Nicolas Baygert: V unii scházejí europopulisté

05. června, 2013 RUBRIKA Rozhovory


Nicolas Baygert je jednou z vycházejících hvězd politické analýzy a komunikace. Přednáší na Katolické univerzitě v Lovani, dokončuje doktorát na téma populismu a politického konzumerismu (Paris IV-Sorbonne). Do hlav Belgičanů a Francouzů proniká jako blogger, televizní komentátor a autor sloupků v Le Nouvel Observateur a Le Vif / L’Express. Pracoval jako ghost writer pro evropské komisaře. Specializuje se na kyberaktivismus a spin doktoring. Vyžívá se v kritice křesťanské morálky, modernity, genderismu a systémů vůbec. Žije a tweetuje v Bruselu.

Českou republiku před časem zachvátila vlna populismu spojená s volbou prezidenta. Dva kandidáti, kteří se museli vymezit: jeden jako lidový normální, ačkoli intelektuální, vůdce, druhý jako světově renomovaný aristokrat, blízký občanovi, avšak s vysokými nároky. Zdá se, že se u nás společnost nedělila podle sociálního statusu, ale podle preference knedlovepřozelo. Kde vidíte dělící linii v současné Evropě Vy?

Co je po volbách v České republice i v celé Evropě obzvlášť viditelné je relativní ochabnutí euroskepse. V Bruselu jsme zaznamenali hlavně to, že Miloš Zeman vztyčí nad Pražským hradem evropskou vlajku. Boj eurofederalisty a euroknížete Karla Schwarzenberga, jehož strana je již od roku 2011 hrdým členem Evropské strany lidové. Oba kritizují eurofobní přístup Václava Klause. To je pro Brusel mírové poselství.

Propast mezi eurooptimisty a euroskeptiky je dnes jen jednou z mnoha dělicích linií. Z jiného pohledu je české „finále“ výhrou populisty nad technokratem a dalšími politickými odborníky. Česká republika se rozhodla pro kontinuitu v politickém stylu. Levicový populista střídá pravicového.

Lidový populista Zeman měl ve druhém kole navrch nad elitním demagogem Schwarzenbergem. Za tím běžící ideologický software je spíše druhořadý. Více rozhodující než intelektuální kapacita a politický rozum je charismatická převaha, a to nejen v Evropě.

Starý konzervativec, který si vypůjčil image punkera a s podporou mediálního tábora zabodoval u mladých. Nebylo jasné, kudy se jde, ale hlavně, že se půjde pospolu. Stačí dnes PR k řízení politiky? Dá se vůbec mluvit o politice, když se nezprostředkovávají obsahy?

PR v politice funguje na základě dobývání možných podílů na trhu. Jedná se o tzv. výklenkový marketing, každá cílová skupina se ošetřuje zvlášť. Bilancí je nedostatek politické shody, žádná jasná linie, chybí velký obraz. V konečné fázi bylo zákonité, že politická „značka Schwarzenberg“, nesrozumitelně bezobsažná, v prostředí s konkurující PR musí selhat. Bavící image punkera měl za účel zlomit dosavadní image zaprášeného knížete v cool kultovní postavu. Uvolněné vystupování představovalo úspěšnou ofenzivu šarmu a mladý volič se chytil, tak to funguje dnes po celé Evropě.

Ale především si uvědomme, že tato konceptuální a ironická póza, diktovaná „LOL“ kulturou na Internetu („laughing out loud“), která je stále více přitažlivá pro mladou vzdělanou vyšší třídu závislou na smartphonech, zapomíná na fakt, že na jednu stranu mnozí voliči volí intuitivně, na druhou stranu, že „rebranding“ může mít za následek ztrátu důvěry s tradičním voličem. Z toho důvodu by se mělo komunikovat v kampani inkluzivně a zabránit tak generačnímu štěpení.

Je vidět, že evropské demokracie, včetně té české, procházejí civilizačním vývojem. Konzumní společnost přetvořila postupně původní politický rituál v politickou show, obsah je „out“, jedná se jen o válku značek, triumfuje politika eg. Tento trend je u vás nyní obzvlášť patrný s přechodem k přímé volbě. Co hraje roli, je pouze, kdo má politický faktor X. Přesně ve smyslu Česko hledá superstar.

Výhra šla na mazaného hrubiána, který se vyžívá v image prostého člověka. Je v dnešní evropské politice ještě důležité ukazovat testosteron?

Čistě vědecky je nutné se tímto aspektem skutečně vážně zabývat. U opic testosteron koreluje se sociálním statusem a vůdčím chováním, také u mužů s vysokou hladinou má za důsledek dominantní jednání a tendenci k vyhrocenému a hrubiánskému řešení sporů. České volby v tomto ohledu byly spíše charakteristické primárními vzruchy, antagonistické a zároveň strach nahánějící – především v pohraničí, co se protiněmeckých tónů týče.

Prezident Zeman triumfoval patriotistickou kampaní a jeho frontální útoky byly cokoli jiného než gentlemanské chování. Tato strategie se sice v českém prostředí ukázala jako úspěšná, ale podle mého názoru je známkou „odcivilizovávání“, odkrývá dekadentní stav demokracie. Mně nesrozumitelná je stylizace do hrdého nositele bačkor a flanelových košilí, která – zdá se – vaši společnost nepálí.

Shrnuto, podtrženo, politická inscenace určitého stavu hormonů a působení na některé pudy se rovná společenské regresi. Agresivita je přípustná pouze v některých politických systémech. V čistých konsensuálních demokraciích jsou podpásovky tabu. Ví se, že jednou bude beztak třeba spolu jednat a hledat politickou většinu. Přímá volba nabádá k duelu na život a na smrt, „the winner takes it all“.

Jaký typ politika dnes letí?

V Evropě je několik typů politiků, kteří se de facto pohybují kolem dělící linie populisty a technokrata. Ve francouzských volbách minulý rok se dostal s Françoisem Hollandem k moci straník bez kousku charismatu. Jednoduše byl zosobněním konce Sarkozyho éry.  Ztělesňuje víc pokory, méně dominance. Protilék, dalo by se říci. „Normální“ prezident v kontrastu s „hyper“ prezidentem Sarkozym. Podobný typ je Pierluigi Bersani, šéf středo-levicového spolku a „smutný vítěz“ nedávných voleb v Itálii. Také on je přesným opakem mocného mediálního demagoga Silvia Berlusconiho.

Vedle toho pak vidím „eurohujery“, jako třeba kancléřku Merkelovou nebo Maria Montiho. Uklidňují trhy, ale skoro neukazují emoce – přestože se Merkelová vnitropoliticky profiluje jinak.

Vycházející hvězdy jsou tzv. neopopulisté. Zesnulého dandyho Jörga Haidera a Pima Fortuyna následují intelektuální lidoví populisté jako Bart De Wever ve Flandrech, kteří provádějí opravdovou metapolitiku (stejně tak jako Viktor Orbán) – tak jak ji koncipoval italský marxista Antonio Gramsci, tj. kulturní hegemonii. Dalším typem jsou sterilní „proletářští populisté“ jako Beppe Grillo, bývalý komediant, který právě ochromil svými antipolitickými proslovy Itálii.  Najdou se i nové „lídryně“, ať se jedná o fenomén „Grizzly Moms“ v USA (např. Sarah Palin) nebo Marine Le Pen, která přetváří ve Francii Front National v respektovatelnou entitu.

Zcela novým typem je skoro anonymní „community manager“ digitálně politického ideálu, ve stylu Pirátské strany, která se etablovala v současnosti v Německu.

Česká zkušenost s e-akcemi typu „přemluv bábu“ ukazuje, že jen málokdo dnes umí rozlišovat mezi levicí a pravicí, natož jejich obsahem. Má takováto klasifikace ještě šanci na budoucnost, resp. má smysl, aby se politik ještě vymezoval?

Takováto klasifikace je vysoce paradoxní a obsahuje protimluvy na obou stranách. Napravo se nazývat liberální a konzervativní, tzn. chtít zastávat současně „tradiční hodnoty“ a turbokapitalismus (se svým protějškem, standardizovaným konzumismem) je špatný přístup. To je stejné, jako když se bojuje proti kapitalismu a současně usiluje o další „pokrok“. Politik dnes ještě kolem sebe rozhazuje politická témata, ale roli hraje jen rozložení sil a „branding“.

Co se týče ideologických dělení, je markantních kontrastů poskrovnu. Např. kontrast vyzdvihnutý Ferdinandem Tönniesem, mezi společností a společenstvím. Na jedné straně stoupenci globálního světového řádu (globální vládnutí jako ideál), multikulturalismu, světového rozšíření lidských práv, volného trhu, na druhé straně zastánci partikularismu, homogenního lidového společenství, národního a regionálního protekcionismu. Zemanovy výpadky vůči „druhu bez domoviny“ Schwarzenbergovi se sem dají adekvátně zařadit.

Technika mění politiku. Tak jak před staletími knihtisk, dnes sociální média. Jak se mohou ještě vyvinout a více ovlivnit politiku? Kdo je dnes vůbec využívá nejúspěšněji?

Již zmíněný populista Beppe Grillo sociální média využil naprosto dokonale. Jeho křižácké tažení začalo před více než pěti lety na jeho blogu. Klíčem k úspěchu bylo propojení jeho digitálního aktivismu s „offline“ akcemi – např. jeho známé „Vaffanculo Days“ (přeložitelné jako dny posílání politiků do prdele) – a s jeho talentem baviče. Jinak řečeno, kombinuje revolucionářské aspekty síťové demokracie, tak jak jsme zvyklí od Pirátů, s klasickou rolí antipolitického tribuna, příkladem je „archaický“ community manager.

Vliv je ale omezený a vztahuje se dalekosáhle na mladší voliče. Skutečností je, že se starší, „neinformatizovaní“ voliči, cítí stoprocentními digitálními kampaněmi vyřazeni z dění. Změna se usadí teprve postupně.  Dnes je důležitá komplementarita nástrojů v kampaních.

V kampaních se často hraje na národní strunu a varuje před rozpuštěním v Evropě. Měl by se Brusel obávat posilující euroskepse a rostoucího nacionalismu? Existuje prevence?

Zdá se, že v celé Evropě triumfuje lokální staženost do sebe. Finanční krize paralyzovala Evropu jako projekt budoucnosti. Evropa co nejrychleji potřebuje novou politickou nadstavbu, společnou utopii. Národy už nepůjdou sjednotit současným rozviklaným „chladným“ tržním mírem. Euroskepse se dá potírat pouze přívětivou „hřejivou“ politikou.

Za stěžejní považuji, že na evropské úrovni chybí vedoucí persony, jednoduše evropští populisté, kteří by Evropany mohli nově inspirovat. Přímé srovnání mezi národním a evropským politikem je pro dnešní evropské politiky neatraktivní. Co se velkých charismatických formátů týče, ty rozhodně nesedí v Bruselu a ani o tom neuvažují. Evropská unie zůstane obětním beránkem, aniž by se – jak již známo –  bránila, přičemž dále budou za nitky tahat členské státy. Z čistě komunikačního hlediska: Unie páchá sebevraždu.

Jan Prášil

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.