Nebyli jsme první. Demokratický střed za I. republiky

18. února, 2013 RUBRIKA Historie


Na meziválečném Československu je fascinující, kolik existovalo různých názorových revue. Většina z nich měla jen krátké trvání a dnes by asi existovaly na internetu pouze jako weby nebo blogy pravicových či levicových psavců. Mezi periodika s ambicí ovlivňovat tehdejší společenské dění patřil i týdeník Demokratický střed, který vycházel v letech 1923-1938. Budiž řečeno, že se jako časopis necítíme být jeho přímými následovníky, byť některé názory, které zastával, jsou blízké i nám.

 

Vznik Demokratického středu souvisel s politickým štěpením uvnitř kramářovské Národní demokracie, která se začátkem 20. let začala blížit svému původnímu jádru – mladočechům. Strana neuspěla v parlamentních volbách 1920, vypadla z vládní koalice (nikoli z mimoparlamentní Pětky) a začala hledat odpověď na to, co dělat a kam směřovat. Velkou ranou bylo pro stranu zavraždění ministra financí Aloise Rašína, který mohl být akčnější a pragmatičtější alternativou Karla Kramáře. Atentát z 5. ledna 1923 také stranu pochopitelně zradikalizoval. V této době vzniká velmi významná revue československého nacionalismu Národní myšlenka. K jejím významným osobnostem patřil Rašínův syn Ladislav nebo Vlastimil Klíma, jehož memoáry „1938: Měli jsme kapitulovat?“ loni vydal Masarykův ústav.

Jiná stranická skupina se utvořila kolem advokátů Zdeňka Chytila a Františka Fouska. Ačkoli lidé kolem „středu“ či „myšlenky“ tvořili ve stranickém životě protiklad, měli mnoho společného. Šlo o příslušníky generace, která byla svým životem bytostně spojena s existencí Československa. Navzájem se znali, protože většinou pocházeli z městského, národního a intelektuálního prostředí. Mnozí se také aktivně angažovali ve studentském hnutí a v Mladé generaci Národní demokracie.

Pravicoví masarykovci

Původní název časopisu byl Střed – demokratický týdeník, přejmenovaný po několika letech na nejdéle používaný Demokratický střed. „Názvem se nerozumělo propagování politiky ´zlaté střední cesty kompromisu´, nýbrž politiky rozumu, která nedá se strhnouti do extrému; rozuměl se tím směr, který jest proti nadvládě určité složky nad ostatními a přeje si vyrovnávání zájmů ve prospěch státu,“ napsal deset let po vzniku listu Zdeněk Chytil. V roce 1935 začal týdeník používat i titulek Program – Demokratický střed, který vyjadřoval aktivní snahu přijít s řešením tehdejší krize.

Od roku 1929 měl list v podtitulu Svobodný list politický, čímž chtěla redakce zdůraznit, že se neváže výlučně na jednu politickou stranu. Fakticky šlo hlavně o distanc od denní praxe politiky Kramářovy strany, v níž řada členů skupiny stále zůstávala. „Opakujeme, že nejsme opoziční skupinou v národně demokratické straně… sdružujeme kolem svého časopisu všechny, kdož bez ohledu na stranickou příslušnost chtějí pracovati k nápravě našich neutěšených politických poměrů, zaviněných dnešní vládou politických stran, resp. jejich sekretariátů,“ psalo se v úvodníku z února 1933.

Na druhou stranu se Demokratický střed věnoval vnitřnímu vývoji Národní demokracie poměrně často a mnohdy si neodpustil kritické komentáře ke krokům jejího vedení. Zvláště pro kontakty s osobami, které považoval za fašisty a populisty. Podle nich se tím strana vzdalovala svému poslání zastupovat politický střed a inteligenci. V často vyhroceném soupeření proto straníci s jiným pohledem na věc považovali členy Demokratického středu za nepříliš spolehlivé souputníky, když už ne rovnou za zrádce. Skupina se sice nepřidala k otevřené secesi moravského křídla strany, kterou na podzim 1925 provedl majitel Lidových novin Jaroslav Stráský a podporoval šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka. Velice často ale byla s těmito periodiky na stejné vlně a kdykoli se vyhrotil spor Kramáře vůči Masarykovi či Benešovi, podporoval týdeník toho druhého. Jistý osten nedůvěry měl tedy svoje oprávnění.

Kdo byl „středista“

Ke skupině kolem Demokratického středu se hlásili příslušníci tehdejší politické, hospodářské a intelektuální elity. Pominout nelze ani členství řady z nich v pražských zednářských lóžích. Zdeněk Chytil byl dokonce švagrem malíře Alfonse Muchy, který měl titul velmistra a fakticky československé zednáře vedl. Kromě Chytila a Fouska patřil k jádru těch, kteří „dělali“ Demokratický střed, advokát Jan Hochmann, spravující osobní jmění Karla Kramáře. Jeho vliv byl spíše programový, organizaci a financování zajišťovali Fousek s Chytilem. Získání peněz na vydávání týdeníku patřilo k důležitým úkolům. Demokratický střed totiž neměl dostatek předplatitelů a ekonomicky si na sebe nevydělal.

Pro časopis měli velký význam dva muži, kteří se porad v Národním klubu v Celetné ulici, kde měla skupina svůj stůl, nezúčastňovali pravidelně. Jejich slovo ale bylo slyšet. Zájmy „muže v pozadí“, významného prvorepublikového finančního magnáta Jaroslava Preisse zastupoval Jan Dvořáček. Než se stal v roce 1926 jedním z ředitelů Živnobanky (vzdal se kvůli tomu poslaneckého mandátu), byl významným úředníkem ministerstva obchodu, kde vyjednal řadu důležitých mezinárodních smluv. Specializoval se na střední a východní Evropu. Necelé čtyři měsíce byl také ministrem průmyslu a živností ve druhé vládě Antonína Švehly (1925-26). V Národní demokracii patřil k průmyslovému křídlu, které ve 20. letech mělo zájem na vládním angažmá strany.

Pohled Hradu vnášel do skupiny historik a diplomat Kamil Krofta, který po velvyslaneckých postech ve Vatikánu, Vídni a Berlíně zakotvil roku 1927 přímo na ministerstvu zahraničí. V době častých Benešových cest ho fakticky řídil a v letech 1936-38 ho vedl oficiálně i jako ministr. Krofta přispíval na financování časopisu z dědictví po svém otci, který byl za Rakousko-Uherska říšským poslancem za staročechy a také několik let starostou Plzně. Do časopisu i psal, hodily se také jeho zákulisní informace z mezinárodní politiky. Dvořáček zase přinášel peníze Živnobanky, které byly asi nejvýznamnější položkou pro rozpočet redakce.

Z politických představitelů Národní demokracie se skupinou sympatizoval František Ježek nebo šéfredaktor Národních listů Karel Hoch. Úvodník do prvního čísla napsal František Sís, který patřil k osobním přátelům Karla Kramáře, ale zároveň představo-val spojku národních demokratů s Hradem, kde byl pravidelným hostem. To jen dokládá, že snaha smířit oba zasloužilé zakladatele Československa nebyla v očích řady lidi marná a předem ztracená.

Pohled na členy skupiny ve svých pamětech podává historik Zdeněk Kalista, který mezi roky 1925-1927 vedl kulturní rubriku časopisu. Kalista se nerozešel se „středisty“ v dobrém, a měl pocit, že byl zneužit. „Páni z Demokratického středu mne našli jiného, než jsem se jim jevil,“ komentuje rozchod. Důvody jeho rozhořčení byly naprosto pochopitelné. Chytil i Fousek původně podpořili jeho plán na vznik dalšího periodika, které by se věnovalo pouze kultuře. Když Kalista díky svému relativně již známému jménu získal přispěvatele a objednal tisk, couvli. Důvodem, který Kalista naznačuje, byl Jaroslav Preiss. „A to musili moji přátelé v Demokratickém středu respektovat“. Po vydání třech čísel musela revue První svazek skončit a Kalista sám ještě několik let splácel dluhy. Po stokoruně, jak poznamenal v pamětech.

V dubnu 1926 však ještě Kalista viděl věci růžověji. Byl tehdy hlavním redaktorem vnitřní přílohy týdeníku, Kulturního přehledu, a formuloval zde svůj Program Demokratického středu, který se z levicových pozic vymezoval vůči Devětsilu a guru tehdejší avantgardní levice Karlu Teigemu. Oceňoval, že týdeník nezastává žádný typ dogmatismu a že mu nikdo z vedoucích činitelů nevnucoval jakýkoli politický chomout. „Vedení listu záleželo přímo na tom, aby na jeho stránkách shromáždilo hlasy z nejrůznějších politických směrů a dodalo tak týdeníku ráz volné tribuny.“ Z jiných politických proudů do časopisu přispíval agrárník a historik Josef Prokeš, pod pseudonymy i někteří sociální demokraté a národní socialisté. Redakce si také dávala záležet, aby v časopisu publikovali významní představitelé Národní demokracie.

Političtí reformátoři

Ve 30. letech se Demokratický střed začal více vyjadřovat k řešení hospodářské krize, nebyly mu cizí ani úvahy o reformě politického systému, volební reformě a řešení tíživého generačního konfliktu uvnitř Československa, který chápali hlavně jako sociální. Nástup Hitlera k moci zintenzivnil v časopise téma krize liberální demokracie a hrozby ze strany německého nacismu.

V článcích se řada autorů zamýšlela nad přitažlivostí nacismu i fašismu a uvažovala, zda nelze něco z těchto systémů aplikovat na demokracii, bez toho, aby se popřel její základ a smysl. Přirozeně docházelo ke spolupráci se spřízněnými osobnostmi a skupinami. Demokratický střed se nejvíce propojil s Klubem Přítomnost, jehož významnými představiteli byli Prokop Drtina, tehdy pracovník Kanceláře prezidenta republiky, nebo šéf zahraniční rubriky Lidových novin Hubert Ripka, jehož články se považovaly za neoficiální stanovisko ministerstva zahraničí. Klub Přítomnost patřil ve 30. letech k důležitým místům veřejné diskuse a nebránil se zvát řečníky všech politických směrů. Byl takovým prvorepublikovým think-tankem, podobně jako třeba Masarykova dělnická akademie.

Dalším spojencem byla Barrandovská skupina, která se začala scházet koncem roku 1932. Jejím hlavním představitelem byl majitel Lucerny Václav M. Havel. Představitelé obou skupin začali své názory publikovat na stránkách týdeníku. Souhlasím s historikem Ondřejem Koutkem, že v této době už lze o časopise mluvit jako o nezávislém listu, který se snaží formulovat svébytný program politického středu. Spojení s Havlem mělo i jiný význam. Lucerna se stala novým sídlem redakce, protože Zdeněk Chytil si zde pronajal několik místností pro svou advokátní kancelář. Začali se zde scházet také členové redakčního kruhu v čele s redaktorem Bohumilem Bieblem. Chytilův společník Ilja Kříženecký zase v sousedních místnostech poskytl prostor sekretariátu Barrandovské skupiny. Kříženecký patřil také k důležitým osobám Klubu Přítomnost.

Výsledkem „spojování“ bylo prostředí, ze kterého vyrostl program Demokracie řádu a činu, který vyšel 23. března 1934 jako speciální číslo Demokratického středu. Program se vymezil vůči liberalismu, protože nedokáže řešit sociální otázky, fašismus zase odmítal kvůli reakční násilnosti a nepochopení důležitosti mezinárodních kulturních a hospodářských vztahů. Komunistická řešení byla podle programu špatná pro materialistické bludy, třídní výlučnost a násilnictví. Fakticky šlo o snahu nabídnout demokratickou „třetí cestu“ vůči fašistické nebo komunistické diktatuře, s vědomím, že prvo-republikový systém má řadu chyb. Celý program stál na „svobodě ukázněných lidí a na službě so-ciálně spravedlivého řádu.“ Měl v sobě víru ve svobodu lidí,

zároveň ale viděl strašlivé riziko v neschopnosti dát mladé generaci smysl a schopnost naplnění života. Kritizoval nezodpovědné finanční spekulace, politické příživnictví, korupci apod. „Uznáváme jen důchody, plynoucí z práce, a zásluhy, úměrné obecnému užitku a míře osobního rizika.“ Program rozhodně nechtěl omezovat soukromé vlastnictví, nebránil se však v době krize větší roli státu při organizaci ekonomiky, chtěl omezit stavovství, zájmovost a odborovost ve prospěch odbornosti. Tehdejší stav podle nich připomínal cechy a korporativismus, který schopným lidem brání využít svých schopností ve prospěch celku. Proto viděli autoři programu velký problém v československém politickém systému ovládaným podle nich hrubým skupinovým stranictvím. „Ideje a ideály, zdá se, zmizely z politické arény. Byly vypuzeny hospodářským a sociálním hmotařstvím… /nebo/ slouží pravidelně k tomu, aby zakryly nejhrubší hmotné požadavky. Nejvíc se zneužívá vlastenectví, nejvíc se právě s ním kšeftuje“.

V této době také došlo k úplnému rozchodu Demokratického středu s Národní demokracií, která se spojila s Národní ligou Jiřího Stříbrného, majitele bulvárního tiskového koncernu Tempo a jednoho z představitelů českého fašismu. „Národní demokracie definitivně tím ovšem padá do nejhlubších politických nížin, přiváděje k těmto koncům naši buržoazii a dovršujíce svou politickou neschopnost… Kdysi mohla vésti republiku a být v ústředí rozhodování, dnes je na politickém okraji, kde se objímá s politikem, kterého dříve velmi zjevně odlišovala od druhých politiků; kdysi mohla být mozkovým trustem československé politiky, dnes je téměř inteligencí opuštěna“.

Obrana republiky

Závěrečnou kapitolu Demokratického středu představuje rok 1938, kdy se životní cesty a osudy jejích členů opět setkaly na společné půdě s okruhem z Národní myšlenky při obraně Československa. Významní představitelé obou okruhů se angažovali ve Výboru na obrany republiky, který utvořili vládní poslanci Národního sjednocení, národních socialistů a lidovců. Je nutné připomenout, že členy výboru byli také komunisté. Rašín, Klíma, Ripka, Drtina, Chytil a další kritizovali krach československé státní autority v pohraničních německých oblastech a snažili se dotlačit prezidenta Beneše k tomu, aby Československo odmítlo Mnichovskou dohodu a riskovalo vojenský konflikt s Německem.

Srovnáme-li roli obou skupin, dá se říci, že De-mokratický střed ve svých cílech o změnu směřování Národní demokracie neuspěl, zatímco představitelé Národní myšlenky byli na dobré cestě stranu proměnit. Ladislav Rašín a spol. hráli v červnu 1937 velkou roli při „odstříbrnění“ Národní demokracie, která se v roce 1938 opět zapojila do vlády, kde ji zastupoval František Ježek. Nový a jednomyslně přijatý program strany napsali oni. Ladislav Rašín formuloval vnitropolitickou část, Vlastimil Klíma se věnoval zahraniční politice a František Toušek definoval postoj k hospodářským a sociálním otázkám. Když v roce 1937 zemřel Karel Kramář a strana se rozhodla, že si nového předsedu zatím nezvolí, stálo Národní sjednocení na křižovatce. Věřím, že bylo možné, aby tito lidé vytvořili onen moderní a pokrokový nacionalismus, který by se lišil od výstředních šovinistů, jací často v národech jsou. Ke zhnusení a zoufalství ostatních. Demokratický střed by zcela jistě ani „rašínovsko-klímovský“ nacionalismus nepřijímal bez výhrad, neměl by ale pochyby, že reprezentují „češství“, ke kterému se dá hlásit.

Časopisy Demokratický střed a Národní myšlenka a lidé kolem nich měli po Mnichovu, se kterým se nesmířili, mnohdy podobný osud. Za krátkého období II. republiky stály oba časopisy v opozici proti Straně národní jednoty a nevěřily, že Hitler nechá „zbytkové Československo“ na pokoji. Oba listy velice brzy cenzura zakázala. Symbolicky skončily hlavy obou skupin – Ladislav Rašín zemřel v březnu 1945 v ně-meckém vězení, Zdeněk Chytil zahynul o dva měsíce později v Terezíně.

Bylo by zajímavé sledovat další vývoj obou skupin a vůbec celé této generace osobností, která se narodila na přelomu 19. a 20. století. Zažili ještě starý svět, který zničila 1. světová válka a který si často idealizujeme (v porovnání s tím, co přišlo potom naprosto pochopitelně). Prožili svoje mládí v Československu, které bylo přes všechny své chyby vyvrcholením důležité historické etapy českého národa. Byli s ním spojeni a považovali ho za svůj domov. Byli ochotni ho bránit. Nešlo ale o nové elity, které si musely hledat své místo na slunci a postupně se kultivovat, jako se to nezřídka děje dnes. Jejich otcové i dědové často patřili k důležitým osobnostem české politiky, vědy a podnikání ještě za Rakousko-Uherska. V letech 1938-1948, která představují období, kdy se pro Čechy a Slováky „změnil svět“, byli tito lidé na vrcholu sil. Byli generací, která měla nahradit dlouhověké „otce zakladatele“ a fakticky zakotvit existenci Československa. Oni by dokončili oněch 50 let, o nichž mluvil Masaryk, že jsou potřeba, aby stát zapustil kořeny. Nestalo se. A je to znát i dnes.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.