Nezničitelný tandem?

26. června, 2019 RUBRIKA Česko


BabisAndrej Babiš na jednání Evropské rady. Foto: Vlada.cz

 

Já budu prezident, ty na oplátku budeš premiér. Tak nějak zřejmě zněla nepsaná dohoda mezi Milošem Zemanem a Andrejem Babiš. Poté, co byla naplněna, se očekával konec účelového spojenectví. Jenže tandem se nerozpadl. Oba jeho protagonisté se totiž stále potřebují. Navíc mají řadu věcí společných a jejich zájmy se příliš nekříží. Vytvořila se kolem nich širší autoritářská aliance, s níž se budeme potýkat ještě hodně dlouho.

 

Přibližně posledních pět let se spekuluje, kdo z dua Babiš–Zeman tahá za delší konec provazu. Nejprve se zdálo, že je to prvně jmenovaný. Je mladší, má podstatně více energie a peněz, jeho vliv čím dál tím více prorůstá tuzemskou politikou, ekonomikou a mediální krajinou. Jenže pak přišlo trestní oznámení kvůli podezření z dotačního podvodu na Babišově farmě Čapí hnízdo. Rozjel se kolotoč, s nímž oligarcha při své bohorovnosti nepočítal. Dokud oficiálně působil mimo politiku, téměř všechno mu procházelo. Nyní sice stojí na vrcholu mocenské pyramidy, ale zároveň mu hrozí několik let vězení.

Když se Andrej Babiš před třemi roky začal do kauzy zamotávat, přispěchal mu na pomoc právě Zeman, který Čapí hnízdo poctil svou návštěvou. Nebyla to první ani poslední nestandardní služba politickému spojenci, s nímž uzavřel nepsaný pakt o vzájemné podpoře ve sněmovních a prezidentských volbách.

Po zvolení nové Poslanecké sněmovny na podzim 2017 prezident rychle jmenoval Babiše premiérem, aniž by měl v dolní komoře parlamentu zajištěnu většinu. Po loňské Zemanově obhajobě prezidentského mandátu jako by si oba politici již nic nedlužili a málem se vypisovaly sázky, kdy začne Zeman premiéra ničit, aby ukázal, že alfa samcem české politiky je on. To se ovšem nestalo. Naopak Babiše ve všech krizových momentech nadále podporuje.

 
Spojeni osudem

Nyní se často tvrdí, že Zeman využil Babišova trestního stíhání a skrze oslabeného premiéra vládne. Důkazem mají být jemu blízké osoby na ministerských postech současného kabinetu. Jenže jak ministr zemědělství Miroslav Toman (do vlády oficiálně nominovaný za ČSSD), tak novopečená šéfka resortu spravedlnosti Marie Benešová se během let sblížili i s Babišem. S Tomanem navíc premiéra spojuje letité bohatnutí v zemědělství i někdejší příslušnost k rudé šlechtě, jež po roce 1989 bez problému přešla od vyhlížení beztřídní společnosti k získávání kapitálu. Notabene Toman jako syn předlistopadového ministra zemědělství bezpochyby konvenuje také komunistům, kteří menšinovou koaliční vládu Babišova hnutí ANO a ČSSD podporují.

Andrej Babiš navíc nemusí být v pokračujícím spojenectví tím slabším i z jiného důvodu. Zemanovi za čtyři roky vyprší druhé prezidentské období a další politická budoucnost ho nečeká. Pokud chce po zbytek svého mandátu formovat českou politiku, musí mít podporu vlády a parlamentu. Žádnou svou stranu ve sněmovně ovšem nemá. Spoléhá se proto především na Babišovo ANO, jež drží v dolní komoře nejvíce křesel a s jehož šéfem sdílí silný pragmatismus. Babiš, pokud tedy zůstane na svobodě, na rozdíl od Zemana v politice asi jen tak neskončí. Prezidentovi v některých věcech takticky sem tam ustoupí, protože ví, že čas hraje pro něj. Stačí mu udržet se u moci, o ideje se s hlavou státu rozhodně přít nebude. Jak se ukazuje dnes a denně, žádné nemá, respektive každou chvíli má jiné.

Pokračující Babišovo spojenectví se Zemanem má své další praktické příčiny. Ve skutečnosti si ti dva nepřekážejí, spíše se naopak doplňují. Například v zahraniční politice se Zeman orientuje na východní autoritářské režimy, „prozápadní“ Babiš se zase stará hlavně o to, aby k nám z evropských fondů plynulo dostatečné množství peněz, které do značné míry končí v jeho firmách. Babišova „prozápadnost“ připomíná Zemanův „eurofederalismus“. Oba víceméně vnímají Západ pouze jako kapitalismus, nikoliv také jako společenství fungující na základě liberální demokracie a zásad právního státu.

 
Neformální aliance

Co je však nejdůležitější, Babiš se Zemanem mají do značné míry společné voliče, takže nepotřebují část svého elektorátu odrazovat případnými vzájemnými hádkami. Oba se stali součástí mocenského bloku sestávajícího z autoritářských a populistických politiků. Najdeme je především na kandidátkách hnutí ANO, SPD Tomia Okamury, KSČM a částečně bohužel i ČSSD. Jde tedy o subjekty, které dohromady disponují v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinou. Politici zmíněného autoritářského bloku nespolupracují úplně ve všem, neboť je nespojuje žádný pozitivní program. Drží je pohromadě v lepším případě lhostejnost, v horším případě vyložená nechuť k liberální demokracii.

Symbolicky se působení autoritářské aliance projevuje ve vzestupu lidí, kteří se zapletli s minulým režimem. Nejde jen o předlistopadového kariéristu a zřejmě i agenta Státní bezpečnosti Andreje Babiše. Za povšimnutí stojí třeba někteří jedinci s normalizačními instinkty zvolení do mediálních rad nebo řada lidí vyznamenaných Milošem Zemanem. Zpochybnění zločinnosti minulého režimu se ovšem děje rovněž v praktické rovině. Zdanění náhrad za majetek, jejž tehdy ukradli komunisté perzekvovaným církvím, je toho nejsmutnějším příkladem. Na to, že vznik menšinové vlády Andreje Babiše umožnila KSČM, si už bohužel téměř všichni tak nějak zvykli.

Přesto by bylo chybou pojímat boj s Andrejem Babišem, Milošem Zemanem a dalšími jako klání s oživlým předlistopadovým režimem, k čemuž mají někteří zastánci liberální demokracie tendenci. Dokonce ani komunisté pod vedením Vojtěcha Filipa žádnou revoluci pod praporem marxismu-leninismu dělat nechtějí. Daleko více jim vyhovuje státní kapitalismus čínského typu. Nemají proto problém podporovat kabinet oligarchy Babiše. V autoritářském bloku se cítí dobře.

Toto neformální uskupení nebude znárodňovat, nechce lidem vnucovat žádnou všeobjímající ideologii. Stačí mu, když ho nechají nerušeně vládnout a bohatnout. Když se nebudou bouřit kvůli střetu zájmů, ohýbání pravidel, útoků na média a porušování dělby moci nebo ústavy. K těmto neduhům nemají zdaleka jen sklon lidé s komunistickou minulostí, někdy právě naopak. Svědčí o tom také pohled do okolních zemí na politiky jako Viktor Orbán nebo Jarosław Kaczyński, kteří se v posledních letech stali symbolem omezování nezávislosti justice ve střední Evropě.

 
Zatím dobrý, ale…

U nás důležité instituce pořad obstojně fungují, a brání tak autoritářům v systémových změnách. Trestně stíhaného premiéra Babiše ani nedávná podezřelá výměna ministra spravedlnosti zřejmě nezachrání před soudním procesem kvůli Čapímu hnízdu. Jak celá věc dopadne, je ve hvězdách, ale česká justice zatím působí celkem důvěryhodně. Nežádoucím zásahům do ústavy brání demokratická většina v Senátu. Není náhodou, že ho chtějí politici, jako jsou oba Václavové Klausové, Tomio Okamura, Miloš Zeman nebo Andrej Babiš, zrušit. Naštěstí na to nemají sílu.

Jenže nic netrvá věčně, což platí i pro Senát. Vývoj výsledků sněmovních a prezidentských voleb v posledních letech ukazuje, že zastánců liberální demokracie u nás postupně ubývá. Má to spoustu příčin, ale jedno je jisté: v současnosti nic nenasvědčuje obratu. Polistopadová demokracie se u nás doposud nezhroutila mimo jiné proto, že lidé hlasující pro populistické nebo autoritářské subjekty ještě neobjevili důležitost Senátu. Dokládá to tradičně nízká volební účast při jeho obměně. Než se tak stane, mají demokraté čas alespoň část těchto voličů přetáhnout na svou stranu.

Nemá proto smysl propadat fatalismu. Lepší je něco dělat. Proto jsou například tolik užitečné relativně masové demonstrace z poslední doby, které Andreje Babiše a Miloše Zeman varují, že česká občanská společnost není tak otupělá, jak to někdy vypadá. Demokracie není zdaleka jen diskuse, ale také nekonečná práce a snaha řešit problémy rozkládající společnost. Nejprve je ovšem nutné si uvědomit, že nějaký problém vůbec existuje. České obtíže s fungováním a chápáním liberální demokracie totiž s případným odchodem Babiše a Zemana do politického důchodu pravděpodobně nezmizí.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.