Nostalgická Osoblaha. Moravská enkláva pro vyloučené?

18. března, 2020 RUBRIKA Zraněná města


imageOSStarý židovský hřbitov jako zázrakem unikl zkáze. Foto: Táňa Matelová

 

Pokud se člověka z Bruntálska zeptáte na Osoblahu, většinou si vybaví jen vysokou nezaměstnanost a těžké životní podmínky, periferii ekonomickou i kulturní. Což je škoda, neboť se jedná o město, jež přečkalo mnoho ran historie a jako již několikrát v minulosti pomalu povstává z popela. 

 

V roce 1962 vydal německý autor literatury pro děti a liberecký rodák Otfried Preußler příběhy o loupežníkovi, jemuž dal humorně znějící jméno Hotzenplotz. Inspirací se mu stala vzpomínka na dětství, kdy toto slovo vídával na mapě Československa. Již několikátá generace Němců si tak daný výraz spojuje výlučně se skutky sympatického raubíře, ale jen někteří vědí, že se zároveň jedná o původní název obce ležící v podhůří Jeseníků. V podstatě teprve nedávno, kdy konečně začala pomíjet averze vůči německým dějinám kraje, přijali obyvatelé Osoblahy nejslavnějšího „rodáka“ za svého. V roce 2018 mu dokonce na náměstí odhalili dřevěný pomník.

Nebýt však jisté lingvistické zvláštnosti, proslulý fiktivní bandita by dnes nosil nejspíše jiné jméno. Název města v němčině je zřejmě zkomoleninou původních slovanských pojmenování, která se odvozují od místní říčky. Odborníci se domnívají, že zatímco německy hovořící obyvatelé žijící mezi českými sousedy ho foneticky přejali z českého Osoblaha, tj. Hozenpla, Němci přebývající v obklopení Poláků naopak zkomolili pád šestý, tedy w Osobłodze, čímž vzniklo Hocenplotz. Tento rozkol vedl k tomu, že město dlouho postrádalo jednotný název, který se časem ustálil na již zmíněném Hotzenplotz.

Ve 13. století se Osoblaha stala součástí Moravského markrabství. Historicky je tak součástí Moravy, byť se dnes nachází na slezském území – jedná se o jednu z takzvaných moravských enkláv ve Slezsku. Po roce 1260, kdy kraj zpustošily tatarské hordy, začali vylidněnou obec postupně znovu osídlovat kolonisté přicházející z německých oblastí. Právě jejich potomci tvořili dějiny města až do roku 1945. Podílela se na nich také jedna výrazná menšina, pro niž se Osoblaha byla po staletí bezpečným ostrůvkem uprostřed nenávistného moře.

 
Slezský Sion

První zprávy o židovských obyvatelích města pocházejí z roku 1334, kdy se sem před pogromem v Hlubčicích uchýlila skupina uprchlíků. Svá obydlí mohli stavět pouze před městskými hradbami, takže jejich domy později několikrát poničili husité. Od poloviny 15. století bylo proto Židům uděleno právo budovat svá přístřeší přímo uprostřed města, kde vznikla jejich čtvrť. Za toto „privilegium“ museli zaplatit takzvaným židovským regálem, tedy pro ně stanovenou speciální daní. Do města postupně proudily další skupiny židovských běženců nejen z Hlubčic, ale i z Prudníku, Krakova či z oblastí středního Německa. Od roku 1522 sem mířili i Židé z Opavy, odkud byli na naléhání měšťanů věřících pověrám o rituálních vraždách křesťanských dívek vypovězeni králem Ludvíkem Jagellonským.

V roce 1570 olomoucký biskup Vilém Prusinovský udělil osoblažským Židům právo postavit školu a hřbitov. Zlepšil též podmínky pro provozování živností, na druhé straně ale zároveň omezil půjčování peněz. Na začátku 17. století si již Židé mohli ze svých řad volit vlastní představitele. S rostoucím počtem domů se objevila také dřevěná synagoga, která však již roku 1624 shořela. Na jejím místě záhy vznikla nová modlitebna. V 17. století prožilo tragickou událost i celé město – před pruskými vojsky se obyvatelé sice ubránili výkupným, ovšem po vpádu Dánů již oheň Osoblahu zasáhl nelítostně. Při požáru shořely mimo jiné takřka všechny židovské domy. Zkázu o pár let později dovršila morová epidemie.

Po výrazné emigraci na konci třicetileté války činil počet Židů pouhých sto šedesát. Údaje z roku 1664 však již opět hovoří o rozvinuté židovské čtvrti: kromě dvanácti krámků a domovních prodejců se v ní nacházel obchod s kůžemi a dva výčepy. Působili zde lékař, směnárník, talmudista a kameník. Doložená je také vyhlášená výrobna košer pálenky. V sedmdesátých letech 17. století zaznamenala Osoblaha další nárůst židovské imigrace, přičemž tentokrát přicházel lid Davidovy hvězdy také z Vídně.

Ztráta velké části Slezska za vlády rakouské panovnice Marie Terezie měla na město velký dopad, který determinoval jeho podobu po mnoho staletí. Lze totiž říci, že právě od roku 1742 se z této moravské enklávy stává ve všech ohledech odříznutá lokalita, s čímž se město potýká dodnes. Na druhou stranu byla pro Židy Osoblaha v 18. století více než příznivým místem k životu, a to zejména díky nezvykle tolerantnímu prostředí. Dokládá to mimo jiné jejich vysoký podíl na celkovém počtu obyvatel. Zatímco v roce 1770 v celém rakouském Slezsku připadalo na 240 tisíc obyvatel pouze devět set Židů, v Osoblaze již v roce 1763 tvořili přibližně čtvrtinu z necelé dvoutisícovky obyvatel.

I když následující století začalo pro osoblažské Židy ekonomickým růstem, katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. V roce 1802 převrátila služebná Sára Mayerová v krčmě lucernu, od níž chytlo seno sušící se na půdě. Plameny záhy zachvátily celé město. Kromě velkého množství křesťanských a židovských domů shořela také synagoga, dřevěné náhrobky na hřbitově a historicky nenahraditelný archiv židovské náboženské obce. Osoblaha se z tragédie zvolna vzpamatovala a za čtyři roky byla postavena synagoga nová. Na desce umístěné nad portálem hlavního vchodu v hebrejštině stálo: „Větší bude vznešenost posledního domu než onoho prvního.“ V případě této budovy to však zřejmě platilo pouze v symbolické rovině, v porovnání se svou předchůdkyní totiž působila mnohem skromnějším dojmem. Svůj účel však plnila až do dvacátých let 20. století, zbořena pak byla na počátku let třicátých.

Mezníkem pro Židy, nejen ty osoblažské, se stal rok 1848. Jakkoli postavení této menšiny zlepšily již dříve josefínské reformy, až na konci první poloviny 19. století se Židé v habsburské monarchii stali rovnoprávnými se zbytkem obyvatelstva. Tehdy také nad Osoblahou zanikla feudální svrchovanost olomouckého arcibiskupství. Následný hospodářský úpadek města a nově získané svobody pohybu a usídlování přispěly k postupnému odchodu Židů do okolních měst, například do Krnova, Bruntálu nebo Jeseníku. „Bída přišla na Israel v Osoblaze…,“ konstatoval v roce 1912 obrozenec František Hrnčíř ve svém cestopise Ze slezských poutí. Poslední židovský obyvatel žil ve městě v roce 1934.

Na konci 19. a na počátku 20. století v Osoblaze fungovaly cukrovar, sirkárna, výroba svící, mydlárna, mlýn či městská plynárna a dařilo se i textilní výrobě. Zejména místní krajkářky si vysloužily celoevropský věhlas. Jejich nádherné práce znali dokonce v Rusku či na Balkáně a za první republiky se odbyt rozšířil i do Anglie či Německa. Postupnému úpadku plynoucímu ze stále znatelnější izolovanosti města však nedokázaly zabránit ani výše jmenované dílny a továrny, ani vybudování úzkokolejky z Třemešné. Místní své naděje proto stále více spojovali se sousedním Pruskem, což dokládaly časté podobizny císaře Viléma II. visící na stěnách příbytků.

 
Válka, vysídlení, dosídlení

Během druhé světové války by ani k Židům dříve vlídná Osoblaha nebyla schopna zajistit jim bezpečí. V roce 1942 zde vznikl nacistický internační tábor. Navzdory tomu město nadále zůstávalo jedním z nejmalebnějších sídel českého Slezska. Možná i proto ho nacisté bránili před Rudou armádou tak usilovně, že po pětidenních bojích doslova lehlo popelem. Jednalo se o první osvobozené město (22. 3. 1945) na území dnešní České republiky, zároveň bohužel také nejzničenější. V troskách skončilo až devadesát procent celé zástavby včetně velmi cenného původně raně gotického kostela sv. Maří Magdalény, jehož poškozené základy byly v roce 1962 odstřeleny. Starý židovský hřbitov se ale na rozdíl od toho novějšího, zničeného již roku 1933, jako zázrakem dochoval. Židovskou kapitolu města uzavírá smutná skutečnost, že jím v lednu 1945 procházel pochod smrti z koncentračního tábora Osvětim. Jeho součástí byli pravděpodobně také dřívější obyvatelé či potomci těch, kteří kdysi právě zde našli bezpečné přístřeší.

Po válce a vyhnání Němců začali Sudety osidlovat noví obyvatelé. Vedle Čechů, Slováků, Poláků či Rumunů sem od roku 1947 přicházeli také volyňští Češi, kteří se kromě Osoblahy usazovali i v blízkých vesnicích (Bohušov, Pelhřimovy, Slezské Rudoltice). Mezi příchozími z Volyně byli kupříkladu i manželé Leopold a Antonie Bačovští, jimž stát Izrael udělil titul Spravedliví mezi národy. V roce 1942 totiž zachránili a přijali do rodiny šestiměsíčního židovského chlapce Josefa Danckera, kterému banderovci zavraždili matku.

Pokud nepatříte mezi obdivovatele měst, jež získala po válečné zkáze zcela novou tvář, raději si výlet do Osoblahy rozmyslete. Často i tři staletí staré domy byly srovnány se zemí a nahradila je brizolitem omítnutá panelová zástavba. Z historických památek se zachovala pouze empírová kašna na náměstí, hřbitovní kostel sv. Mikuláše, část městských hradeb ze 16. století a již zmíněný židovský hřbitov. Ten se revitalizace dočkal až v roce 1993 a dnes díky svým barokním náhrobkům inspirovaným polskými židovskými tradicemi představuje v rámci Česka naprostý unikát.

V roce 1975, tedy třicet let po zničení města, vznikl kousek od náměstí památník na počest osvobození Rudou armádou, poblíž je pak umístěno protiletadlové dělo. Hned za tímto výjevem se nachází restaurace Nostalgie, jejíž název poměrně trefně vystihuje vztah místních k minulému režimu. Komunistická strana se u Osoblažanů těší dlouhodobé popularitě, jejíž kořeny můžeme hledat především ve vysoké nezaměstnanosti. Jakkoli totiž ambiciózní vidina Osoblažska coby zemědělské živitelky celého Ostravska komunistům nevyšla, osoblažské státní statky byly přece jen důležitým zaměstnavatelem a přilákaly do odříznuté Slezské Hané, jak se úrodnému regionu přezdívalo, stovky nových obyvatel. Řada z nich přišla po revoluci o práci, a tedy i životní perspektivu. Přestože v posledních volbách do Poslanecké sněmovny skončili komunisté „až“ na třetím místě, skutečnost, že první dvě příčky obsadily ANO a SPD, politický obrat k lepšímu zatím rozhodně nevěstí.

 
Žádné safari

Moravská enkláva ve Slezsku, toto rovinaté předdveří Polska, skýtá celou řadu pozoruhodností. Za návštěvu stojí třeba zámek ve Slezských Rudolticích, kam se v době největší slávy sjížděla na pozvání výstředního hraběte z Hodic šlechta z celé Evropy, či zaniklá vesnice Pelhřimovy se zajímavým hudebním festivalem. Pokud se však rozhodnete cestovat do Osoblahy železnicí například až z Prahy, počítejte s tím, že cesta nejméně se třemi přestupy může zabrat plných sedm hodin. Zhruba tisícová obec s početnou romskou menšinou může na první pohled vyvolat smíšené dojmy: náměstí skládající se z panelových budov, nedokončené stavby, neobydlené domy a uprostřed toho dřevěná socha pohádkového loupežníka, kterému se nedaří město nijak rozveselit. Návštěvník se nedokáže ubránit pocitu, že se zde čas zastavil v raných devadesátých letech. Poněkud odlišný dojem vyvolává jen starý židovský hřbitov. Při jeho prohlídce moc lidí nepotkáte, zato vás bude pozorovat spousta místních koček, které toto místo z nějakého důvodu přitahuje.

Pokud člověka nezajímá historie Židů či netouží-li zhlédnout všechny empírové kašny v republice, proč se tedy do Osoblahy vlastně vydávat? Protože je jiná než všechna ostatní města. Nostalgie za její dávnou krásou, která zřejmě nenávratně zmizela, jako kdyby byla cítit ve vzduchu spolu s kouřem z levného topiva vznášejícím se z komínů. Ani současné v mnoha ohledech tolik pokročilé době se nepovedlo obnovit alespoň část zašlého půvabu Osoblahy, jež k nám tak promlouvá jen ze starých snímků.

Existuje však ještě něco, za čím lidé do Osoblahy jezdí. V roce 2016 získal Novinářskou cenu za nejlepší psanou reportáž Osoblaha (ne)buduje, (ne)tančí a (ne)zpívá Tomáš Poláček. Bezesporu poutavý text odkazuje na těžký život lidí takřka na okraji civilizace, zároveň ale ve čtenářích může vyvolávat něco ne zcela zdravého. Za poslední léta vzrostl zvláštní trend výletů směřujících nejen do míst katastrof, ale také do vyloučených či odříznutých lokalit, kam se návštěvníci jezdí podívat na ty zvláštní lidi, kteří jsou schopni a ochotni na takovém místě žít. Jako by se chtěli ujistit, že se nemají zase tak špatně v porovnání s tím, jak se bydlí na periferii.

Takovéto důvody turistiky, kromě toho, že jsou vůči místním neetické (nejde přece o žádné lidské safari), se ale můžou minout účinkem. I Osoblaha totiž umí překvapit. Děti hrající si v ulicích, spokojená romská rodina, která se prochází po neestetickém náměstí jako po kolonádě, veselé ozvěny z hospody či sousedka, jež z balkonu zve kamarádku na kávu. Puberťáci, kteří slušně pozdraví. Přibývají kulturní akce a do města se také zásluhou místních žen vrací tradice paličkování. Zlepšuje se situace na trhu práce. I když zde je zapotřebí zdůraznit, že se jedná o celorepublikový trend a míra nezaměstnanosti v okrese Bruntál stále zůstává jednou z nejvyšších ve státě. V roce 2014 činila okresní nezaměstnanost třináct a půl procenta, přičemž v Osoblaze čítala zhruba osmnáct procent. V prosinci 2019 bylo v celém regionu již „jen“ 5,6 procenta nezaměstnaných, v Osoblaze se pak počet lidí bez práce snížil na 13,7 procenta.

Pro mnohé příchozí bude zřejmě těžké pochopit, jak toto místo může pro někoho znamenat opravdový domov. I přes všechny nedostatky se však najde nemálo těch, kteří mají Osoblahu rádi. Nic jiného tato mnohokrát zraněná moravská perla ve Slezsku nepotřebuje.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.