Náš přítel Lukašenko

09. prosince, 2015 RUBRIKA Střední Evropa


AlexanderAlexandr Lukašenko vládne od roku 1994. Zdroj: Wikimedia Commons/Okras

 

V polovině října se v Bělorusku konaly prezidentské „volby“. Podle očekávání se jasným vítězem stal Alexandr Lukašenko. Oproti roku 2010 proběhlo vše poklidně, nedošlo na masové represe a ani aktivita opozice nebyla nijak ohromující. Na této jinak nudné události byl zajímavý její mezinárodní přesah.

 
Volit? To radši na návštěvu k tchýni!

Podle Ústřední volební komise zvítězil při účasti 86 % oprávněných voličů Alexandr Lukašenko se ziskem 83,49 % hlasů. Pro opoziční kandidátku Tacianu Karatkevič hlasovalo 4,42 % voličů. Zbývající dva kandidáti byli jen do počtu – ostatně k vítězství Lukašenkovi pogratulovali ještě před zveřejněním oficiálních výsledků voleb. Karatkevič, která byla vůbec první ženou kandidující na běloruského prezidenta, výsledky voleb neuznala. Podle svého názoru měla získat mezi 20 a 30 % hlasů voličů. To se ale jeví jako přehnané očekávání, jelikož velká část opozice její kandidaturu nepodpořila. Účast ve volbách totiž podle Anatola Labiežka, šéfa opoziční Sjednocené občanské strany, legitimizuje režim, a vyzval proto voliče, aby k volbám nechodili a šli radši na ryby, na houby nebo k tchýni na palačinky.

 
Strach z Majdanu

O demokratických volbách nemůže být v Bělorusku řeč. Lukašenko vládne pevnou rukou již 21 let a k udržení se u moci využívá jakýkoliv prostředků – od změn ústavy až po masové zatýkání a násilí. Podle vyjádření šéfa pozorovatelské mise OBSE Kena Harstedta měly volby k západním standardům daleko. Nesrovnalosti se objevovaly v seznamech voličů, při kontrole počtu podpisů nutných ke kandidatuře, vydávání volebních lístků nebo při sčítání hlasů. V médiích byla v předvolební kampani jednoznačně zvýhodněna stávající hlavu státu.

Navzdory všem nesrovnalostem se volby odehrály v poklidné atmosféře. V Minsku sice demonstrovalo proti Lukašenkově diktatuře pár stovek aktivistů, v čele s čerstvě propuštěným Mikalajem Statkevičem. Většina běloruské společnosti však byla apatická. Důvodem není pouze vnitropolitická situace a pocit, že se nedá nic změnit, ale ve velké míře také konflikt na Ukrajině. V jeho světle se stabilita pod Lukašenkem nejeví zas tak špatně a hesla obsahující slovo Majdan vyvolávají spíše strach než naději. A podobný názor má i Evropská unie.

 
Za nezávislé Bělorusko

Lukašenkovo zahraničněpolitické lavírování mezi Moskvou a Bruselem se momentálně promítlo do zlepšení vztahů s EU. Minsk se evidentně obává toho, že jeho velký bratr na východě by se mohl pokusit omezit běloruskou nezávislost. Putin by si například přál, aby v Bělorusku vznikla ruská letecká základna, což ovšem jeho běloruský protějšek rázně odmítá. Ostatně je dobře známo, co se může vyklubat z toho, když je ruská armáda někde na návštěvě či na dovolené… Moskevský sponzor se navíc sám ocitl ve finanční tísni, a i tento ekonomický prvek žene Lukašenka do náručí Evropanů.

 
Zahraničněpolitická naivita

Hlavním faktorem zlepšení vztahů Běloruska s EU je jednoznačně Lukašenkovo angažmá v mírových jednáních ohledně ukrajinského konfliktu (tzv. Minské dohody) a neuznání ruské anexe Krymu. Jako určitý umírněný ústupek pak působí to, že Lukašenko v srpnu letošního roku propustil řadu politických vězňů a nezmlátil Bělorusy, kteří protestovali u příležitosti prezidentských voleb. Skoro jako by EU chtěla nad Lukašenkovou diktaturou zamhouřit obě oči a využít toto účelové spojenectví proti expanzivním ambicím prezidenta Putina. Ministři zahraničí států EU se dokonce shodli na tom, že letošní volby proběhly „nejtransparentnějším a nejlidštějším možným způsobem“, a za vzorné chování odmění Lukašenka dočasným pozastavením sankcí, které byly uvaleny po brutálních represích, jichž se jeho režim dopustil na opozici po volbách v roce 2010, a to počínaje lednem 2016. Uvolnění by se mělo týkat asi 170 osob včetně prezidenta samého či zmrazených účtů. Sankce zůstanou naopak v platnosti v oblasti dovozu zbraní a vojenských technologií.

 
Varšava – radši čert než ďábel

Ze států EU věnuje Bělorusku velkou pozornost Polsko, jež svého souseda vnímá mimo jiné jako nárazníkový stát, který chrání polskou východní hranici před rozpínavým Ruskem. Polsko bylo jedním z hlavních iniciátorů programu Východní partnerství, který má za úkol vybrané postsovětské země včetně Běloruska přiblížit EU. V Bělorusku navíc žije početná polská menšina, které se pod autoritářským prezidentem nevede zrovna nejlépe, což zájem Varšavy o dění v sousední zemi ještě zvětšuje.

Názor, že spojit se s menším zlem (Lukašenko) proti tomu většímu (Putin) je v pořádku, zastávalo polské ministerstvo zahraničí pod vedením Občanské platformy. Podle dnes již bývalého ministra zahraničí Gzregorze Schetyny je nejdůležitější oslabit vztahy Minsk-Moskva, jak jen to je možné. A to i za cenu přátelení s diktátorem. Strana Právo a spravedlnost (PiS), jež zvítězila v říjnových volbách do polského Sejmu, měla v minulosti tendenci více podporovat běloruskou opozici a občanskou společnost. V současném mezinárodním kontextu je ale pravděpodobné, že se ve vztazích s Lukašenkovým režimem bude držet spíše umírněné rétoriky a spolupracovat s ním, dokud to bude pro EU jako celek výhodné. I pro PiS je ruský medvěd větší hrozbou než pragmatické kamarádění s „baťkou“. Na co by ale polská a evropská politika neměly zapomínat, je to, že jediným přítelem vychytralého Lukašenka je, byl a vždy bude Lukašenko.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.