O důvěře a generaci mých rodičů

27. května, 2015 RUBRIKA Česko


JJDemokratickému středu už důvěřuje. A svým rodičům? Foto: Tomáš Fošum

 

Jsou to muži a ženy v nejlepších letech, ve svých komunitách uznávané osobnosti. Dokázali využít prostor pro osobní i profesní růst, který se otevřel po pádu komunismu. Tehdejší třicátníci byli natěšení na nové informace, učení se novým technologiím, na seberozvoj. Revoluce byla pro ně čas, kdy mohli (byť pozdně) rozkvést. Činili tak naplno. Založili novou vrstvu živnostníků, stali se odborníky na slovo vzatými. První porevoluční selfmademani. Generace mých rodičů.

 
Věřte nevěřte

Tato početně silná generace má dnes potenciál výrazně formovat ráz veřejného života. Utváří charakter veřejného života skrze své požadavky a jejich (ne)prosazování, skrze občanské iniciativy v místě svého bydliště či neúčastí na nich, skrze voličský hlas. Ať jsou na pozici síly nebo občana, jejich rozhodování podstatně ovlivňuje společný jmenovatel. Dětství a dospívání, čili období „občanské socializace“ – rozuměj čas, kdy se utvářela jejich představa o společnosti a jich samotných v jejím rámci – prožili za normalizace. Tedy v období, které charakterizovala absence důvěry. Důvěra je totiž něco, co diktatura nerada. Vlastně mám za to, že je hlavním nepřítelem diktatury. Když chcete někoho ovládnout, musíte mu vsugerovat, že nelze nikomu a ničemu věřit. Jemu pak nezbyde než věřit vám, mocipánu, nebo aspoň nevěřit nikomu, a tak se stane dostatečně nejistým, aby se s ním dalo manipulovat. Často se má za to, že diktatura dosáhne své největší moci v době, kdy umírá mnoho jejích odpůrců. Ale co když je to ono zdánlivě klidné bezčasí, kdy lidé se z nedůvěry k druhým a z beznaděje uzavřou a kopou už jen sami za sebe a své nejbližší?

 
My a …my

Tato generace nezná ovzduší důvěry ve společnosti z vlastní zkušenosti. Jenže důvěru samotnou nelze tak snadno vymýtit. Stejně jednou opět vyvře. Protože ale nikdy nebyla kultivována, snadno se nechá unášet nesplnitelnými mesiášskými očekáváními a touhou, aby společnost někdo formoval „za nás – bez nás – podle nás“. Generace mých rodičů je znechucena nositeli „světlých zítřků“. Pro nekultivovanost své naděje však často sama očekává záchranu právě od nějakého toho charismatického nositele sladkých příslibů. Častěji než od dobře nastavených a hlídaných pravidel hry.

Ve svých profesích to rvou silou titána, a stejně tak hledají jiné titány, kteří nepřehledný veřejný prostor a jeho uživatele „srovnají do latě.“ Dualitu veřejného prostoru mají hluboko pod kůží. My a oni. My tady dole a oni nahoře. My cnostní, co makáme, a oni, co si hrají se slovíčky a kradou. A pokud by už žádní „oni“ nebyli, museli by si je vymyslet. Romové, tajné skupiny vládnoucí světu nebo ti, kdo zasévají do duší neklid, kdokoliv. To je přece životní zkušenost. Nebo alibi skryté pod maskou životní zkušenosti, které mi umožňuje zůstat stažená ve své rodině, na své zahrádce či v hostinci na rohu. Ale co když jsme ve veřejném prostoru jenom „my“?

 
Sebenaplňující se proroctví

Vlci samotáři a osamělí titáni. Dokázali z ničeho vytvořit prosperující živnosti s dobrým jménem, zajistit své rodiny a dětem poskytnout dobré vzdělání. Ale nakonec klesají pod tíhou okolností, které život postupně nakládá na jejich titánská bedra. Často proto, že rezignují na veřejný prostor. Na prostor, ve kterém probíhá jejich vlastní rozkvět a podnikání. Prostor, který je třeba formovat a kultivovat, aby se v něm dobře žilo. Ale tomu brání právě jejich nedostatek důvěry v druhé, v možnost využívat lidskou synergii nebo společenská pravidla (např. zákony) ve prospěch svůj a druhých, nedůvěra v moc občanských a profesních iniciativ, které mohou prosazovat změny a zájmy, popř. leccos dobře kontrolovat a připomínkovat. K čemu oborové sdružení komentující a konzultující legislativu? K čemu občanské iniciativy? Takové nápady vyvolají shovívavý úsměv: „Kam se to cpeš, mladá?“ „Hleď si svýho.“ „Ty toho ještě nevíš.“ Jsou odevzdaní, cyničtí nebo osamělí v boji za svou věc, soukromou věc. A tak v drtivé většině případů předem odsouzeni ke zklamání. Je velmi těžké vydat se po cestě, kterou jen tuším a jejíž zákruty neznám, a když, tak leda z nostalgických, bájivých vyprávění stařešinů pamatujících první republiku.

Společnost má prý vedení, jaké si zaslouží. Nevím, občas o tom pochybuji. Ale bezpochyby má společnost takový veřejný prostor, o jaký se zasloužila. Pokud za občanským (ne)rozhodováním stojí základní nedůvěra – třeba v dobré lidské úmysly nebo v možnost změny, pak pološero ovládne veřejný prostor v sebenaplňujícím se proroctví a v něm se dobře daří křivákům.

„My jsme ztracená generace,“ řekl mi kdysi můj mentor a já – před očima generaci svých rodičů – nechápala. Dnes snad už chápu lépe. Nedůvěra je jako virus. Kolik těch ztracených generací vlastně nakonec je? Do jedné patřím přece i já.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.