Mezi Českem a Balkánem: Když ještě Čechům nevadili muslimští uprchlíci

16. února, 2017 RUBRIKA Téma


MostarMalebný Mostar v Bosně a Hercegovině. I odsud utíkali lidé před válkou. Foto: Pixabay

 

Stejně jako v jiných středoevropských zemích také v Česku podnítila uprchlická krize vyhrocené vášně a populistické výkřiky. Ty jsou mimo jiné důsledkem toho, že se u nás celé čtvrtstoletí po sametové revoluci o migraci a uprchlictví veřejně téměř nediskutovalo. Přitom není ani zdaleka pravda, že by Česko nemělo s přijímáním uprchlíků praktické zkušenosti. Během balkánských válek k nám přicházeli takřka bez povšimnutí i muslimové, jejichž souvěrci dnes u značné části společnosti vzbuzují takové obavy.

 

Zatímco do roku 1989 utíkali před politickými represemi a také s vidinou lepšího života sami Češi, od začátku devadesátých let se naopak jejich vlast začala stávat cílovou zemí pro uprchlíky. Zdrojem nucené migrace v Evropě byla v této době kromě postsovětských republik zejména rozpadající se Jugoslávie. Své domovy kvůli tamním válkám musely opustit na tři miliony lidí. Většina zůstala vysídlena v rámci vlastní země nebo prchla do některého ze sousedních států západního Balkánu. Nicméně ke konci roku 1993 hledalo útočiště v dalších – především západoevropských – zemích půl milionu osob z bývalé Jugoslávie, přičemž nejčastěji se jednalo o utečence z Bosny a Hercegoviny. Ve druhé polovině 90. let se k nim po vyhrocení situace v Kosovu přidaly desetitisíce kosovských Albánců.

 
Chybějící data

Tito lidé hledali ochranu nejčastěji v Německu, Švédsku, Rakousku a Nizozemí. Také Česká republika se kvůli geografické, kulturní i jazykové blízkosti (spíše než ze socioekonomických důvodů) stala pro žadatele o azyl ze zemí západního Balkánu zajímavou destinací. Celkem jich sem před jugoslávskými válkami uprchlo nebo bylo přímo přesídleno asi šest tisíc. Azyl získala pouze menší část z nich. Je zajímavé, že formální podání žádosti o mezinárodní ochranu nebylo tehdy pro krátkodobé přesídlení do Československa, resp. České republiky nutné. Podle výzkumné zprávy ministerstva vnitra z roku 2007 se už v prvních poválečných letech vrátily do exjugoslávských zemí stovky lidí bez toho, aby v Česku o azyl požádaly. Klíčovou roli v jejich rozhodnutí pravděpodobně hrála neochota sdílet traumatizující zážitky s úřady.

Otázkou je, kolik z těchto lidí žije v Česku dodnes. Ve statistikách cizinců s dlouhodobými pobyty se totiž s touto skupinou mísí lidé migrující v pozdějších letech za pracovními nebo studijními příležitostmi. Kromě toho desítky lidí získaly po čase české občanství, čímž se pro statistiky staly jednou provždy neviditelnými. Ani nevládní organizace pracující s migranty dnes nejsou schopny kvalifikovaně odhadnout počet exjugoslávských uprchlíků, kteří zůstali v Česku. Aktuálně proto z údajů Českého statistického úřadu víme pouze tolik, že zde dlouhodobě žije něco přes 500 cizinců z každé z těchto zemí: Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Srbsko. Z žádného dalšího balkánského státu u nás dlouhodobě nepobývá více než 300 lidí.

Mezi odborníky převládá názor, že integrace uprchlíků ze zemí bývalé Jugoslávie, kteří získali azyl a rozhodli se zůstat, se vesměs podařila. Snaha toto tvrzení podložit tvrdými daty se ovšem opět potýká s nedostatkem údajů, výzkumných zpráv a analýz.

 
Osudy uprchlých žen

Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) loni publikovalo výzkum provedený ve spolupráci s odbornicemi z Univerzity Karlovy. Je zaměřený na stárnoucí migrantky v České republice. Svým zaměřením i rozsahem jde o ojedinělý počin, jehož kvalitativní část se soustřeďuje na uprchlice ze zemí bývalé Jugoslávie, které zde už často žijí a pracují přes dvě desítky let a blíží se důchodovému věku.

Z hloubkových rozhovorů se sedmatřiceti ženami vyplývá celá řada zajímavých zjištění. První skupina se týká subjektivní reflexe uprchlické zkušenosti a procesu začlenění do české společnosti. Absence psychologické pomoci na straně českých úřadů v době příchodu zpovídaných žen zhoršila jejich šanci úspěšně se vypořádat se svými traumaty. Řada z nich má dodnes problém o nich hovořit. Dalším rozšířeným jevem mezi respondentkami je rozpolcená identita mezi Českem a zemí původu a s ní související vnímání života v určitém meziprostoru: pocit být cizinkou tady i tam.

Ačkoliv většina těchto žen získala v průběhu let české občanství, to jim podle jejich vyjádření stále nezbytně negarantuje rovný přístup k veřejným statkům a službám. Uprchlická zkušenost v jejich případě není lineární, ale naopak cyklická – v různých fázích života a sociálních kontextech nabývá nových podob. S blížícím se důchodovým věkem se jako velký problém ukazuje to, že část svého aktivního pracovního života většinou prožily ještě v Jugoslávii, popřípadě v prvních letech po příchodu pracovaly v nízce kvalifikovaných a špatně placených zaměstnáních. Důsledkem je podhodnocená výše penzí, často zásadně neodpovídající jejich stávajícímu zaměstnání a společenskému postavení. Některé z respondentek uváděly, že jim úřady dávají „dobrou radu“, aby místo stáří v chudobě v Česku zvolily odjezd zpět do země původu, „kde jim možná bude líp“.

 
Předpoklady úspěšné integrace

Z těchto závěrů vyplývají některá ze systémových úskalí, kterým azylanti u nás čelili a nadále čelí. Nemůže být pochyb o tom, že integrace uprchlíků v hostitelských zemích je komplexním procesem, jehož úspěch závisí na celé řadě proměnlivých faktorů. Nicméně na straně státu poskytujícího uprchlíkovi mezinárodní ochranu lze identifikovat dvě základní náležitosti: Za prvé musí mít vybudované potřebné institucionální kapacity a vhodný právní rámec. Příchozí potřebují mít kde bydlet, co jíst, příležitost osvojit si jazyk hostitelské země, přístup k psychologickým, sociálním, zdravotním i právním službám a také příležitost začít co možná nejdříve pracovat, případně studovat. Vedle toho je však klíčové naladění širší veřejnosti, která musí být připravena s běženci soucítit, přijímat je mezi sebe, respektovat jejich kulturní odlišnosti a především se s nimi seznamovat a přátelit.

V době, kdy do Česka přicházeli utečenci z Jugoslávie, byl český azylový systém teprve v zárodcích a také socioekonomická situace země nebyla příliš dobrá. To se za poslední dvě dekády podstatně změnilo. ČR dnes patří podle OSN k třiceti zemím s nejvyšší úrovní lidského rozvoje na světě, míra nezaměstnanosti je zde vůbec nejnižší v Evropské unii. Přestože náš azylový systém má přes nepochybné pokroky nadále podstatné rezervy, existuje zde v porovnání se zbytkem střední Evropy poměrně robustní nevládní sektor pracující s uprchlíky i migranty obecně a schopný jim poskytovat širokou škálu kvalitních služeb.

Podle nástroje Migrant Integration Policy Index (MIPEX) sledujícího účinnost integračních politik (které ovšem dopadají na migranty obecně, nejen na uprchlíky) v osmatřiceti zemích světa, se ČR v souhrnných statistikách nachází na 23. místě, což odpovídá dělenému 16. místu mezi členskými státy Evropské unie a také zlepšení o tři příčky oproti roku 2010. Tradičně nejhorších výsledků dosahujeme v účasti cizinců na politickém životě, kdy například ani občanům států EU neumožňujeme stávat se členy politických stran. Naopak lépe si Česko vede při slučování rodin, přístupu k práci, poskytování trvalého pobytu i občanství.

 
Hon na čarodějnice

Co se však oproti devadesátým letům výrazně negativně změnilo, je naladění společnosti vůči azylantům. Zatímco jugoslávská krize vyvolala velkou vlnu empatie podpořenou i politickými elitami, dnes sledujeme daleko spíše nesnášenlivost, případně nezájem. Nejen uprchlictví, ale migrace obecně jsou vnímány stále více bezpečnostní optikou. Města a obce, které vstřícně přijímaly uprchlíky ze zemí bývalé Jugoslávie, ale později také třeba z Barmy nebo dokonce Afghánistánu, dnes pod tlakem veřejného mínění a pod vlivem populistických politiků běžence odmítají. Pozoruhodné je, že se v době příchodu bosenských Muslimů (dnes nazývaných Bosňáky) a kosovských Albánců v politické ani mediální debatě nerozebíralo jejich převládající vyznání. Protiislámský hon na čarodějnice, na nějž si nejen ve střední Evropě rychle zvykáme jako na běžné naladění většinového obyvatelstva, tak představuje poměrně nový fenomén, živený na jedné straně případy radikalizace muslimů a islámského terorismu, na straně druhé pak politickými populisty a senzacechtivými médii.

Azyl nebo doplňkovou ochranu v Česku získává v posledních letech několik stovek žadatelů ročně – nejčastěji z Ukrajiny, Sýrie a Kuby. Státní správa by v jejich případě měla předejít chybám, které se staly u uprchlíků ze zemí bývalé Jugoslávie. Začít by mohla důsledným sběrem tvrdých dat, jejichž absence dnes podstatně ztěžuje kvalitní analýzu úspěšnosti integrace. Neméně důležité ale je, aby političtí představitelé, média i občanská společnost podporovali budování vztahů a důvěry mezi nově příchozími a hostitelskou zemí. Jedno je jasné – podněcování nepřátelství dlouhodobě neprospívá ani jedné straně.

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Autor je zaměstnanec Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.