Na nový Majdan to zatím nevypadá

05. prosince, 2017 RUBRIKA Střední Evropa


majdanZbytky stanového městečka na Majdanu v srpnu 2014. Foto: Daniel Weidenhoffer

 

V polovině října vyrostlo u budovy parlamentu v Kyjevě stanové městečko, které postavili aktivisté protestující proti příliš pomalým reformám a nedostatečnému boji s korupcí na Ukrajině. Jelikož forma protestu připomíná dění z přelomu let 2013 a 2014, vkrádá se otázka, zda se nejedná o začátek nového Majdanu.

 

Pro pochopení současných událostí je potřeba se vrátit o čtyři roky zpět. Takzvaný Euromajdan začal v listopadu 2013 jako protest proti nepodepsání asociační dohody s Evropskou unií, který jako první svolal známý ukrajinský novinář afghánského původu a dnešní poslanec Mustafa Najem. Skutečně masové hnutí se ale zrodilo až 1. prosince, kdy se v centru Kyjeva konala první obrovská demonstrace, jíž se zúčastnily přinejmenším stovky tisíc Ukrajinců. Ty však nevyhnalo do ulic nepodepsání asociační dohody, ale brutální zákrok proti protestujícím studentům, k němuž došlo o den dříve. Ukrajinci na Majdanu se tedy bouřili především proti praktikám režimu prezidenta Viktora Janukovyče.

Klíčovým prvkem tehdejších protestů byl jejich apolitický charakter. Euromajdan vznikl jako čistě občanské hnutí. Lídři politické opozice měli nejprve svůj vlastní, mnohem méně početný tábor na sousedním Evropském náměstí, a když už byli vpuštěni na samotný Majdan, tak byli spíše trpěni a rozhodně se nestali hlavními tvářemi hnutí. Těmi byli daleko více příslušnicí Nebeské setniny, tedy protestující, kteří zemřeli v lednu a únoru 2014 v Kyjevě při zásazích provládních sil. Snad i kvůli tomuto krveprolití se z takzvané Revoluce důstojnosti, jež vedla k útěku prezidenta Viktora Janukovyče ze země, stal jakýsi zakladatelský mýtus „nové Ukrajiny“.

 
Jen vnější podoba

Výše nastíněné události a následná ruská agrese přispěly k tomu, že se Ukrajina za poslední čtyři roky proměnila k nepoznání. Z Euromajdanu a Revoluce důstojnosti vzešlo mimo jiné obrovské reformní hnutí, jehož příslušníci se snaží Ukrajinu transformovat a posunout směrem k Západu. Část z nich stojí za v úvodu zmíněným stanovým městečkem v kyjevské vládní čtvrti na ulici Hruševského. Jistá vnější podoba je ale nejspíš tím jediným, čím lze stany u parlamentu srovnávat s Majdanem z doby před čtyřmi lety.

Organizátory hnutí, které od 17. října „okupuje“ ulici Hruševského a jež se nazývá Vseukrajinskyj zbir (Všeukrajinské shromáždění), jsou významné občanské iniciativy zabývající se bojem proti korupci a prosazováním reforem. Patří mezi ně mimo jiné takzvaný Automajdan (motorizovaná skupina, jež vznikla při protestech na přelomu let 2013 a 2014), organizace „Česno“, která dlouhodobě monitoruje nekalé praktiky ukrajinských poslanců včetně „knopkodavstva“ čili situace, kdy jeden poslanec hlasuje i za své kolegy, nebo iniciativa Reanimační balíček reforem. Ta se proslavila tím, že po Majdanu vytvořila komplexní plán změn v mnoha sférách, jejž za pomoci spřízněných poslanců s větším či menším úspěchem prosazuje.

Za svůj hlavní cíl označuje Všeukrajinské shromáždění prosazení tří zásadních reforem, o kterých se na Ukrajině dlouhodobě mluví. První z nich je změna volebního systému na čistě proporční s možností voličů ovlivnit pořadí na kandidátních listinách. Dalšími jsou pak omezení poslanecké imunity a vytvoření antikorupčního soudu. Obecně se jedná o opatření, která se aktivisté snaží už delší dobu neúspěšně prosadit. Například k úpravě volebního systému mělo původně dojít již před parlamentními volbami v říjnu 2014.

 
Aktivisté i politici

Tato „aktivistická“ část však představuje pouze jednu ze dvou tváří Všeukrajinského shromáždění. Celé hnutí je totiž tentokrát silně zpolitizované a aktivně se ho účastní i někteří ukrajinští politici. Ty lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Mezi hlavní organizátory patří poslanci-aktivisté působící napříč politickým spektrem, mezi něž se řadí známí reformátoři z parlamentní skupiny EuroOptimisté (Serhij Leščenko, Mustafa Najem či Svitlana Zališčuk), některé z hlavních postav boje proti korupci (Jehor Soboljev či Viktor Čumak), ale též osobnosti z Majdanu a války v Donbasu (Volodymyr Parasjuk, Oleh Petrenko či Semen Semenčenko). Všichni už vstoupili do veřejného povědomí jako aktivisté, takže jejich současný postup nijak zvlášť nepřekvapuje a většinou ani nevzbuzuje zásadní kontroverze.

Kromě těchto politiků-aktivistů ale hnutí podporují i další politické síly, jejichž angažmá vzbuzuje výrazně větší otazníky ohledně jejich motivace. Oficiálně se ho účastní nejen strana Svépomoc lvovského starosty Andrije Sadového, která se od posledních voleb profiluje jako výrazně proreformní uskupení, ale též mimoparlamentní nacionalistická strana Svoboda nebo krajně pravicový Nacionalnyj Korpus úzce spjatý s praporem (později plukem) Azov, jenž čelil obviněním ze sympatií s neonacismem. Není třeba dodávat, že i pouhá přítomnost osob spjatých se Svobodou nebo Azovem celé hnutí silně diskredituje a dělá z něj snadný terč pro ty, s nimiž bojuje.

 
Saakašviliho pomsta

To vše doplňuje ještě jedna výrazná postava, a sice bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili, jenž začal po Majdanu působit na Ukrajině nejdříve jako spojenec prezidenta Petra Porošenka, později se však stal jeho úhlavním nepřítelem. Je to především Saakašviliho účast, která z celé akce činí nejen proreformní protest, ale především součást politického boje namířeného proti Porošenkovi a premiérovi Volodymyru Hrojsmanovi. Není náhoda, že právě Saakašvili se svou stranou Hnutí nových sil zorganizoval 12. listopadu takzvaný pochod rozhořčených, jenž požadoval přijetí zákona o impeachmentu a dal vládě ultimátum do 3. prosince. Po tomto datu slíbil vyhlášení „lidového impeachmentu“, jehož podobu ale nijak neupřesnil.

Pochybnosti spjaté se Saakašvilim pramení nejen z jeho nepříliš úspěšného angažmá ve funkci gubernátora Oděské oblasti, ale i z jeho někdejšího kontroverzního působení v Gruzii. I přes jeho nepochybně pozitivní podíl na reformování této kavkazské země po takzvané Růžové revoluci v roce 2003 bývá také spojován s nepotismem, korupcí a zpronevěrou státních peněz, což je mimo jiné předmětem probíhajícího soudního procesu v Gruzii. Stejně tak Saakašviliho vztah k Petru Porošenku naznačuje, že v jeho případě nejde o čistou podporu reforem, ale o prostou politickou pomstu a snad i snahu dostat se znovu do velké politiky. To se ale nyní vzhledem k mizivé podpoře, kterou jeho strana má, jeví jako značně nepravděpodobné. Jestliže je jádro aktivistů, kteří zorganizovali stanové městečko u parlamentu, relativně důvěryhodné, Michail Saakašvili takový rozhodně není.

 
Nová linie politického konfliktu

Odpověď na otázku, čím tedy Všeukrajinské shromáždění je, má hned několik částí. Zcela jistě se jedná o autentické hnutí, které se snaží tlačit na vládu a prezidenta, aby přijali tři konkrétní reformní zákony. Tento postup v zásadě odpovídá dlouhodobé činnosti občanských iniciativ a poslanců, kteří stanové městečko organizují, a jako takový souzní se snahami o transformaci postmajdanovské Ukrajiny. I přesto, že se jedná o hnutí vzešlé z Majdanu, tak si lze jen velmi obtížně představit, že by vzbudilo v Ukrajincích výraznější chuť vyjít znovu do ulic. To je dáno jak poměrně omezenými a konkrétními cíli (oproti obecnému odporu vůči Janukovyčovi na Majdanu), tak i do značné míry politickým charakterem hnutí, v němž se angažují docela kontroverzní osobnosti, které nemají příliš velký potenciál Ukrajince zmobilizovat.

Vedle autentického aktivistického elementu tu hraje výraznou roli i pomsta Michaila Saakašviliho a rovněž obyčejný politický boj mezi na jedné straně táborem Petra Porošenka a expremiéra Arsenije Jaceňuka a na druhé straně uskupeními, která s Jaceňukem dříve tvořila koaliční vládu. Zdá se, že právě po této linii bude politický konflikt na Ukrajině směřovat i k prezidentským a parlamentním volbám naplánovaným na rok 2019. Hlavní střet se tedy již nepovede mezi pohrobky Viktora Janukovyče, kteří jsou na celostátní scéně poměrně úspěšně upozaděni, a stranami podporujícími v minulosti Majdan.

Pokud jde o samotné Všeukrajinské shromáždění, tak to prozatím vypadá tak, že by přinejmenším část jeho požadavků mohla být splněna. Svědčí o tom i fakt, že 7. listopadu přijal ukrajinský parlament v prvním čtení nový volební zákon. Výrazně hůře to ale vypadá se zřízením antikorupčního soudu a omezením poslanecké imunity, u kterých dosud k žádnému pokroku nedošlo. Pokud by hnutí se svými požadavky alespoň částečně uspělo, mohla by se Ukrajina zase posunout o kousek kupředu,a stát se tak o něco transparentnější a demokratičtější zemí.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.