Od Klause k Nečasovi

10. února, 2014 RUBRIKA Česko


1.1.2013 oslavila Česká republika 20 let své existence. V červnu téhož roku rezignoval do té doby relativně úspěšný premiér Petr Nečas, médii přezdívaný „pan Čistý“. Prezident Zeman bezprecedentně jmenoval svou vládu proti vůli Poslanecké sněmovny a symbolicky tak završil jednu éru polistopadového demokratického vládnutí. Jak nám vládli naši dosavadní premiéři?

Čtvrtek 13.6.2013 začal pro českého ministerského předsedu Petra Nečase hned několik minut po půlnoci. Do jeho premiérské kanceláře, kde za stejným stolem sedávali také Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Mirek Topolánek, vstoupili dva vysocí představitelé služeb vymáhání práva a spravedlnosti: policejní ředitel Šlachta a vrchní státní zástupce Ištvan. Že nejde o běžné setkání s nejvyšším exekutivním šéfem státu napovídá nejen netradiční čas na hodinkách, ale zejména dalších 400 ozbrojených policistů obsazujících úřad ve Strakově akademii. Strážci zákona byli povoláni do akce běžným služebním rozkazem a pravděpodobně v tuto chvíli tuší, že takový průběh zajištění několika složek dokumentů je, eufemisticky řečeno, nestandardní. Zaskočený premiér Nečas, předseda pravicově-konzervativní ODS, se neodchyluje od své pověsti demokrata ctícího pravidla hry. Slovy „Pánové, konejte svou povinnost“ ukončuje rychlé setkání. Šokovaná veřejnost v ranních hodinách tuší jediné: tato událost bude zásadní.

Petr Nečas byl solidním premiérem, za jehož vlády jsme pocítili návrat slušnosti a spravedlnosti do politiky a života. Policie a státní zastupitelství začala po létech průtahů stíhat okrádání daňového poplatníka zločinnými jednotlivci či skupinami, ministři vlády jen se stínem podezření odcházeli ihned po zveřejnění problému, ve vazbě a vězení se ocitli první zastupitelé a úředníci zapojeni do zlodějských řetězců. Nečas se však také dopustil zásadního manažerského a lidského selhání zaměstnáváním své milé a tajením tohoto faktu. Petr Nečas byl posledním premiérem jmenovaným do úřadu prezidentem, kterého zvolily obě komory našeho parlamentu. Jací vlastně byli naši předsedové vlád od 1.1.1993 do 31.12.2013?

12 vlád za 252 měsíců, stabilněji než za první republiky

Během uplynulých 21 let sloužilo v úřadu předsedy vlády ČR 10 premiérů. Tito pánové (ano, bohužel mezi nimi nebyla ani jedna premiérka) sestavili 12 vlád – totiž premiéři Klaus a Topolánek sestavovali hned po dvou vládách, i když každý z nich za odlišných okolností. Klaus vyhrál v 90. letech dvoje parlamentní volby za sebou, Topolánkovo dvojí jmenování během jednoho roku pak vycházelo z komplikované patové povolební situace po řádných volbách roku 2006.

Polistopadová Česká republika trvala zatím 252 měsíců, což stanovuje k datu sepsání tohoto článku průměr 21 měsíců na jednu vládu. Toto solidní číslo „kazí“ dvě velmi krátké epizody: 9 měsíců Stanislava Grosse a 7 měsíců Jiřího Rusnoka. Nebýt těchto dvou havárií demokracie, průměr délky jedné vlády by se šplhal ke dvěma létům.

Zajímavé je porovnání s první republikou. Jako srovnatelné vezmeme období od vzniku republiky do mnichovského diktátu, protože následné dvě vlády před vznikem protektorátu již nebyly formovány ve svobodných poměrech, ale pod velkým německým a mezinárodním tlakem. Demokratická a svobodná první republika (1918-1938) měla své místo na slunci po dobu 240 měsíců. Naši zemi vedlo v té době 8 premiérů, ovšem sestavili 18 vlád. Prvorepublikový průměr trvání vlády 13,3 měsíce je o více než polovinu nižší než v českých polistopadových poměrech. Vzhledem k podobnosti ústav první republiky a té současné (před zavedením přímé prezidentské volby) by bylo zajímavé hlouběji prozkoumat příčiny výrazně vyšší stability vlád polistopadového období. Třeba by se část našich spoluobčanů alespoň částečně vyléčila z blbé nálady a společenské frustrace.

Jen dva naši polistopadoví premiéři odsloužili celé volební období bez jeho narušení předčasnými volbami: Klaus v letech 1992-1996 a Zeman 1998-2002. Ze systémového pohledu je velká škoda, že premiér Nečas nedokončil řádné volební období a byl v roce 2013 nucen odstoupit. Po více než 10 letech méně stabilních vlád by řádná vláda pracující celé 4 roky byla stabilizujícím a ozdravujícím prvkem.

Po řádných volbách (v řádném, roky dopředu avizovaném termínu) nastoupila do úřadu pětice premiérů, tedy polovina z nich (dvakrát Klaus, jednou Špidla, Topolánek a Nečas). 50% v tomto případě není špatné skóre, jakkoliv o pár desítek procent vyšší číslo by pro stabilitu systému bylo ještě lepší.

Nejdéle vládli Klaus, Zeman a Nečas

Nejdéle sloužícím premiérem je s velkým náskokem Václav Klaus (67 měsíců ve funkci). Druhé místo drží Miloš Zeman (49 měsíců) a pomyslný bronzový stupeň obsadil i přes předčasný, trochu neslavný konec Petr Nečas (37 měsíců).

Graf 1

 

Zajímavý je pohled na graf č. 1.  Vidíme, že se vcelku pravidelně střídaly u moci dvě hlavní strany pravého a levého středového spektra: ODS a ČSSD. Vlády vedené ODS naši zemi vedly nejdéle, celkově asi 11 let. Naproti tomu vlády pod vedením sociálních demokratů zde byly asi 8 let. To naznačuje, že přece jen jsme zatím byli poměrně standardní demokracií střídající pravý a levý společenský proud u moci. Pokud přijmeme tezi, že jsme prosperujícím právním státem s mírou životní úrovně nejvyšší v historii našich zemí, pak si laskavý čtenář dosadí, zda je to také díky vládám vedeným ODS, zatímco vlády ČSSD nestíhaly naše bohatství porozdávat, utratit, projíst, anebo je to naopak, případně se oba proudy doplňovaly či zda je to úplně jinak. Jedna věc je však jistá: současnou podobu České republiky formovaly nejvíce ODS a ČSSD. Samozřejmě je potřeba si připomenout, že u nás se vládne koaličně, a nelze tedy opomenout další významné síly jako KDU-ČSL, TOP 09 nebo ODA.

Fenoménem České republiky v rámci východní a střední Evropy je existence „kované“ KSČM. Pomiňme nyní diskusi, zda partaj s touto historií je stranou, či zločineckou organizací. Možné však je, že právě jistá izolace soudruhů do ghetta jménem KSČM přispěla k tomu, že u nás vládla autentická levice reprezentovaná ČSSD, a ta se střídala se středopravou ODS. Jinými slovy, postkomunisté se na rozdíl od jiných východoevropských zemí u nás k moci zatím nedostali.

Paroubkův neproměněný mečbol

Jak vlastně porovnat práci jednotlivých premiérů? Jak si nastavit kritéria jejich úspěšnosti? Cílem tohoto textu je porovnání podložené fakty, nicméně jde samozřejmě o porovnání subjektivní, které není podloženo například anketou nebo průzkumem veřejného mínění.

Tabulka 1

 

Sloupce tabulky č. 1 ukazují vybraná subjektivní kritéria. Oznámkování našich předsedů vlád bylo provedeno na stupnici 1 až 5 jako ve škole.

 Předseda vlády musí být dobrým, alespoň průměrným, manažerem. I když stát a vládu nelze řídit jako firmu, protože nemá vlastníky, akcie, ale občany a volební právo. Přestože podle kompetenčního zákona jsou za celou řadu rozhodnutí zodpovědní ministři sami, anebo vláda svým hlasováním jako celek. Po této stránce se jako nejlepší jevili Klaus, Tošovský, Topolánek a Paroubek.  Zemanův styl byl vždy trošku diktátorský a pro jeho okolí postupně vyčerpávající. Proto má zde nižší známku.

Politický výkon vyjadřuje směs schopnosti vysvětlovat a prosazovat na veřejnosti politiku své strany s uměním zvládnout totéž uvnitř stranické organizace. Z tohoto porovnání nejlépe vycházejí dva (tehdy) sociální demokraté: Miloš Zeman a Jiří Paroubek. Všichni tři premiéři za ODS měli rezervy ve vysvětlování své politiky a občas se stávali nesrozumitelnými i pro vlastní voliče. V tomto srovnávacím parametru to mají těžké tzv. úředničtí premiéři: z principu by měli být apolitičtí a jen spravovat zemi po co nejkratší dobu. Josef Tošovský se politicky udržel na neutrálním území, Jan Fischer zejména svou trestuhodnou nečinností zasáhl do výsostně politických témat, jakými jsou energetika nebo zahraniční politika. Samostatnou kapitolou je Jiří Rusnok. Už jen faktem, že přijal roli jediného (věřme, že na dlouhé časy!) Poslaneckou sněmovnou nepotvrzeného premiéra se vydal na velmi tenký led. Jakmile však jeho vláda začala provádět vysoce politické kroky, jako jsou personální zemětřesení ve státní správě a státních organizacích nebo zákonná opatření (i když nejsme ve válečném či výjimečném stavu!), posunul se Rusnok k politickému vládnutí bez jakéhokoliv mandátu od občanů. Za tuto jeho vládu rozvratu státní správy musí získat politické hodnocení 5 a dále již nemá smysl se zabývat jeho manažerskými schopnostmi. Prováděl něco, k čemu nebyl oprávněn voliči.

 Jiří Paroubek za pouhých 12 měsíců ve funkci předsedy vlády vytáhl popularitu ČSSD z necelých 10% na konci tragické Grossovy epizody k zisku celkem neuvěřitelných 32,3% hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 2006. I když k tomu použil i peníze daňového poplatníka na různých „dárcích“ typu pastelkovného nebo mobilovného a spolupracoval tu a tam s KSČM (Marťany), jde o ojedinělý výkon v našich polistopadových dějinách. Pro Paroubka je smůlou, že právě v tomto období stál proti němu rovněž velký politický talent Mirek Topolánek, a ten se svou ODS s 35,3% sociální demokraty ještě překonal. Dnes nám tato čísla zní jako z jiné planety. Teď kráčíme právě k oné rozdrobenosti systému jako za první republiky včetně extremistů napravo i nalevo.

 Hodnocení charismatu a také vlastnosti „má na to, nebo ne“ je vysoce subjektivní. Je-li však charisma použito k tomu, aby vás následovali voliči a vlastní strana a aby vás podporovala veřejnost, pak zde máme nejsilnější trojici Klaus, Paroubek a Topolánek. Zeman byl rovněž pro své voliče velkým lídrem, ovšem v dobách velké koalice zvané eufemisticky opoziční smlouva neměl mnoho příležitostí to prokazovat v denních politických bojích. Klíčovým testem by byla jeho schopnost vyhrát druhé volby za sebou jako Klaus, od čehož Zeman předem ustoupil předáním funkce předsedy ČSSD Vladimíru Špidlovi.

 V novém krajském tisíciletí

Devadesátá léta byla revolučním nadšením a rychlou ekonomickou transformací unikátní. Podobně jako poválečná éra Konrada Adenauera v Německu. Je velmi obtížné porovnat výkon tehdejších představitelů s těmi vládnoucími začátkem nového tisíciletí. Špidla, Topolánek, Nečas a další již vládli v době stranického systému napadeného nemocí zvanou zřízení krajů, což vedlo postupně k rozdělení velkých stran ODS a ČSSD na federace krajských organizací přerozdělující mimo jiné tzv. evropské peníze.

 Topolánek, Klaus, Zeman, Nečas, Paroubek, tak nějak vypadá první pětka z našich 10 dosavadních polistopadových šéfů vládního kabinetu. Nijak překvapivě jde o lidi, kteří dokázali dovést svou stranu k vítězství ve volbách (s výjimkou Paroubka). Profilově a osobnostně je skoro ideálním premiérem Mirek Topolánek: zaměstnanec v průmyslu, úspěšný podnikatel a šéf soukromé firmy, senátor, předseda a nakonec ministerský předseda se schopností vést, pochválit, ale i vynadat. Přidat trochu více Klausova decentního vyjadřování a Nečasova slušného stylu správy země, tak máme supermana. Život je však klikatý jako toskánské uličky.

 Tomáš Orlík

 

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.