O populismu a lidu

05. června, 2013 RUBRIKA Téma


Ředitel francouzského Centre national de la recherche scientifique Pierre-André Taguieff kdysi prohlásil, že populismus se zdá být silnější, čím více intelektuálů ho kritizuje. Může dnes uspět politik, který není populistou? Nejsou dokonce populismus a demokracie bytostně propojené? Vždyť základem demokracie je lid, na který se každý populista neustále odvolává. Jenže, co je to vlastně lid? A nemají populisté lidu pouze plnou hubu, zatímco ve skutečnosti jej pouze zneužívají pro svoje cíle?

Nic než lid!

Základem legitimity populisty je tvrzení, že má přímé spojení s lidem a může za něj mluvit – na rozdíl od odcizených a zkorumpovaných politiků. Politolog Andreas Schedler mluví o tzv. antipolitickém trojúhelníku, který tvoří politická třída (zlomyslní darebáci), občané (nevinné oběti) a spasitelé, kteří jdou proti politickému establishmentu. Mezi občany a „spasiteli“ existuje harmonický vztah, do něhož „ti nahoře“ nepatří. Vztah mezi politiky a lidmi „dole“ je v tomto pohledu vždycky antagonistický. Takový morálně chápaný protiklad pak často jde až na hranici kýče.

Populismus žije z obrazů nepřítele, na kterého může ukázat, označit ho za původce problému, a nabídnout na jeho úkor snadné řešení. Obětním beránkem mohou být cizinci/ přistěhovalci, etnické nebo sociální menšiny, představitelé největších politických stran, kapitalisté, bankéři aj. Oproti nim stojí poctivý obyčejný člověk, který má svůj selský rozum. Podle Margaret Canovan, autorky významné knihy Populism (1981), odmítá tento politický směr jakékoli omezení obecné vůle lidu, hlavně ochranu menšin a nezávislost některých institucí jako soudy či centrální banka. V tomto kontextu je nebezpečné, když se populista dostane do funkce pomocí přímé volby. Je potom uvnitř i vně systému, což je pro populistu naprosto ideální pozice.

Právě suverenita lidu je důležitá pro odlišení populismu jako politického stylu a ideologie, která má v sobě speciální formu kritiky demokratického systému ve stylu „ono to nefunguje“. Populismus jako styl je v současnosti zcela běžný a souvisí se změnou politického prostředí. Neexistují stotisícové masové politické strany se svými rozvětvenými buňkami a přidruženými organizacemi, zanikl stranický tisk, zásadní roli hraje politický marketing. Politické programy ztratily smysl, protože je nikdo nečte a zůstala jen hesla, která se mnohdy vytváří přímo podle nálad zjištěných v průzkumech agentur. Občané navíc přestávají vidět v tradičních stranách zástupce svých zájmů a hledají nové politické alternativy, které se většinou profilují na vymezování se vůči establishmentu.


Politickou arénu sleduje stále menší počet lidí. Těží z toho populisté, kteří dokáží oslovit stále větší část hlediště. (foto: Gita Vašíčková)

Odcizená společnost

Politici mají zároveň problém, že i když by chtěli s lidmi „být“, dokáží se už jen složitě vcítit do postavení „normálního člověka“, což ještě více platí naopak. Docela dobře to v jedné diskusi řekl expremiér Vladimír Špidla. V době před volbami 2002, které vyhrál, mu jeho švédský poradce řekl: „Uvědom, si, že tvůj volič se politice věnuje 10 minut denně, ty ji děláš 12 hodin. Ty nejsi normální.“ Politika je v současné době specifické řemeslo. Vyžaduje schopnost nikomu nevadit, ale také umění se přizpůsobit a vycítit, kam se obrací vítr. Je to prostor, kde je nutné umět pracovat s informacemi „o něčem“ a „na někoho“, který výrazně ovlivňuje řada vnějších vlivů. Tyto vlivy existovaly vždycky, v současné době jich je ale mnohem více, jsou roztříštěnější a méně čitelné.

Právě nezřetelnost v rozhodování vytváří u lidí pocit anomie, ze kterého umí těžit populisté. Když lidé přestávají rozumět fungování společnosti, nebo mají pocit, že mu „rozumí až příliš“, byť tomu tak není, vytrácí se důvěra a vzniká pocit anomie ve smyslu dezorientace, úzkosti, ztráty smyslu a cíle konání. Potom lidé velice snadno podléhají teoriím spiknutí, zvláště když zákulisní dohody k politice patří a různé „zájmy“ jsou reálnou součástí života kolem nás. Březnový výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) tuto tendenci potvrzuje. Na otázku, co nejvíce ovlivňuje rozhodování politiků, uvedlo 38 % lidí na prvním místě „úplatky a korupce“ a 26 % dalo největší váhu „zájmovým skupinám a lobby“. Pokud přidáme také respondenty, kteří tyto možnosti v důležitosti uvedli na druhém a třetím místě, přiblížily se korupce a lobby k 80 procentům. Občané skončili z osmi nabízených možností na posledním místě. Přesvědčení, že jsou to hlavní, na čem politikům při rozhodování záleží, zmínilo 1 % oslovených, to, že jim na nich vůbec nezáleží, uvedlo 24 % dotazovaných. Výrazný odstup za kategoriemi „korupce a lobby“ měly i možnosti jako média, voliči vlastní strany, stávky a demonstrace, průzkumy veřejného mínění, vědci a odborníci.

Podle Američana Melvina Seemana znamená anomický stav ve společnosti, když u lidí existují vysoká očekávání, že k dosažení cíle je nutné sociálně neakceptovatelné chování. Sociolog Leo Srole se pokusil anomickou osobnost popsat psychologicky v rámci pěti „prohlášení“: 1) političtí vůdcové se nezajímají o potřeby obyčejného člověka; 2) společenský řád nemá pravidla a je nepředvídatelný – proto člověk nemůže uskutečnit své plány a cíle; 3) obyčejný člověk se má spíše hůře než lépe; 4) život nemá význam; 5) osobní vztahy, které má člověk k jiným lidem, nejsou vůbec uspokojující.

Již v 90. letech si sociologové Ladislav Rabušic a Petr Mareš položili otázku, zda je česká společnost anomická, a aplikovali na ni Sroleův index. Vyšlo jim, že v polovině roku 1995 by se v Česku dalo za anomické osoby označit 37 % lidí. Největší míru anomie zaznamenali v menších a malých obcích, nejnižší ve městech střední velikosti do 100 tisíc obyvatel. Vyšší míra anomie byla u starších lidí, ekonomicky neaktivních (ženy na mateřské, nezaměstnaní) a důchodců. Častější pocit anomie byl také u lidí s nižším vzděláním.

Dlouhodobé výzkumy ukazují, že lidé politice přisuzují většinou jen negativa. Reagují na to tím, že jí pohrdají, anebo se naštvou. Populisté jsou pak ti, kdo mají větší šanci proměnit tento stav mysli v krátkodobou akci – pokud zvítězí touha to „těm nahoře“ ukázat. Na druhou stranu, z  pocitu anomie většinou vyplývá nezájem o politiku a politické dění. I populistické strany se musí hodně snažit, aby lidé kvůli nim něco udělali. V případě, že se to podaří, ale mohou být hlasy této „třídy“ hodně zásadní.

Populismus pro střed

Populistické strany mohou výrazně uspět mezi voliči střední třídy, která se v poválečném období v západní Evropě a Spojených státech rozrostla do značné šíře. Podle analytika Petra Robejška mohla každá generace od roku 1945 oprávněně tvrdit, že se jí žije lépe než té předchozí. Ještě v 80. letech se vlády zabývaly přerozdělením vzrůstajícího národního produktu, aby zachovaly sociální stabilitu společnosti, na což si lidé pochopitelně zvykli. Od 90. let už musí vlády řešit jiný problém, jak mezi občany přerozdělovat ekonomické ztráty, aby bylo možné obstát v globální konkurenci s jinými státy.

Šéfredaktor Handelsblattu Gabor Steingart v knize Globální válka o blahobyt tvrdí, že pro Západ začínají nevýhody globalizace převažovat nad výhodami, protože nedokáže konkurovat asijskému dumpingu. Ohrožení pak zjednodušeně řečeno nedopadá jen na nevyučené dělníky, ale také na příslušníky střední třídy. Zde je nebezpečí pro politickou třídu, protože v jejích očích selhává při zajištění dalšího blahobytu. Robejšek i Steingart přitom publikovali své názory ještě před vypuknutím současné ekonomické krize.

Střední třída se utvořila také v postkomunistických státech střední a východní Evropy, kde se rekrutuje hlavně z řad „vítězů transformace“. Sociolog Jiří Večerník upozornil, že zatímco v socialistickém režimu měli lepší příjmy zemědělci a průmysloví dělníci, po změně režimu se více uplatnili mladí lidé s vyšším vzděláním, odbornou kvalifikací a dovednostmi oceňovanými v tržní ekonomice. Je tedy možné říci, že ekonomická krize a obavy ze ztráty získaného statusu mohou část „vítězů“ ze střední třídy dovést do náruče populistů?


Politice chybí dobrý produkt i ti, kdo ho dokáží prodat. (foto: Wikipedia)

Zlo zastupitelské demokracie

Populistická ideologie se výrazně vymezuje vůči zastupitelské demokracii. Populisté ale nemají revoluční rétoriku jako třeba nacisté a komunisté. V myšlení populistů nepotřebuje demokracie nahradit, ale spasit. Díky tomu je řada lidí nevnímá jako nebezpečí, zvláště když problémy o nichž mluví, často reálně existují. To, že je vyřešit nedokážou a pouze je zneužívají ve svůj prospěch, je věc jiná.

Populisté se považují za demokraty znechucené realitou, ty, kteří „vědí“. Bylo by také velkým omylem považovat je za neúspěšné vyděděnce, protože většinou mají dobré postavení, školy i kontakty. Jsou „kontraelitou“, která má k lidu, v jehož jméně mluví, stejně daleko jako politická elita, již kritizuje. Populističtí vůdcové míří na všechny články liberální demokracie, které jsou podle nich elitářské a brání svobodnému vyjádření vůle lidu, do jehož rukou chtějí (verbálně) vrátit moc. Cestou k takovému ideálnímu stavu je potření zastupitelské demokracie a nastolení suverenity lidu. Nástrojem přímého vztahu mezi lidem a populistickým vůdcem je referendum, konzultace, přímé volby úředníků, a hlavně okamžitá odvolatelnost.

Volání po „skutečné demokracii“ odpovídají konceptům Nové levice, nových sociálních hnutí a zelených. Jenže takový populismus předpokládal aktivní, sebevědomé, vzdělané a v dobrém slova smyslu pokrokové občany, kteří mají zájem podílet se na správě věcí veřejných. Tehdejší „tichá revoluce“ žádala více participace a méně vůdcovství. Politolog Cas Mudde upozorňuje na paradox, že nynější populismus má v sobě pravý opak. Současná „tichá kontrarevoluce“ chce více vůdcovství a méně participace. Podle Muddea dnešní populistický „lid“ podporuje demokracii, ale zároveň nechce být obtěžován politikou. Politici mají lidem naslouchat, rozumět jejich potřebám a měnit jejich přání v realitu. Voliči populistických stran rozhodně nestojí o využívání prvků přímé demokracie, referendum je pouze prostředek pro překonání moci elity. To, co požadují a hledají, je vůdcovství.

Charismatické vůdcovství

Jádro růstu podpory populistických stran závisí na socioekonomických faktorech, které mají kořeny v rychlých sociálních změnách a rostoucí nezaměstnanosti a hlavně v západní Evropě nejde pominout dopady imigrace. Někteří vysvětlují podporu populistů jejich rolí protestních stran nebo vyzdvihují opozici vůči postmateriálním hodnotám, které oslovují spíše mladé a bohatší, zatímco ostatním skupinám nic neříkají. Ani přes příznivé podmínky však nemusí záhon populismu vyrůst. Musí se objevit pan „Někdo“, kdo všechny problémy pojmenuje.

Mediální prostředí, zvláště pod vlivem televize, takovým vůdcovským stranám pomáhá. Podobně jako stále větší tematizace politiky. Navíc se médiím přes všechny problémy daří plnit roli hlídacích psů demokracie. Všechny odhalené skandály a připomínání porušených slibů však vedou lidi místo víry ve fungování systému k opačnému efektu – názoru, že všichni jsou stejní. Tato relativizace je pro demokracii největším nebezpečím. V takovém prostředí má populistický vůdce šanci úspěšně sdělit své reklamní sdělení.

„Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká myšlenka ujala v mysli davů… Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy,“ napsal Gustav LeBon při popisu vůdcovství v knize Psychologie davu. Zkrátka tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou…

Petr Zenkner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.