Nevydařená stávka polských učitelů

06. června, 2019 RUBRIKA Střední Evropa


61100508_2233111453435667_4058625953054588928_nAnna Zalewska se po svém nedávném zvolení europoslankyní rozloučila s postem ministryně národního vzdělávání. Foto: Facebook/AnnaZalewska

 

Kdybychom měli popsat současnou polskou vládu strany Právo a spravedlnost (PiS) jedním slovem, bez pejorativního zabarvení, byla by to určitě systematičnost. Lidé Jarosława Kaczyńského se poučili z neúspěchu svého prvního kabinetu v letech 2005–2007. Tentokrát každý přesně zná svou roli a také sám Kaczyński svou četnou skupinu věrných zjevně řídí mnohem zručněji. Potvrdila to i nedávná stávka učitelů.

 

Není na tom nic překvapivého. S blížícími se volbami se hraje o vše. Vládnutí PiS je totiž od počátku plné kontroverzí, takže ztráta kontroly nad státem by v tuto chvíli mohla pro jeho prominentní politiky znamenat vážné problémy. Možnost, že by prezident Andrzej Duda nebo bývalá premiérka Beata Szydło mohli stanout před Státním tribunálem (zvláštní justiční orgán bdící nad dodržováním ústavy a zákonů ze strany nejvyšších státních orgánů a úředníků), není jen zbožným přáním opozice, ale reálnou hrozbou, již si Kaczyńským pomazaní politici plně uvědomují. Ohledně ústavnosti řady jejich kroků panují oprávněné pochyby, což ostatně neuniklo ani pozornosti Evropské komise.

Aby si Právo a spravedlnost zajistilo relativní bezpečí, snaží se dostat pod svou kontrolu justici, což prakticky znamená oslabení tradičního dělení moci ve státě. Justiční pseudoreformy, které vládní koalice posadila v parlamentu v sérii nočních hlasování, mají mít jak preventivní, tak okamžitý účinek. Vládnoucí populistická pravice se však hlavně soustředí na něco jiného – na formování „nového Poláka“.

 
Logika není potřeba

Dokonce i Jarosław Kaczyński si totiž navzdory svým autoritářským sklonům uvědomuje, že omezení základních demokratických mechanismů nepřichází nyní v Polsku v úvahu. Je to přímý důsledek silně proevropského postoje většiny Poláků. Eventuální sankce uložené Bruselem – o polexitu ani nemluvě – by elektorát rozhořčily natolik, že by zcela jistě vedly k okamžité ztrátě moci. Kaczyńského formace tak ve snaze obhájit volební vítězství z roku 2015 sází především na sociální inženýrství zaměřené na systematickou propagaci „pisovské“ vize světa.

Mechanismus je přitom relativně jednoduchý: spočívá na nestárnoucí zásadě „rozděl a panuj“. Jarosław Kaczyński dokonale ovládl schopnost antagonizovat společnost a vytvářet společného nepřítele. A to i kdyby to bylo zcela absurdní nebo v rozporu se základní logikou. Přesně tak se například zdůvodňovala výše zmíněná „reforma“ justice. Takzvaná dekomunizace justičního aparátu třicet let po vítězství Solidarity nad komunistickým režimem a patnáct let po vstupu země do Evropské unie je groteskní nesmysl adresovaný té nejméně vzdělané části elektorátu PiS. A právě v tomto světle lze porozumět i další aktivitě vlády – „reformě“ vysokého školství a změně zákona o vzdělávání. Perfektně totiž zapadá do osvědčeného vzorce.

 
Dva odlišné příběhy

V Polsku jsou školy a univerzity rozděleny mezi dva různé resorty, ministerstvo národního vzdělávání a ministerstvo pro vědu a vysoké školství. To umožnilo PiS paralelní postup a rychlé protlačení nové legislativy. Obsesivní snaze ovládat každý prvek společenského života padly jako první za oběť školy. Reorganizace systému školství formou změny z třístupňového zpět na dvoustupňový, jenž platil do roku 1999 (tehdy byl první a druhý stupeň základní školy rozdělen do dvou samostatných institucí), umožnila nejen jednorázově a účinně zasáhnout do vzdělávacích programů, ale také provést organizační změny a přinejmenším zčásti obměnit vedení jednotlivých škol. Navzdory poměrně rozšířené kritice tohoto vládního kroku tehdy učitelé ani rodiče nepřistoupili k intenzivním protestům, což dočasně posílilo pozici ministryně národního vzdělávání Anny Zalewské.

Paletu vládních návrhů dále doplnil nový zákon o vysokém školství propagandisticky nazvaný Ústava pro vědu. Ministr pro vědu a vysoké školství Jarosław Gowin však na rozdíl od Anny Zalewské do svého projektu zapracoval i zvýšení dlouho nevalorizovaných platů vysokoškolských učitelů. Ačkoli se jednalo pouze o očekávané dorovnání inflace, provládní média včetně těch veřejnoprávních to prezentovala jako kvalitativní změnu.

Cenou za to mělo být omezení autonomie univerzit. Nový zákon totiž předpokládá vytvoření takzvaných rad vysokých škol, jejichž členy budou rovněž lidé pohybující se mimo akademické prostředí. Kompetence těchto jakýchsi dozorčích rad měly být natolik rozsáhlé, že vzbudily reálné obavy z rozsáhlé politizace veřejných vysokých škol. Vyvolalo to vlnu protestů, jejichž součástí byly dokonce studentské okupační stávky ve Varšavě, Poznani nebo v Krakově. Akademici tak strašáka definitivní ztráty kontroly nad složením těchto orgánů nakonec zapudili.

 
Devatenáct dní vzdoru

Frustrace učitelů ze základních a středních škol mezitím stále rostla. Do jejich pochmurné nálady se promítal obrovský chaos vyvolaný zdvojením ročníků, které v důsledku provedené reformy v září nastoupily na střední školy. K onomu zdvojení došlo proto, že zatímco dosavadní základní vzdělání trvalo dohromady devět let, nyní má být o rok kratší.

Špatné pracovní podmínky a nulové vyhlídky na zvýšení platů vedly letos na jaře učitele ke stávce. Přestali vyučovat, a tím paralyzovali činnost škol. Stávkující požadovali navýšení školského rozpočtu, růst platů o tisíc zlotých (přibližně šest tisíc korun), změny kariérního řádu a demisi ministryně Zalewské.

Vládní strana využila své dosavadní zkušenosti a spustila osvědčenou propagandistickou mašinerii. Zpolitizovaná veřejnoprávní televize portrétovala učitele jako krajně nárokovou profesní skupinu provázanou s opozicí, která nepřípustně hazarduje s dobrem svěřených dětí. V podobném tónu se vyjadřovala i provládní soukromá média. Spor sycený předvolební horečkou narůstal, vyjednávání uvízlo na mělčině. Vládní návrhy byly buď jen symbolické, nebo situaci pedagogů dokonce zhoršovaly (např. snížením zaměstnanosti, které z nich vyplývalo). Ve stejné době politici Práva a spravedlnosti ohlásili rozšíření rodinného přídavku ve výši 500 zlotých měsíčně i na první dítě (doposud se vztahoval na druhé a každé další dítě v rodině), třinácté důchody, a dokonce také program měsíčních přídavků pro chovatele krav a vepřů. Rozpočet veřejnoprávní televize řízené bývalým politikem PiS Jackem Kurským byl ve volebním roce navýšen o 1,2 miliardy zlotých.

Zdálo se, že první dobře připravená stávka učitelů za mnoho let má i díky příznivé ekonomické situaci šanci na úspěch. Odhodlání jednoznačné většiny pedagogů bylo obrovské a vláda, která si to uvědomovala, se dokonce pokusila pojistit se proti eventuálnímu zablokování maturit speciálně připraveným zákonem. Jejich průběh měli v náhradním režimu zajistit úředníci. Po devatenácti dnech však profesní odborové svazy stávku přerušily. Vzhledem k nulové šanci dosáhnout dohody zůstalo pouze u iluzorních ústupků vlády, které předtím přijalo jen ústředí učitelské sekce odborového svazu Solidarita, tedy organizace poměrně blízké straně Jarosława Kaczyńského. Navzdory oficiální podpoře ze strany univerzit a uměleckých kruhů byli pedagogové poníženi a nyní očekávají vlnu odchodů do soukromého sektoru, ve kterém lze podobně jako v Česku dostat vyšší plat za výrazně menší odpovědnost. Vláda Práva a spravedlnosti tím zároveň dala najevo nejen to, které skupiny voličů pokládá za prioritní, ale hlavně to, jak účelově přistupuje k otázce vzdělávání. To má být především účinným nástrojem politického boje – a to nikoli pouze letos, nýbrž i v perspektivě dalších generací voličů.

 z polštiny přeložila Anna Plasová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.