Od Lembergu po Lviv – příběh středoevropského města

11. února, 2015 RUBRIKA Zraněná města


Lvov1Ukrajinský Lvov zůstává stále i trochu polský - viz sortiment na zdejším blešáku. Foto: Tomáš Fošum

 

Lvov (latinsky Leopolis – město Lva) patří mezi evropská města, která zažila v průběhu 20. století řadu tragédií, jež zcela změnily jejich charakter.

 

Před první světovou válkou byl Lvov, tehdy v němčině známý jako Lemberg, součástí stejného soustátí jako české země a hlavním městem jedné z rakouských provincií (Království haličsko-lodoměřského). Ta navíc získala v roce 1861 autonomii, jež byla později v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním ještě rozšířena. Po roce 1918 se město stalo součástí obnoveného Polska, tentokrát jako Lwów, aby bylo po 17. září 1939 okupováno Rudou armádou a po druhé světové válce definitivně přičleněno k sovětské Ukrajině – pro změnu jako ruský Львов. Teprve s rozpadem Sovětského svazu se Lvov definitivně stal ukrajinským městem známým jako Львів (Lviv).

 
Pestrá směs národů

Tragédie Lvova spočívá v tom, že v něm podobně jako v mnoha jiných středoevropských městech došlo v důsledku druhé světové války k zásadním populačním změnám. Podle polského sčítání lidu z roku 1931 tvořily dvě třetiny populace města Poláci, pětinu Židé a Ukrajinců, kteří dnes tvoří jednoznačnou většinu obyvatel města, bylo necelých 10 %. Nelze zapomenout ani na sice početně malou, ale historicky vlivnou arménskou menšinu, jež byla nicméně pod vlivem dominantního etnika zcela polonizována. Zmínku si jistě zaslouží i nepočetná německá nebo česká menšina. Němci a Češi se do Lvova dostali ve větší míře jako rakouští úředníci po dělení Polska. Malá česká krajanská komunita sdružující se v spolku Česká beseda, který sídlí na adrese Rynek 17, žije ve Lvově dodnes.

Demografickou situaci ve Lvově drasticky zlomila až druhá světová válka. Židovská menšina nenávratně zmizela v kataklyzmatu druhé světové války a Holokaustu, zatímco Poláci byli v důsledku posunu polské hranice směrem na západ násilně vysídleni (podle dobové propagandy repatriováni) na dříve německá „znovuzískaná území“. Novým „Lvovem“, kam zamířilo nejvíce vysídlenců, se v poválečném Polsku stala dolnoslezská Wrocław, kterou prozměnu museli opustit místní Němci.

 
Polsko-ukrajinské soupeření

Pokud vůbec lze Lvov charakterizovat, pak jako město ležící na rozhraní. Historicky sice Lvovu dominovali Poláci a římsko-katolická církev. Jeho vznik v 13. století ovšem spadá do vlády knížete a později krále (korunovaného papežským legátem jako prvního a posledního krále Rusi) Danyla Haličského, jehož knížectví (království) vzniklo vyčleněním se z Kyjevské Rusi. V polské paměti hraje Lvov dodnes z mnoha důvodů významnou roli. Přinejmenší stejný symbolický význam však má i pro Ukrajince a to i přesto, že historicky tvořili výraznou menšinu populace města. Venkovské zázemí Lvova totiž bylo i před druhou světovou válkou většinově ukrajinské. Ostatně v celkovém součtu bylo Poláků a Ukrajinců v rakouské Haliči zhruba stejně. První z nich však tvořili elitu a jednoznačně dominovali velkým městům od Krakova přes Lvov až po Stanislavov (dnešní Ivano-Frankivsk).

Proč zůstává v Polsku paměť o Lvově hluboko zakořeněná, velmi trefně vyjádřil polský historik Stanisław Nicieja, který se městem dlouhodobě zabývá. Kromě vynuceného mlčení o něm před rokem 1989 není historie polského Lvova příliš poznamenaná tradiční martyrologií. Zatímco v ruském záboru Polska probíhala povstání za nezávislost a Poláci v něm podléhali stále větším represím, Halič s centrem ve Lvově získala v rámci Rakouska autonomii. Díky tomu Lvov přitahoval polské elity a stal se jedním z největších center polské kultury a vzdělanosti. Například meziválečná lvovská matematická škola v čele s profesorem Stefanem Banachem je pojmem dodnes. Totéž platí i pro Ossolineum – do války druhou největší polskou knihovnu, která sice byla v roce 1947 znovuotevřena ve Wrocławi, část původních sbírek ale stále zůstává na Ukrajině.

Tato situace pochopitelně pomohla i haličským Ukrajincům, jejichž národní hnutí se zde narozdíl od carského Ruska mohlo rozvíjet v rámci možností normálně. Není náhodou, že právě ve Lvově vznikla v roce 1868 ukrajinská osvětová organizace Prosvita a Halič byla nazvána „ukrajinským Piemontem“, z něhož mělo vzejít sjednocení celé Ukrajiny. Ostatně ve Lvově byla také dvakrát – v letech 1918 a 1941 – neúspěšně vyhlášena ukrajinská nezávislost.

 
Lvovská přísaha

Polsko-ukrajinské symbolické „soupeření“ o význam Lvova se odehrává i v mnoha dalších rovinách. K zásadním polským symbolům patří takzvaná „lvovská přísaha“ krále Jana Kazimíra. Poté co se v období švédské potopy „zázračně“ ubránil obležený klášter Jasná Hora v Čenstochové, složil v roce 1656 polský král ve lvovské katedrále přísahu, v níž svěřil Polsko pod ochranu Panny Marie, které zároveň přiřkl titul „královny Polska“. Pro Ukrajince je zase Lvov duchovním centrem řecko-katolické církve. Řecko-katolická katedrála svatého Jiří je vedle římsko-katolické (latinské) a arménské třetí lvovskou katedrálou. V jejích kryptách jsou navíc pohřbeni vrcholní představitelé řeckých katolíků včetně takových osobností, jako byl Andrij Šeptyckyj nebo Josip Slipyj, který žil v sovětském období v exilu ve Vatikánu.

Snad nejzásadnějším symbolem spojeným se Lvovem je pro obě strany takzvaná „Obrana Lvova“ respektive „Lystopadovyj čyn“. V období konce první světové války, kdy se rozpadalo Rakousko-Uhersko a po více než 120 letech znovu vznikalo nezávislé Polsko, měli své ambice i Ukrajinci. Těm se 1. listopadu 1918 podařilo k zděšení Poláků obsadit takřka celý Lvov, který prohlásili za hlavní město takzvané Západoukrajinské lidové republiky. V důsledku toho vypukl ve Lvově spontánní polský odpor. Tato „Obrana Lvova“ proti Ukrajincům za účasti takzvaných „lvovských Orlat“ se stala vedle bitvy u Varšavy v roce 1920 doslova jedním ze zakladatelských mýtů druhé polské republiky. Legendou bojů o Lvov je dodnes právě ona účast „Orlat“, tedy mladých polských dobrovolníků. Jeden z nich Antoni Petrykiewicz, který padl ve věku 13 let, je dodnes nejmladším nositelem nejvyššího polského vojenského vyznamenání Virtuti Militari. Jím byl ostatně jakožto jediné polské město spolu s Varšavou kolektivně vyznamenán i samotný Lvov.

 
Lyčakovský hřbitov

Na počest těchto bojovníků vznikl v meziválečném období v části nejslavnější lvovské nekropole – Lyčakovského hřbitova takzvaný Hřbitov lvovských Orlat, který byl zcela zdevastován v sovětském období a stal se jablkem sváru – podobně jako například stavba pomníku lvovských profesorů povražděných nacisty – i v polsko-ukrajinských vztazích po rozpadu SSSR. Nakonec byl obnovený hřbitov slavnostně otevřen v roce 2005 za účasti prezidentů obou zemí, přičemž vedle něj byl zbudován památník Ukrajinské Haličské armádě a Sičovým Střelcům, tedy ukrajinským jednotkám, které bojovaly v letech 1918–1919 proti Polákům. Významným symbolem je ostatně i samotný Lyčakovský hřbitov, který je velmi cenný i z uměleckého hlediska. Leží zde totiž polští povstalci z let 1830 i 1863 a mnoho známých osobností včetně například spisovatelky Marie Konopnické. Ukrajince zde zase reprezentuje mimo jiné slavný spisovatel Ivan Franko. Nově na Lyčakov přibyli i mrtví aktivisté z kyjevského Majdanu a vojáci padlí v bojích na Donbasu.

 
Architektonický unikát

I přes všechny tragédie 20. století se naštěstí podařilo zachovat takřka celé předválečné jádro Lvova, což z něj dnes činí po architektonické stránce zcela unikátní město. Bez nadsázky každá epocha od renesance přes baroko, secesi, modernismus, stalinské období až po 80. léta a časy nezávislé Ukrajiny v něm zanechala své stopy.

Podobně jako jiných měst i Lvova se dotkla módní reprezentativní přestavba v 19. století, což si vynutila i jeho pozice jakožto hlavního města autonomní Haliče. Poté co se v roce 1826 zřítila věž staré radnice, byla vybudována nová. Z druhé poloviny 19. století pak pochází reprezentativní bulváry prospekt Svobody s budovou opery a prospekt Ševčenka vytvářející takzvané „lvovské korzo“. Zajímavostí je, že na jejich místě původně tekla řeka Poltva, která byla v roce 1888 pro účely přestavby svedena do kanalizace. Ze stejného období pochází i budova lvovské polytechniky, haličského zemského sněmu (dnes budova univerzity) nebo nádraží z počátku 20. století.

Mezi nejviditelnější jizvy druhé světové války patří zničená centrální synagoga „Zlatá růže“ na starém městě, částečně zničená zástavba v prostoru za operou kolem hotelu Lviv (kde bylo za války židovské ghetto) a v okolí hlavní pošty mezi ulicemi Dorošenka a Koperníka, která byla na začátku války bombardovaná. Samotná budova pošty paradoxně dodnes stojí na svém místě. K druhé světové válce neodmyslitelně patří i dnes polozapomenutý koncentrační tábor Janowska, kterým prošel i Simon Wiesenthal, či vězení na Łąckého, kde v roce 1941 NKVD zmasakrovala místní vězně.

 
Středoevropské kulturní centrum

Ani všechny tragické změny, které v 20. století potkaly Lvov, naštěstí nedokázaly zničit jeho unikátní charakter, který je patrný i v rámci současné Ukrajiny. Dnešní Ukrajinci úspěšně navazují na starší tradice a daří se jim oživovat Lvov, který je jednoznačným kulturním centrem dnešní Ukrajiny, kde kvete i občanský aktivismus, který se ze Lvova šíří dále do zbytku Ukrajiny. Lvov je jednoznačně jediným velkým ukrajinským městem, které si bez váhání zaslouží nálepku „středoevropské“. Právě tato středoevropskost v kombinaci s nádechem východní omšelosti vytváří ve Lvově zcela unikátní atmosféru, kterou nelze popsat slovy, ale je třeba ji zažít na vlastní kůži.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.