O životě za zdí s Marlen Haushoferovou

17. února, 2013 RUBRIKA Kultura


Žena z města přijíždí na víkend ke svým známým do hor.  Manželský  pár  odjede  večer  na  zábavu  do  vesnice  v  předhůří,  ani  do  rána  se  ovšem  nevrátí.  Žena  jim  jde  naproti a cestou naráží na neviditelnou zeď. Za zdí ustal  veškerý život. Žena se v izolovaném alpském údolí snaží  přežít – sází brambory, fazole a rajčata, chodí na lov a učí  se starat o krávu, kterou náhodou našla. Společnost ji dělá  pes Luchs a kočka beze jména. Tak plynou měsíce a roční  období. Čas, ve kterém žena bojuje ve dne o svou nuznou  materiální existenci a po večerech přemítá nad svým starým  i novým životem za zdí, končí násilným mementem. Na  horské pastvině nad chatou se objevuje další člověk – muž.  Zabije Luchse sekerou a žena ho vzápětí zastřelí.

To  je  stručný  děj  novely  Zeď,  nejvýznamnější  knihy rakouské  spisovatelky  Marlen  Haushoferové  (1920-1970).  Zeď  byla  po  svém  vzniku  (1963)  zapomenuta  i  se  svou  autorkou,  dvojnásobnou  držitelkou  nejvyššího  státního  vyznamenání  za  literaturu.  První  vlna  zájmu  o  knihu  se  datuje  do  80.  let,  kdy  v  ní  ženské  hnutí  spatřilo  návod   k radikálnímu feminismu a pacifisté pro změnu apokalyptické  kulisy  světa  po  globální  katastrofě.  Vzhledem  k  tomu,  že
literární předloha postrádá dialogy, platila Zeď dlouhou dobu  za nezfilmovatelnou. Až nedávno ji na filmová plátna převedl  režisér  Julian  Pölsler  a  obsadil  do  hlavní  (přesněji  řečeno  jediné)  role  známou  německou  herečku  Martinu  Gedeck,  kterou jsme mohli před časem zhlédnout např. jako Ulrike  Meinhof v Baader Meinhof Komplexu. Mezi 17 jazyky, do  kterých byla novela přeložena, čeština bohužel chybí. Českým  čtenářům tak zbývá pouze německá, potažmo anglická Zeď  (seženete ji např. na Amazon.com) a pokud jde o film, tak jeho  trailer.

Co znamená Zeď?

Zeď  lze  číst  romanticky  –  jako  odklon  člověka  od  civilizace  k  přírodě.  Lze  ji  číst  jako  science  fiction,  eschatologickou  vizi.  Lze  ji  číst  méně  útěšně  jako  robinzonádu bez katarze, kde Pátek (pes Luchs) je zabit,  aniž by to posloužilo ději. Dále v ní rezonuje existencionální  moment, podobně jako např. v Proměně Franze Kafky. Také  Kafka zavře Řehoře Samsu za zdi svého pokoje, když jej  nechá proměnit v odporného brouka. Činí tak v noci  – noc  je synonymem pro předěl mezi fikcí a realitou a vyvolává  znepokojivé  otázky:  Je  Zeď  i  Proměna  skutečná?  Jsou Zeď a Proměna metafory? A jestli ano, co metaforizují?

Máme zde co do činění s náhlým nočním přeryvem. Je ale  možné pochopit Proměnu i Zeď jako radikální domyšlení  situace, která v obou případech – u Řehoře i ženy z města  – (u)zrála dlouho předtím? Otázky se ze své vnitřní logiky  vyostřují: zůstávají obě postavy vůči změně kulis, které  čelí,  pasivní,  nebo  se  na  ni,  nějakým  ne  zcela  zjevným  způsobem, podílí? Jsou jejími zamlčenými (spolu)autory? Rodina Řehoře Samsy se od něj po jeho Proměně s odporem  odvrací.  Řehoř  čelí  rostoucí  zášti  a  přehlížení,  přestává jíst a umře. Jeho blízcí vědí, že i po Proměně je  to  stále  on,  Řehoř  Samsa,  přestávají  v  něm  ovšem  vidět  lidské rysy a oslavují jeho smrt jako zbavení se nechutné  přítěže.

Připomeňme si rodinnou konstelaci, která Proměně  předcházela:  Řehoř,  cestující  obchodník,  nosí  domů  výplatu, ze které žije otec, matka i jeho sestra. Uvědomuje  si, že vydržuje celou rodinu, která si na to zvykla a bere to  jako samozřejmost, ale nevadí mu to: chce, aby jeho blízcí  žili  pohodlně,  a  nechce  jim  dělat  starosti.  Vztah  rodiny   a  Řehoře  je  již  tedy  před  Proměnou  asymetrický.  Řehoř  je člověkem před i po Proměně, ale současně platí, že jím  v obou případech už v jistém smyslu není. Proti tomu, že  jej rodina zredukovala na „stroj na peníze“, Řehoř mnoho  nenamítá. A právě za to jej Franz Kafka trestá, když jeho  desubjektivizaci dopovídá literárními prostředky. Proměna  je metafora  – dovršuje jen to, co zrálo před ní, přičemž tomu  dává vrcholný výraz. Vypráví to až do surreálného konce.

Také  Haushoferová  vztyčuje  svou  Zeď  v  noci.  Když  přišel film vloni v říjnu do kin, vzbudil rozporuplné reakce.  Jedna část diváků se po půl hodině nabaží alpských scenérií  a začne se znuděně koukat na hodinky. Druhá část diváků
má film za strhující. Co se zračí v tomto rozporu? Klíčem  k filmu (stejně jako ke knize) je schopnost sledovat vnitřní  život ženy. Schopnost vcítit se do ženy a ztotožnit se s ní.  Nejnápadnější motiv díla, metafora Zdi, odkazuje stejně jako  Kafkova myšlenka Proměny na „vysoký“ existencionální  žánr. A s tím na literární tradici, kterou můžeme s klidným
svědomím označit za středoevropskou.

Žena – alter ego Marlene Haushoferové – má manžela  a děti, ale nezdá se, že by truchlila po starém životě. Svou samotu přijímá poměrně rychle jako  danou. Nyní, kdy byla vztyčena Zeď  a  čas  se  utišil,  se  jí  poprvé  skýtá  možnost  „postavit  se  svým  vlastním  myšlenkám“. A snad právě a jen tehdy.  Pro  „sebe  před  Zdí“  nalézá  málo  sympatií.  Její  dosavadní  život  byl  determinován  množstvím  povinností  a starostí bez možnosti jej svobodně  utvářet. Stěžuje si, že je nepřipravena  a nevyzbrojena pro „skutečný život“,  a myslí tím svůj nový život za Zdí (s.  69). Předtím, jak konstatuje, měla vždy  „neurčitý pocit nepohodlí“ a její mysl  byla ovládána nepokojem, obklopena  nepřátelským a sebestředným světem.

V  prvních  dnech  za  Zdí  zatlouká   u lovecké chaty okna, aby se uchránila  před  jediným  nepřítelem,  kterého  dosud znala – před lidmi.  Vznik Zdi tak není nevysvětlitelný  a  absurdní,  jak  se  zdá,  když  knihu  čteme  jako  robinzonádu  nebo  science-fiction,  ale  v  načrtnutém  pohledu  se  jeví  vyjednaným,  ba  dokonce  vynuceným.  Vynuceným  nikoli proti vůli ženy, ale jí samotnou. Může představovat jednu z možných  odpovědí,  k  níž  člověk  dospívá  za  jistých okolností či v jisté fázi svého  života.  Nabytá  svoboda  ovšem  není  zadarmo, ale je vykoupena trýznivou  samotou, která ohrožuje rozum ženy  – posledního člověka na Zemi.

Je pozdě pro lásku?

Po  dvou  letech  si  žena  uvědomí,  že  si  už  nikoho  vedle  sebe  neumí  představit.  Snad  jen  starou  ženu,  se  kterou by si mohla vyprávět a společně  se  smát.  Když  nahlédne,  že  by  její  společnice  umřela  patrně  před  ní,   a ona by byla opět sama, zapudí i tuto  myšlenku. O co méně myslí žena na  lidi, o to více se otvírá světu zvířat.   K Luchsovi, Belle i býčkovi přistupuje  s  láskyplnou  zodpovědností.  Jen  stará  kočka  (která  je  stejně  jako  žena    bezejmenná)  přijímá  její  péči   s chladnou rezervovaností a zachovává  si vůči ní autonomii. Snad proto k ní  žena chová tichou úctu. Každé z koťat,  které kočka povije a které pak zajdou,  se ženě nevratně vryje do srdce.  Navzdory  tomu,  co  bylo  řečeno,  není Zeď příběhem o autismu, ať již  by  byl  ženě  osudem  nebo  volbou.

V  extrémních  podmínkách  vystupuje  do  popředí  opačný  leitmotiv,  totiž  možnost  a  schopnost  vztáhnout  se
k  druhým.  Žena  píše:  „Neexistuje  racionálnější impuls, než je láska. Činí  náš  svět  snesitelnější  pro  toho,  kdo
miluje,  i  toho,  kdo  je  milován.  Měli  bychom uznat, že toto je naše jediná  šance,  naše  jediná  naděje  pro  lepší
život.“ (s. 210). Dodává: „Nyní je však  již pozdě“. A myslí tím, že pro ni.

„Nic nekončí“

Konec Zdi má v sobě jistou naději  –  navzdory  tomu,  co  bylo  řečeno,   a násilí, jehož nositelem je neznámý  muž. Tím se kniha zásadně odlišuje  od  Proměny,  kde  Řehoř  Samsa  na  konci umírá jako odporný hmyz. Žena  shodí  mrtvolu  muže  do  rokle  a  pohřbí  Luchse.  Ráno  opustí  nadobro  horskou  pastvinu  („Alm“)  a  sejde   s  krávou  Bellou  do  lovecké  chaty,   kam za ní během noci přijde kočka  a  lehne  si  vedle  ní.  Přichází  zima.  Koncem  února  končí  žena  se  sepisováním  svého  příběhu,  když  již  nemá  žádný  papír  na  psaní.  S  odstupem  nalézá  novou  odvahu,  a  to   i přesto, že jí dochází zápalky a munice.  Bella  je  opět  březí  a  možná  budou zase i koťata. Žena si uvědomuje, že toto není konec, a že „vše  pokračuje“.  Přichází  něco  nového   a ona se tomu nemůže ubránit.

Jan Jüptner

Haushofer, Marlene, The Wall, Cleis Press: 1990 (2. vydání), 244 s.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.