často jde navíc pouze o lokální „pobočky“ v jiných zemích zavedených církevních institucí či hnutí.

Řada církví ale byla dle zákona č. 308/1991 Sb. zařazena do seznamu oficiálních církví a náboženských společností v podstatě automaticky na základě uznání registrace z předchozího období, a navazuje tak na již dlouhodobé působení na našem území.

 
Alternativní katolicismus

Jak autoři uvádějí, časté predikce, že se církve nezvládnou vyrovnat s modernizačními změnami společnosti a následkem toho zaniknou, se nenaplnily. Dokonce se dá říci, že Česká republika se vyznačuje bohatou církevní diverzitou a role menších křesťanských církví stále sílí. Jednou z nejstarších „menších“ církví na našem území je Starokatolická církev v České republice, jejíž registrace byla převzata už z doby Rakouska–Uherska.
Starokatolíci patří mezi tradičními církvemi k těm nejliberálnějším. Církev je dědičkou tradice reformního katolicismu, která má své počátky v 15. století. Je součástí mezinárodní Utrechtské unie starokatolických církví, hlásí se k liberalismu a chce být katolickou alternativou. To znamená mimo jiné odmítnutí I. vatikánského koncilu a vymezení se vůči takzvanému Seznamu omylů. Syllabus errorum je seznam osmdesáti bludů vydaný papežem Piem IX. v roce 1864 jako součást encykliky Quanta cura a v podstatě se jedná o explicitní zavrhnutí sekularismu, svobody vyznání, racionalismu, kritické teologické práce s biblí, liberalismu a modernismu. Starokatolíci také zavedli kompletní liturgii v mateřském jazyce a od roku 1922 je kněžský celibát postaven na bázi dobrovolnosti. Dále pak bylo dosaženo interkomunia s anglikánskými církvemi, na jehož základě starokatolíci v Praze sdílí jurisdikci s anglikány. Starokatolický kněz Petr Jan Vinš k tomu říká: „Prostupnost anglikánských a starokatolických struktur je taková, že mohu s licencí biskupa diecéze v Evropě v případě potřeby zaskočit v kterékoli anglikánské obci od Gibraltaru po Vladivostok.“

 
Poznamenáni odsunem

Starokatolická církev je postavena na synodálním způsobu správy, které se účastní členové církve. První synoda v Rakousku se konala v roce 1879, první zvolený správce však nebyl úřady uznán. Ty uznaly až v pořadí druhého správce zvoleného roku 1888. Byl jím Miloš (Amandus) Čech. Biskupství následně přesídlilo do Varnsdorfu, kde zůstalo činné i po roce 1918 jako centrála pro nově zformovanou československou starokatolickou církev.

Starokatolíci byli národností převážně Němci, ale po roce 1918 v souladu s legislativou museli vést úřad v češtině. I v německém starokatolickém prostředí se pak nutně projevilo rozdělení na příznivce a odpůrce nacismu. Po připojení Sudet k Německé říši v roce 1938 získala většina věřících říšské občanství. Poválečný odsun se tak dotkl podstatné části členů církve. Té byla také zabavena část starokatolických kostelů. Po roce 1989 starokatolíci v podstatě úspěšně navázali na svou činnost i v oblastech poznamenaných právě odsunem. V současné době spravují celkem dvacet tři farností, kdy přímo v Praze působí farnosti tři – při kapli sv. Máří Magdalény pod Letnou, v rotundě sv. Kříže v ulici Karoliny Světlé a anglicky mluvící (anglikánská) farnost při kostelu sv. Klimenta. Kromě toho církev využívá jako katedrální chrám kostel sv. Vavřince na Petříně.

 
Liberální jen pro muže?

Jak již bylo řečeno, starokatolické církve fungují formou národních církví, a tudíž mají prostor pro určité lokální modifikace. Jedním takovým specifikem je například fakt, že Starokatolická církev v České republice oproti starokatolickým církvím v Německu, Švýcarsku a Nizozemsku nevyužívá možnost kněžského svěcení pro ženy. „O svěcení jáhenek v české církvi rozhodla v roce 2003 synoda a tehdy již byly kandidátky. Svěcení do vyšších stupňů nebylo výslovně odmítnuto, ale tato otázka byla odložena, protože v církvi zatím nejsou ženy, které by se o tuto službu ucházely,“ vysvětluje Petr Jan Vinš.

 
Masovost není cílem

Starokatolíci jsou příkladem souladu tradiční církve a liberalismu, jak ho projevují mimo jiné ve způsobu správy své instituce. Právo volit si své představitele a rozhodovat o zásadních záležitostech své církve mají všichni členové – muži i ženy. Starokatolíci rozhodně netrpí neschopností najít si místo v dnešní moderní společnosti. V rámci posledního sčítání se k této církvi explicitně přihlásilo 1 736 lidí. To samozřejmě početně nemůže konkurovat církvím s takzvaným „lidovým charakterem“ čítajícím desetitisíce (v případě římskokatolické církve přes milion) stoupenců. Starokatolíci se ale očividně ani tímto směrem ubírat nesnaží. Etablovali se spíše jako společenství, které vnímá katolicitu v plném významu slova, což je pohled dávající prostor jejich pověstnému liberálnímu přístupu.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.