Nepříliš vzdálená šance

07. března, 2019 RUBRIKA Česko


MalacovaOd ministryně Jany Maláčové se důchodové reformy nejspíš nedočkáme. Foto: vlada.cz

 

V každodenním informačním toku, který průběžně přináší skandální výroky, spory a kauzy, zaniká zásadní problém. Žádná z posledních českých vlád neprosadila jakoukoliv smysluplnou změnu. Jsme státem, kde se vládnutí scvrklo na rutinu bez velkých vizí a snahy o řešení nahromaděných problémů. Řečeno parafrází Václava Klause, jsme zemí, kde se už několik let nevládne. A přitom nás již brzy čeká úkol, který jsme napoprvé z politických důvodů nedotáhli do konce. Jde o české předsednictví v Evropské unii.

 

Tvrzení o tom, že se v Česku nevládne, si pochopitelně zaslouží vysvětlení. Je zapotřebí vrátit se o mnoho let zpátky a vzpomenout si, jaké hlavní kroky dělaly minulé vlády. Pomineme-li rychlou a poměrně divokou dobu devadesátých let, tedy období transformace, také řada následujících vládních kabinetů se mohla chlubit, že po sobě něco zanechala.

Začněme menšinovou vládou Miloše Zemana (1998–2002), jež se dostala k moci díky opoziční smlouvě ČSSD a ODS. Mnozí kritici dnešního prezidenta mohou po právu připomínat kauzy spojené s jeho tehdejším kabinetem, a to jak ty ekonomické, tak čistě politické. Za připomenutí stojí i prodej státního podílu v Agrofertu za podhodnocenou cenu Andreji Babišovi, jehož důsledky – s lehkou nadsázkou řečeno ­ řešíme právě nyní.

Zemanově vládě ale i její největší kritik musí přiznat několik zásadních kroků: byla to právě ona, kdo očistil bankovní sektor od toxických úvěrů, a de facto tak dokončila proces privatizace české ekonomiky. Pokaždé, když ekonomové chválí stabilitu tuzemského bankovnictví, je vhodné si vzpomenout, kde má svůj počátek. Zmiňme i přechod od všeobecné branné povinnosti k profesionální armádě, což byl z hlediska bezpečnosti země zásadní krok. Byla to též Zemanova vláda, za níž jsme vstoupili do NATO a zahájili přípravy na vstup do EU.

Slabší výsledky lze pak sledovat u třech následujících koaličních vlád vedených ČSSD (2002–2006). Dominovalo jim úspěšné referendum a následný vstup do EU v roce 2004. Celková politická nestabilita znemožňovala zásadní reformy, přesto byla u premiérů Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka vidět snaha o konkrétní směřování státu a vládní politiky. Mezi takové momenty patří zákon o registrovaném partnerství, který Paroubek protlačil Poslaneckou sněmovnou, ačkoliv mnoha členům jeho strany i jejím voličům nekonvenoval.

Podobný přístup lze vidět u pravicových vlád, které trpěly obdobnou nestabilitou. Kabinet Mirka Topolánka (2006–2009) měl politickou odvahu řešit ekonomická a zahraničněpolitická témata, která byla zároveň nepopulární i nutná. To samé platí o vládě Petra Nečase (2010–2013), jež se pokusila rozseknout některé léta neřešené problémy, zejména důchodovou reformu či odluku církví od státu.

 
Země, kde se již šest let nevládne

V roce 2014, kdy po úřednickém kabinetu Jiřího Rusnoka nastoupila vláda vedená Bohuslavem Sobotkou, došlo ke změně. Mnohé reformy včetně důchodové byly zrušeny, nové však nepřišly. Prakticky ve všech směrech nastala absolutní stagnace, kdy se způsob fungování státu, jeho pravidel a postupů vůbec nezměnil. Přesně to samé platí pro současnou vládu Andreje Babiše, která žádnou zásadní reformu do konce svého mandátu nepřipravuje.

V oblastech, jako jsou zdravotnictví, sociální péče nebo justice, se za posledních šest let nepředstavilo, neprosadilo nebo alespoň nezreformovalo vůbec nic. U vlád s levicovým půdorysem jde o zásadní selhání. Navíc se navzdory výrazné ekonomické konjunktuře prakticky zastavil rozvoj dálniční i železniční sítě. Digitalizace státní správy se reálně neposunula už mnoho let, což je v době celosvětové expanze IT technologií znepokojivé zjištění.

Diskuse o důchodové reformě se v současné vládní koalici proměnila v debatu o navyšování penzí (Babišovo hnutí ANO) či o vyrovnání genderově podmíněných nespravedlností (ČSSD). V případě, že vláda představí nějakou novou vizi, činí tak nedůvěryhodně a bez reálných výsledků. Za všechny zmiňme tu poslední, tedy Inovační strategii ČR, jež slibuje posunout Česko na pozici lídra v oblasti inovací. Tato vize však není nijak provázána s dalšími klíčovými politikami státu a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v budoucnu změnit. Tato koncepce tak spíše připomíná vládní PR, a nikoliv dlouhodobé a koordinované politické úsilí.

 
Evropě to znovu osladíme

V druhé polovině roku 2022 bude Česko podruhé předsedat Evropské unii. Jedná se o mimořádný úkol, který naplno prověří schopnosti státní správy, jejíž velká část se začne naplno věnovat evropským otázkám, přičemž vedení jednotlivých unijních rad pohltí politickou i administrativní kapacitu většiny resortů.

Jistě, rok 2022 je stále poměrně vzdálený. Ale již letos v říjnu vláda začne předsednictví řešit: schválí harmonogram příprav a koncept komunikace. A v příštím roce by již měla začít pracovat na vlastních prioritách a na celé řadě dalších kroků, které jsou s tímto náročným úkolem spojené. Přitom není dosud zřejmé, jaký směr v rámci Unie česká vláda a její premiér prosazují. Fakt, že fyzicky bude Unii předsedat až vláda vzešlá ze sněmovních voleb v roce 2021, na věci nic nemění.

Když se v roce 2007, tedy dva roky před prvním českým předsednictvím, začaly jeho přípravy, bylo jasné, které oblasti chce Topolánkova vláda posunout do popředí. Šlo zejména o vztahy se státy na východní hranici EU a o otázku nadměrné regulace společného trhu. Tato témata považoval kabinet dlouhodobě za svou prioritu a dokázal spojit úsilí na domácí scéně s prací v rámci Unie. Nešlo jen o míru angažovanosti konkrétních politiků, ale o celkové zapojení expertů, odborné veřejnosti a samozřejmě i samotných úředníků.

Další kritickou oblastí je dnes proto kvalita státní správy. Ta má v současnosti jednoznačně klesající úroveň. Sobotkova vláda v roce 2014 provedla zásadní čistky, kdy vyměnila většinu vedoucích pozic na všech ministerstvech. Následný stav uzavřela urychleným schválením zákona o státní službě, který ovšem – jak se později ukázalo – nedokáže zabránit změnám založeným na politické vůli.

Souběžně s tím neproběhla žádná systematická redukce agend ani personálního stavu. Státní správa je v současnosti největší a nejméně efektivní v celé historii České republiky. Dokládá to například pokles v žebříčku konkurenceschopnosti podle organizace World Economic Forum (Světové ekonomické fórum), kde se v kategorii „výkonnost veřejné správy“ naše země postupně propadla o sedmdesát příček až na krajně nelichotivé 100. místo ze 137 sledovaných zemí. Je proto velkou neznámou, jak se česká administrativa utká s úkoly, které ji již brzy čekají.

 
Premiérův obranný zájem

České předsednictví z roku 2009 bylo administrativním i diplomatickým úspěchem. Problémem se stala politická rovina: pád vlády na konci března, tedy v poločase celého úkolu, znamenal konec nadějí na úspěch. Vedení unijních orgánů přináší předsedající zemi něco jen tehdy, je-li schopna své role mediátora využít. Pád vlády a odchod ministrů, kteří roli předsedajících zastávali, pak jakoukoliv šanci na úspěch umrtvuje.

Politická reprezentace hraje zásadní roli ze všech úhlů pohledu. K výše probíranému stavu státní správy je třeba dodat, že za něj a jeho případnou změnu nese odpovědnost management, tedy především ministři. Je to právě vláda, která určuje priority a musí dokázat formulovat konkrétní národní zájem a přizpůsobit ho realitě evropských institucí. A zde se nachází hlavní riziko: vládní strany ANO a ČSSD už více než pět dokazují, že nejsou schopny zformulovat, natož pak prosadit konkrétní systémové změny.

Klíčovou osobu představuje pochopitelně premiér. Andrej Babiš ale ukázal, že jeho zájem v politice je čistě obranný. Jeho cílem je udržet si politickou a ekonomickou moc. Proto využívá výnosů hospodářského růstu a velkoryse je distribuuje svým voličům. A proto se o evropskou politiku zajímá jen tehdy, má-li z ní politické body nebo řeší-li se v ní finanční nástroje přínosné pro jeho firmy. A defenzívně podmíněné jsou i jeho kroky tehdy, brání-li se problémům, které ho dohánějí z minulosti. Každý sektor státu, kde není k dispozici pozitivní PR nebo kde nemůže hájit své ekonomické či trestněprávní zájmy, ponechává bez kontroly.

Poslední paralela s rokem 2009 se týká právě oblasti PR. Připomeňme, že opozice zesílila tlak na Topolánkovu vládu právě proto, že její fungování v čele EU přinášelo pozitivní ohlas a způsobovalo růst preferencí premiérovy ODS. Lze očekávat, že o této šanci Andrej Babiš ví, popřípadě si ji brzy uvědomí. A můžeme s jistotou říci, že ji dokáže využít ještě lépe, než to dělal Mirek Topolánek. Otázkou zůstává, zda pouhá příležitost k zisku sympatií u veřejnosti donutí premiéra a vládní strany vzít téma předsednictví v EU vážně. Vzhledem k tomu, o jak vážnou věc jde, by to Česku rozhodně prospělo.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.