Národ bez jedné plíce aneb příběh polských „Kresů“

10. února, 2014 RUBRIKA Zraněná města


Kresy1

Poláci jsou divný národ. Polský národní epos, Pan Tadeáš Adama Mickiewicze, začíná slovy „Litvo, má vlasti“. A žádná správná polská pitka se neobejde bez zpěvu „Sokolů“ – písně o „mladém kozákovi“ a „zelené Ukrajině“. Přitom pokud se podíváme na význam trianonského traumatu v dnešním Maďarsku, nebo roli, již hraje příběh „vyhnaných“ v tvarování současné německé identity, může se zdát, že polské „Kresy“ jsou otázkou prehistorie, mlhavou vzpomínkou na ztracenou Atlantidu…

Tento paradox obsahuje už sám název „Kresy“ – „Okraje“, který se po válce vžil na určení všech území přiřčených spojeneckými dohodami Sovětskému svazu. Původně bylo takto označováno opravdové východní pohraničí dávné Rzeczpospolité – nekonečné roviny za Dněprem či Berezinou. V 17. století ležel geografický střed tehdejší Rzeczpospolité dvou národů, tedy polsko-litevského státu, někde na východ od Lvova a Vilniusu. Ještě v meziválečném období, kdy dávné Litevské velkoknížectví proťala vejpůl hranice mezi obrozeným Polskem a SSSR, byly jako centrální Polsko označovány regiony představující východní okraj současného státu.

Nešlo však pouze o zeměpis. Když se v polsko-českých rozhovorech objeví téma ztracených východních území dávné Rzeczpospolité, česká strana většinou polská traumata kvituje konstatováním „nám také Stalin sebral Zakarpatskou Rus.“ Toto tvrzení ukazuje na naprosté nepochopení místa ztracené východní dimenze v polských dějinách a kultuře. Nešlo jako v případě Zakarpatské Ukrajiny o v podstatě náhodné, čerstvě kolonizované území. „Polsko je pacient, kterému amputovali jednu plíci“ – prohlásil Bohdan Urbanowicz. A řada lidi by spíše řekla – jednu srdeční komoru…

Filosof Ryszard Legutko ve svém Eseji o polské duši píše, že polská novověká kultura měla čtyři hlavní centra, která svým významem přesahovala všechna ostatní města o mnoho délek. Po druhé světové válce z těchto čtyř zbyl v relativně nenarušené podobě pouze Krakov. Varšava byla z materiálního a lidského hlediska téměř vymazána z povrchu zemského. Další dvě města – pomyslná polovina polské kultury – se ocitla mimo hranice nového státu. Jde samozřejmě o Vilnius a Lvov.

Jen namátkou: ve Vilniusu a ve Lvově vznikla druhá a třetí nejstarší polská univerzita (po Krakovu a dlouho před Varšavou). Vilniuská Panna Marie z Ostré brány byla stejně uctívanou „národní patronkou“ jako Černá Matka Boží z Čenstochové. Lvovské Ossolineum bylo do roku 1945 druhou největší polskou knihovnou. Lvov je vedle Varšavy jediným městem, které bylo „kolektivně“ vyznamenáno nejvyšším polským válečným vyznamenáním Virtuti Militari.

Pak se pro představu podívejme na místa narození dvou nejvýznamnějších polských básníků 19. století: Adam Mickiewicz pocházel z oblasti Novgorodu (dnešní Bělorusko) a Juliusz Słowacki z Volyně. Dva symboly polské poezie po roce 1945 – Czesław Miłosz narozený na dnešní Litvě a lvovský rodák Zbigniew Herbert. Největší skladatel 20. století, Karol Szymanowski, se narodil kousek od Kyjeva. Z Litvy pocházel jak zakladatel moderního Polska – Jozef Piłsudski, tak první prezident Narutowicz. Koneckonců i rod současného prezidenta Komorowského má své kořeny právě na dnešní Litvě. Tento výčet by mohl pokračovat do nekonečna…

Proč tedy v současném Polsku jsou Kresy tématem, který pro většinu představuje jen – pokud vůbec něco – nostalgickou vzpomínku? Proč třeba za 25 let samostatného Polska, kdy už se o ztracených územích mohlo začít zcela otevřeně mluvit, nevzniklo žádné muzeum věnující se tomuto dědictví?

Kde je pravé Polsko?

„Víš, kde je pravé Polsko? Pravé Polsko je Minsk, Kyjev, Vitebsk, Vilnius“. „A co Varšava?“ „Myslíš to židovské městečko u německých hranic?“ „A byl jsi už někdy ve Štětíně?“ „Proč? Já do Rajchu nejezdím…“ Tak to si někdy začátkem šedesátých let povídali dva předváleční polští intelektuálové, vrženi do šedé reality komunistického Polska. Tím, kterému byl Kyjev a Minsk milejší než Varšava, byl Stanisław Mackiewicz, kdysi hvězda polského žurnalismu, ale také jeden z posledních nositelů tradic „jagellonského“ chápání středo-východní Evropy a ideje Litevského velkoknížectví…

Anekdota druhá: v televizním studii se mladá novinářka ptá potomka Poláků přesídlených z dnešního Běloruska po 2. světové válce: „Kde se usadila vaše rodina po repatriaci?“ „Repatriace je návrat do vlasti. O mém rodu jsou první zmínky v ruských kronikách ze 13. století. Byl to starý ruský knížecí rod. O jaké repatriaci tedy mluvíte?“ – zní odpověď.

Tyto dva příběhy ukazují, jak je těžké z dnešní perspektivy uchopit otázku území, která historicky představují Litevské velkoknížectví, jež se koncem 14. století spojilo s Polským královstvím, a která na dnešní mapě zahrnují Litvu, Bělorusko a velkou část Ukrajiny. Moderní chápání národnostní příslušnosti na etnickém principu způsobuje, že slova Mackiewicze či onoho „repatriovaného“ potomka ruských knížat, zní naprosto nepochopitelně. Historik Henryk Litwin vysvětluje zapeklitosti před-moderního chápání národností na území dávné Rzeczpospolité následující zkratkou: představte si šlechtice někde od Minsku. Když ho potkáte před pravoslavným chrámem, kam chodí každou neděli, řekne Vám, že je „Rusín“ – protože je „ruské víry“. Na sněmu ve Varšavě bude se představovat jako Litevec, protože je poslancem za Litevské velkoknížectví. A někde v Paříží na stejnou otázku odpoví „Polonus sum“ – neboť je členem politického národa Rzeczpospolité, jenž se časem začal celkově označovat za „polský“.

Na začátku 20. století vypadaly Kresy na první pohled téměř stejně jako po staletí. Ve městech se mluvilo polsky a jidiš a z nábožensko-etnického hlediska je obývali hlavně Poláci, Židi a Arméni. Na venkově výrazně převažovaly ukrajinština a běloruština, s poměrně velkými polskými ostrovy a samozřejmě všudypřítomným židovským prvkem. S tím, že „polskost“ či „ukrajinskost“ byly definovány nábožensky a (jen do určité míry) jazykově, a částečně i třídně – sedláky byli převážně Ukrajinci, „pány“ převážně Poláci. Etnické příslušnosti zde žádnou roli nehrály, protože koneckonců jako v případě rodu ruských knížat z televizní anekdoty, byla místní šlechta často pouze kulturně polonizovaná [třeba Jeremiáš Wiśniowiecki, polský národní hrdina a jedná z hlavních postav Sienkiewiczova Ohněm a mečem, kde je zobrazen jako obhájce západní (polské) civilizace před kozáckým povstáním, svůj původ odvozoval od zakladatele Kyjevské Rusi Ruryka a polskou (tedy římsko-katolickou) verzi křesťanství přijal až v dospělém věku….]. Ve skutečnosti však byl tento pestrobarevný svět ohrožen i bez zásahu z vnějšku: měnily ho nenávratně budící se etnické nacionalismy Litevců, Ukrajinců – ale také Poláků. Dědicové tradice Litevského velkoknížectví jako Stanisław Mackiewicz, který mohl mluvit o „polském“ Minsku či Kyjevu, přestože tím vůbec nemyslel, že by většina jejich obyvatel mluvila polsky či byla římsko-katolického vyznání, byli v menšině. Většina obyvatel Velkoknížectví se nakonec musela rozhodnout pro jednu, jasně vymezenou, „moderní“ identitu. Nejsou vůbec vzácné příběhy jako ten rodiny Narutowiczů: jeden z bratrů, Gabriel Narutowicz, se stal prvním polským prezidentem, druhý, Stanislovas Narutovičius, patřil mezi signatáře litevské deklarace nezávislosti…

Józef Piłsudski byl poslední politik, který se pokusil v praxi o znovu-obrození ideje federalistického uspořádání středo-východní Evropy. Střetnout se musel nejen s ukrajinskými či litevskými nacionalisty, nejen se Sovětským svazem, ale i s odporem v rámci polské (už v moderním smyslu slova) společnosti. Celé 19. století sílily hlasy historiků a myslitelů, kteří v přílišné expanzi na východ spatřovali příčinu pádu Rzeczpospolité. Jejich politickým zástupcem se stala národní demokracie Romana Dmowského, zakladatelé polského moderního nacionalismu, která požadovala, aby v novém Polsku se ocitlo pouze tolik občanů jiných národností, které dokáže Polsko asimilovat. Meziválečná Rzeczpospolita byla nechtěným kompromisem mezi oběma myšlenkami – nebyla ani regionální federací ani monolitně polským státem, a tento její „nedokončený“ charakter přispěl k zostření vztahů mezi Poláky a Ukrajinci, Litevci a Bělorusy a k finálnímu zničení „Kresů“.

Osud Poláků na východě je jednou z nejtragičtějších podkapitol příběhu „krvavých zemí“. Ti, kteří se po roce 1922 ocitli na sovětské straně hranice, museli ve 30. letech čelit masovému vyvražďování v rámci Velké čistky. Tzv. „polská akce“ NKVD byla – jak teprve nedávno objevili historikové – jedinou jednoznačně etnicky definovanou operací v rámci první fáze stalinského teroru. Pro ty z druhé strany hranice jsou symboly konce jejich světa Katyň, Ponary (místo poprav mj. vilniuské inteligence) a Volyň (kde došlo k exterminaci polského obyvatelstva  rukou Ukrajinské povstalecké armády v roce 1943). Klíčová pro pochopení otázky Kresů v dnešním Polsku je skutečnost, že vedle polsko-sovětské a polsko-německé války probíhaly zde i paralelní konflikty Poláků s Ukrajinci či Litevci. Kresy utopily v nepředstavitelném moři krve dva totalitní režimy, které však dokázaly pro své cíle schopně (jak to mají všechna impéria ve zvyku) využit místní démony nenávisti…

Kaczyński na Majdanu

Je listopad 2013. Do davu demonstrujícího proti ukrajinskému prezidentu Janukovyčovi na kyjevském Majdanu promlouvá lídr polské opoziční strany Právo a spravedlnost („konzervativní nacionalista“, jak bývá označován) Jarosław Kaczyński. Svůj projev končí svolání: Sláva Ukrajině. „Herojam sláva!“ odpovídá dav.

Za tento pokřik – pozdrav Ukrajinské povstalecké armády – se Kaczyńskému dostalo v Polsku hodně kritiky z řad kruhů, které jinak k jeho politice bývají pozitivně nakloněné. Pochválila ho naopak levicově-liberální Gazeta Wyborcza. Tato „momentka“ dobře ukazuje, proč se Polsko po roce 1989 nevrátilo nikdy k otázce Kresů v takové míře, jako Maďaři k Trianonu či Němci k osudu vysídlených. Nepsaný politický konsensus, zahrnující všechny relevantní síly od postkomunistů až po konzervativce, velí téma Kresů (včetně osudu zbytků polského obyvatelstva na těchto územích) „obětovat“ na oltáři výsostních bezpečnostních zájmů Polska, které v pařížském exilu formulovali někdy v 70. letech Jerzy Giedroyć (potomek litevských knížat) a Julian Mieroszewski. A tento kompromis ve zkratce zní: podmínkou existence nezávislého Polska je existence nezávislých (od Ruska) – Litvy, Běloruska a Ukrajiny.

Tento „nejvyšší princip“ stojí za aktivní „východní politikou“ Polska v rámci EU, posvěcuje intenzivní polské angažmá během oranžové revoluce či současnou podporu demonstrantům z Majdanu. Vede však také k paradoxu – jak na Ukrajině, tak na Litvě jsou to právě nejsilněji pro-evropské a proti-ruské síly, které zároveň nejvíce pěstují nacionalistické tradice, prosazují diskriminační politiku vůči polské menšině (Litva) či oslavují bojovníky UPA (Ukrajina). Stejné kruhy, které jsou spojenci Polska v boji za oslabení ruského vlivu v regionu, zároveň vehementně odmítají diskuzi o složitých otázkách společné minulosti, které by alespoň symbolicky zadostiučinily polským traumatům. Paměť o Kresech je tak do dnešního dne rukojmím velké politiky.

Přesto všechno nelze současné Polsko bez otázky Kresů dobře pochopit. A nejde jen o exotický kolorit, který toto dědictví zanechalo v jazyce, tradicích či kuchyni. Bez Kresů nepochopíme ani hlubší problém, který má Polsko s pochopením sebe sama a své role v regionu a Evropě. Překáží mu v tom totiž protikladné metanarace: národa, který byl obětí kolonizace ze strany svých mocnějších sousedů, ale zároveň má ve svých dějinách vlastní velkolepý kolonizační projekt, národa, který si není jistý, zda je malým monolitním národním státem, nebo zda by měl hrát roli regionální mocnosti obdařené posláním, které přesahuje pouhé uchování vlastní suverenity.

Maciej Ruczaj

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.