Normalizace polskýma očima: Zlomení národa pomocí filmové kamery

11. února, 2017 RUBRIKA Kultura


Vera_ChytilovaVěra Chytilová na karlovarském filmovém festivale v roce 2007. Foto: Petr Novák, Wikipedia

 

V Polsku bývá Pražské jaro někdy vnímáno jen jako souboj dvou křídel komunistické strany. Přitom Československo se během šedesátých let stalo nejsvobodnější zemí východního bloku, což se odrazilo i ve značném kulturním rozkvětu. Takzvaná normalizace, jež následovala po násilném potlačení Pražského jara v srpnu 1968, chtěla zlomit národní charakter Čechů a Slováků nejen politickými represemi, ale i prostřednictvím kultury. Důležitou roli zde hrál film.

 

Dnes se na dědictví šedesátých let nahlíží v Česku do určité míry kriticky. Například podle Václava Klause se jednalo sice o osvícenou, ale stále komunistickou diktaturu. Nicméně tento „socialismus s lidskou tváří” byl každopádně lepší než následná normalizace dovezená na sovětských tancích. To je třeba připomínat, neboť v hlavách některých Čechů dodnes přežívá zakořeněný mýtus bezpečného a blahobytného socialismu za éry Gustáva Husáka.

Šedesátá léta v Československu neznamenala na rozdíl od Polska pouze krátkou „oblevu”. Po období stalinovské diktatury Čechoslováci postupně získávali zpět ztracenou svobodu. Komunistický režim slábl a v letech 1967-1968 se zdálo, že brzy skončí. S narůstající svobodou se samozřejmě lépe dýchalo i kultuře. V literatuře zazářili talentovaní tvůrci jako Bohumil Hrabal a Milan Kundera, v divadle pak zaujaly například hry Václava Havla. Velký ohlas doma i ve světě získala především československá filmová nová vlna v čele s režiséry Jiřím Menzelem a Milošem Formanem.

Dnes už je nová vlna v Polsku poněkud pozapomenutá. Jednalo se však o výrazný český příspěvek k rozvoji filmového umění. V rámci hranic vymezených režimem vyprávěli režiséři nové vlny lidské příběhy bez přikrášlování reality. Možná i proto byli později obviněni z očerňování socialistické společnosti. Některé filmy – jako například Spalovač mrtvol (1968) Juraje Herze – se nevyhýbaly ani tématu totalitarismu. Potlačení Pražského jara znamenalo konec relativní svobody nejen pro českou společnost, ale také pro filmovou branži.

 
Kult konformismu

Historici se většinou shodují, že Husák nabídl společnosti na začátku normalizace jakousi nepsanou smlouvu: občané měli rezignovat na své politické svobody, za což jim režim slíbil zajistit relativně vysokou životní úroveň. Je třeba zdůraznit, že nastupující normalizaci neprovázela masová zatčení. V politické rovině normalizace znamenala především půl milionu lidí vyhozených z práce. Inteligence s politickým škraloupem byla vykázána do role uklízečů toalet. Šířil se kult konformismu, vítězila obyčejná lidská podlost. Národ, který se v šedesátých letech již zdál být vyléčen z mnichovského traumatu, měl být znovu zlomen.

Vedle politických represí měla normalizace také kulturní aspekt. Mnohokrát se jím ve svých esejích zabýval Václav Havel, jenž právě kulturu považoval za hlavní nástroj husákovské politiky. Oficiální umění mělo podle něj demonstrovat, že historie skončila, a pomáhat při celkovém zglajchšaltování společnosti. Podporovalo určitý mentální typ člověka, kterého si můžeme definovat jako sovětského člověka 2.0. Ten již nebyl Prométheem, spasitelem lidstva, ale komunistickým maloměšťákem.

Asi nejlépe zformuloval zásady nové kulturní politiky v roce 1969 sám Gustáv Husák. Novou vlnu podrobil drtivé kritice. Kultura před sovětskou invazí podle něj vyvolávala dojem, že socialistická společnost podléhá degeneraci a rozkladu. Kultura, a obzvláště film, by přitom podle Husáka měla propagovat obyčejného člověka, jeho každodenní život a starosti. Především by však měla zobrazovat přednosti cesty k socialismu.

 
Film podle Husáka

Toto politické zadání realizovala i normalizační kinematografie. Upřímně řečeno, když jsem zhlédl několik českých filmů ze sedmdesátých a osmdesátých let, docela se mi líbily. Zatímco polské filmy natočené ve stejném období byly zcela svázané s kritikou reality komunistického Polska a především s řešením národních a společenských dilemat (to vše samozřejmě v rámci pravidel stanovených režimní cenzurou), české filmy vyprávěly o životních problémech jednotlivců, aniž by se blížily mýdlovým operám.

Avšak po zhlédnutí více než deseti takových filmů se moje pocity měnily z mírné sympatie v jisté rozpaky. Kolik příběhů o tom samém je možné natočit? Skoro všechny filmy, a některé z nich velmi autenticky, vyprávěly o vztazích manžel-manželka a rodiče-děti. Omezovaly se na dilemata typu, zda neposlušnému dítěti naplácat, nebo ne. Jestliže v polských filmech poněkud zarážela častá orientace na historii 20. století, v českých filmech bila do očí absence širších společenských problémů.

Svůj dojem jsem si potvrdil při čtení esejů Václava Havla. Například v eseji Příběh a totalita (1987) Havel napsal, že se u některých československých filmových komedií sice baví, ale nemůže se při jejich sledování zbavit „tísnivého dojmu, že je s nimi cosi v nepořádku“. Kultura v Československu má být podle Havla očištěna od všech hlubších společenských problémů. Postavy představují „běžného“ člověka a nemají se odlišovat nějakou originalitou. Navíc, jak poznamenává Havel, ty filmy by se mohly i přes jistý ideologický nános odehrávat kdekoli. Nejsou žádným svědectvím doby.

Normalizační filmy dále charakterizuje jakýsi oficiální optimismus: žijeme v dokonalé socialistické společnosti a všechny problémy řešíme harmonicky a společně. V karikované podobě ukázal tento způsob myšlení již Případ pro začínajícího kata režiséra Pavla Juráčka, filmová variace na román Jonathana Swifta Gulliverovy cesty. Juráčkův film z roku 1969 představuje jakési završení nové vlny. Jeho hlavní hrdina Gulliver se ztratí a zabloudí do země, kde jsou všichni k sobě velice srdeční, panuje zde dokonce oficiální kult slušnosti. Ale brzy se ukáže, že pod maskou této srdečnosti se skrývá hluboce totalitní společnost. Není divu, že film evokující atmosféru Československa po násilném ukončení Pražského jara putoval na dlouhá léta do trezoru.

 
Konec sociálního inženýrství

Havel vnímal normalizaci jako pokus o stvoření dokonale totalitní společnosti. Ta měla podléhat uniformitě a jednolitosti. Kultura už neměla být podřízena oficiální ideologii, nýbrž budování právě takové „dokonalé“ společnosti. Z dnešní perspektivy se normalizace jeví jako pokus zlomit českého národního ducha. Idealismus, důraz na demokracii a humanismus, tedy myšlenkové směry reprezentované T. G. Masarykem, Václavem Havlem a dalšími velkými Čechy, měly být nahrazeny konformismem, zbabělostí a přízemností. Filmy z té doby vytvářejí obraz Čecha nebo Slováka jako maloměšťáka omezeného pouze na záležitosti vlastní rodiny. Kultura tak měla konzervovat negativní charakterové vlastnosti.

Naštěstí Sametová revoluce v roce 1989 toto sociální inženýrství zastavila. Ve prospěch českého národa tak svědčí odmítnutí režimu, který nabízel zakonzervování těch nejhorších vlastností na věčné časy. I dnes však někteří kritici předhazují Čechům provincialismus a konformismus. Na druhou stranu vidíme v Česku mnoho pozitivních změn, například nárůst idealismu u části mladého pokolení, o němž psal už Václav Havel ve své knize Prosím stručně (2006). Stojí též za zmínku, že v Česku po roce 1989 nikdy nebyla – na rozdíl od jiných zemí visegrádské skupiny – vyloženě ohrožena demokracie. Je jen trochu škoda, že se česká kinematografie po pacifikaci v sedmdesátých a osmdesátých letech dosud úplně nezvedla a nenavázala na své nejlepší tradice z časů Miloše Formana, Jiřího Menzela a dalších.

P.S. Pro spravedlnost je třeba dodat, že i za normalizace občas vznikala výjimečná filmová díla. Speciální pozornost si zasluhuje třeba režisérka Věra Chytilová, jež navzdory nejrůznějším šikanám pokračovala v tradici nové vlny.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.