Mirkovy patálie aneb Topol hýří barvami

17. prosince, 2017 RUBRIKA Česko, Téma


Topolanek_adriguJsem zpátky! Stýskalo se vám? Foto: Wikimedia Commons/Adrigu

 

Neočekávaná prezidentská kandidatura Mirka Topolánka vzbudila poprask. Na politickou scénu se vrací muž, jehož mnozí komentátoři líčí jako druhého Miloše Zemana, kterému se prý podobá hulvátstvím a snad i napojením na Rusko. Jiní ho v souladu s Andrejem Babišem vidí jako součást polistopadové korupční hydry. Topolánkův příběh je v mnohém velmi problematický, ale rozhodně není tak černobílý, jak se dnes vypráví.

 

Když v červnu 2002 opoziční smlouvou zkompromitovaná ODS po zásluze prohrála volby, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by odcházejícího Václava Klause mohl v čele strany nahradit právě Topolánek. Senátora z Ostravy totiž širší veřejnost vůbec neznala. Sice se během podzimu 2002 zviditelnil některými silnými výroky, jimiž se nepřímo odstřihával od Klausovy éry, ale ani poté, co se rozhodl na předsedu kandidovat, se mu nedávaly prakticky žádné šance. Mimo jiné i proto, že ho otec-zakladatel Klaus neměl rád, čímž se netajil. Přesto Topolánek dokázal přesvědčit delegáty stranického kongresu a senzačně zvítězil. Zrodil se velký politický talent.

Topolánek si z minulosti nese cejch sprosťáka, za což si kvůli některým svým medializovaným excesům může sám. Před novináři nechodil pro ostřejší slovo daleko, svou knihu naprosto zbytečně nazval Hlavně se neposrat. Nemělo by se ale zapomínat na to, že dokáže být velmi dobrým, charismatickým a inteligentním řečníkem. Ony zmíněné excesy do určité míry souvisely s velkým tlakem, pod nímž se hned po zvolení do funkce předsedy ODS ocitl a který ještě dramaticky zesílil, když se stal premiérem.

 
Šedá eminence

Až do roku 2006 nebyl členem Poslanecké sněmovny, což pro stranického šéfa představuje značný handicap. Klausovi věrní Topolánka nikdy úplně nepřijali a čekali na jeho zaváhání, aby se jej mohli zbavit. Do toho se postupně proměňovala podoba ODS. Vliv v ní získávali různí lokální oligarchové, jež sám Topolánek ve chvíli, kdy se ve straně dostával do úzkých, nazval kmotry.

Přes všechny obtíže však Topolánek přivedl ODS ve volbách v roce 2006 k zisku 35 procent hlasů. Navzdory tomuto na české poměry rekordnímu výsledku měl kvůli patové situaci velké potíže sestavit většinovou vládu. Povedlo se mu to až na druhý pokus díky dvěma přeběhlíkům z ČSSD, které mu údajně pomohl zajistit ve spolupráci s lidmi Miloše Zemana jeho pobočník Marek Dalík, jenž dnes představuje Topolánkovu Achillovu patu.

Je těžké rozporovat skutečnost, že Dalík nikdy nedokázal přesvědčivě vysvětlit zdroj svého bohatství, na druhou stranu byl k vězení odsouzen na základě nepřímého důkazu. Do jaké míry Topolánek o jeho nejrůznějších aktivitách věděl, nebo nevěděl, se můžeme jen dohadovat. Politickou zodpovědnost za něj každopádně nese. Každý politik na vrcholu, kde to hodně fouká, potřebuje mít svou „šedou eminenci“. Topolánek si kdysi do této role vybral Marka Dalíka, což jeho šance na úspěšný politický comeback výrazně snižuje.

 
Zakopání příkopů

I přes onen temný mrak podezření z korupce, který nad Dalíkem, a tedy chtě nechtě i Topolánkem, visí, nelze druhému jmenovanému upřít – coby předsedovi ODS i vlády – četné zásluhy. Postupem času se například vymezil vůči dědictví opoziční smlouvy, což dlouho nebylo u občanských demokratů samozřejmostí. Distancoval se i od strašení sudetskými Němci, jež se v posledních letech Klausova předsednictví běžně praktikovalo. Jako premiér ztělesňoval prozápadní orientaci a byť nikdy nebyl euronadšencem, dokázal klausovským euroskepticismem nasáklou stranu posunout blíže k jejím převážně proevropským voličům. Bez problémů spolupracoval s Karlem Schwarzenbergem, Martinem Bursíkem a dalšími politiky spojovanými s Václavem Havlem, což od pádu Klausovy vlády v roce 1997 pro ODS v podstatě nepřipadalo v úvahu. Topolánek tak zahrnul příkopy mezi středopravicovými silami. Jejich přirozené spolupráci dával přednost před opakováním opoziční smlouvy s ČSSD, do kterého ho v povolební patové situaci v roce 2006 tlačil prezident Klaus a jeho křídlo uvnitř strany. Nebál se prosazovat nepopulární, ale nutné reformy. Těch pozitiv by se našlo více.

I přes to odcházel z politiky zostuzen. Počátkem konce byl pád jeho vlády uprostřed českého předsednictví EU v březnu 2009, na němž se nepřímo podílel skrze své dva věrné poslance z ODS Václav Klaus, jehož před tím pomohl Topolánek dvakrát zvolit na Hrad. Rok po pádu vlády se vyhořelého a chyby vršícího Topolánka jeho strana dost neférovým způsobem zbavila, když jako záminku využila jeho překroucené výroky na adresu homosexuálů a Židů.

 
Oligarchie, nebo demokracie?

Po sedmi letech se Topolánek překvapivě do politiky vrací, přičemž jeho návrat vyvolává řadu otázek. Vzhledem k tomu, že pracuje pro miliardáře Daniela Křetínského, se vkrádá na mysl podezření, zda se nejedná o prohlubování oligarchizace české politiky. Andrej Babiš s tím začal a v současnosti míří do premiérského křesla. Marek Dospiva platil kampaň Realistům, kteří však naštěstí propadli. Další podnikatelé si po Babišově vzoru založili vlastní strany. Takže proč by nemohl Křetínský chtít dosadit na Hrad svého člověka? Může to tak být, ale nemusí. Spíše to vypadá, že se Topolánek rozhodl sám. Z jeho vystoupení čiší radost z toho, že se vrací do hry. Politiku opouštěl nedobrovolně, nějak se živit musel. Energetikou se zabýval už před vstupem do politiky, během českého předsednictví pomáhal řešit plynovou krizi a navázal osobní vazby se světovými lídry. Podnikateli v energetice Křetínskému se takový člověk pochopitelně hodil.

Mirek Topolánek se podle svých slov rozhodl kandidovat v reakci na výsledek říjnových sněmovních voleb a na utužující se mocenský pakt Babiš-Zeman. Expremiér se hlásí k obraně liberální demokracie, jež je u nás skutečně vážně ohrožena. Politickou situaci čte tedy naprosto správně. Neváhá se ostře vymezit vůči Babišovi, kolem kterého ostatní Zemanovi vyzyvatelé spíše opatrně našlapují. Topolánek v minulosti prokázal v politice odvahu a vzhledem k jeho osobním vlastnostem se dá očekávat, že tak snadno nepodlehne tlaku či vydírání. Babišovi by určitě dokázal být zdatným soupeřem.

Teď jde o to, co přesně si Mirek Topolánek představuje pod ochranou liberální demokracie. K ní patří nejen formální dodržování ústavy. Když Topolánek mluví o boji s „politickým islámem“, zní trochu jako Tomio Okamura, dnes běžně vnímaný jako fašista. Poměrně znepokojivé jsou i Topolánkovy výroky, které v posledních letech pronášel na adresu Evropské unie. Ještě nedávno mluvil o „naivním, kolaborantském, submisivním proevropském postoji“. Německo by zase kvůli tomu, že se před dvěma lety rozhodlo přijmout uprchlíky hromadící se na evropských nádražích, žaloval u evropského soudního dvora. Topolánek může stokrát mluvit o nutné euroatlantické kotvě pro Českou republiku, ale podobná vyjádření ji zpochybňují. Typicky topolánkovským paradoxem je pak skutečnost, že ve sněmovních volbách hlasoval pro TOP 09, tedy nejvíce proevropskou stranu.

 
Nejlepší nepřítel Klaus

Svou volbu zdůvodnil jednak přátelstvím s Miroslavem Kalouskem a jednak nechutí podpořit Václava Klause mladšího, jenž kandidoval za ODS v Praze. V souvislosti s tím druhým je poměrně zvláštní, že se dnes Topolánek tolik hlásí ke Klausovi staršímu, s nímž si v minulosti užil své. Prý se sblížili po Topolánkově odchodu z politiky. Docela znepokojivě zní v této souvislosti jeho tvrzení, že se názorově posunul. Směrem ke Klausovi? Tedy k tomu, kdo podobně jako Miloš Zeman de facto obhajoval Putinovu agresi vůči Ukrajině?

Když dnes Mirek Topolánek dává prezidenta Klause do kontrastu s prezidentem Zemanem a označuje ho za „noblesního“, měl by si vzpomenout, že ti dva se posledních dvacet let chovají v politice jako dvojčata. Klaus sice na veřejnosti na rozdíl od Zemana nevystupuje vulgárně, ale k ústavním tradicím má podobný vztah jako on. Když Miloš Zeman proti vůli parlamentní většiny jmenoval vládu svých příznivců v čele s Jiřím Rusnokem, Klaus ho podpořil. Sám se, když byl na Hradě, rovněž choval dost svévolně. Stačí si vzpomenout, jak nějakou dobu odmítal vyhovět návrhu premiéra Petra Nečase (ODS) na odvolání dvou ministrů za Věci veřejné.

 
Na miskách vah

Mirek Topolánek by se vzhledem ke své povaze i mandátu z přímé volby stal bezpochyby silným prezidentem. I proto je třeba se ho ptát, jak přesně si výkon prezidentské funkce představuje, co je z praxe dosavadních hlav státu pro něj přijatelné, a co už ne. V jeho prospěch mluví to, že se v minulosti nedopustil žádného politického podrazu typu opoziční smlouvy a ústavní principy respektoval. V zahraniční politice držel jako premiér prozápadní orientaci. Navzdory výše zmíněnému „posunu ke Klausovi“ lze celkem předpokládat, že by se v prezidentské funkci choval podobně jako premiér. Jeho vystoupení po oznámení prezidentské kandidatury tomu nasvědčují. Obrousil protiunijní ostří a vymezil se vůči Rusku. V rámci byznysu se s Rusy potkával, čímž se netají. Dělat z něj ale druhého Zemana, rozuměj druhého příznivce Vladimira Putina, se zdá být hodně přitažené za vlasy.

To neznamená, že případné Topolánkovo prezidenství neobsahuje četná rizika. Největší se asi skrývá v jeho bouřliváctví a s ním svázané názorové nekonzistenci. Jeden den Václav Klause staršího chválí, aby druhý den vyzýval „Ubraňte Fialu před Klausy!“. Někdy mluví jako kniha, jindy se ale dopustí zbytečného siláckého výroku, který se těžko bere zpět. Dokáže být empatický a arogantní zároveň. Jeho obraz skutečně není černobílý, hraje všemi barvami.

Topolánkovi se nedá upřít, že je bojovník. Umí jít do ostrého střetu, ale i hledat kompromisní řešení. Za současné situace, kdy v povolební Poslanecké sněmovně mají většinu nedemokratické strany a kdy pravděpodobný premiér Andrej Babiš je jak v podnikání, tak v politice zvyklý jít tvrdě za svým, není vůbec vyloučeno, že by tvrdý a protřelý hráč Topolánek mohl být dobrým prezidentem. Motivaci má ohromnou. Kupředu ho evidentně pohání pocit, že si jeho přerušená politická kariéra zaslouží důstojnější tečku. „Nedělám stejné chyby dvakrát,“ opakuje. Teď ještě o tom přesvědčit voliče.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.