Odešel nezávislý středoevropský novinář

30. června, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imagePMPéter Morvay (8. 11. 1968, Šaľa – 2. 3. 2020, Bratislava)

 

Osobní vzpomínka na Pétera Morvaye

 Seznámil jsem se s ním v revolučních dnech roku 1989. Jedenadvacetiletý student historie a člen stávkového výboru na Filozofické fakultě UK Péter Morvay nás tehdy vyhledal na pražské hungaristice, aby si vyslechl naše názory (především mínění profesora Petra Rákose) na aktuální politické dění.

V těch pohnutých a povznášejících dnech jsem v něm poznal pozorného, tichého a skromného člověka s bystrým intelektem, který uměl naslouchat a dokázal hbitě argumentovat. O svém privátním životě tehdy ani později skoro nikdy nemluvil, a nikterak jsem to ani při našich pozdějších setkáních nepostrádal. Mnohem zajímavější totiž bylo poslouchat, co si myslí o světě, o tom, co nás zrovna obklopuje. Byl pro nás prostě Maďarem ze západního Slovenska. Tedy Péter, a nikoli Petr či Peter, i když on sám neměl problém s žádnou z těchto verzí. Zaujal nás svými podnětnými názory a vyzrálým smyslem pro kritické, ale i sebekritické myšlení. Vzpomínám si, že když mu v porevolučních měsících nabídli místo ve vedení budoucí Rady pro národnosti, odmítl to s odůvodněním, že je ještě mladý, nemá zkušenosti a bylo by to z jeho strany nezodpovědné.

Neodmítl ale zaměstnání na ministerstvu zahraničních věcí, kde pracoval několik let a měl na starosti především maďarskou agendu. Do práce se pustil s velkou vervou, s plným vědomím zodpovědnosti za utváření a chod nově se rodící demokratické republiky. Bylo to jediné období, kdy jsem se na něho tak trochu přátelsky zlobil, že v důsledku svého pracovního zaneprázdnění zanedbává studium. Až později, když se stal renomovaným komentátorem různých listů, jsem pochopil, že jeho pobyt na ministerstvu byl jen zastávkou na cestě za posláním, které musel nejprve odhalit sám v sobě. V devadesátých letech jsem často tlumočil pro politickou reprezentaci České republiky a nikdy předtím ani potom jsem nečetl tak kvalitní analytické podklady pro jednání českých a maďarských politiků, jako byly ty, které připravil právě on.

Krátká, ale důležitá byla i jeho zastávka na pozici šéfredaktora pražského maďarského listu Prágai Tükör (Pražské zrcadlo). Péter nastoupil v „liberálnějším“ období tohoto časopisu, v němž však postupem času nabyl vrchu „národovecký“ hlas, pro který jeho kritický mozek neměl a ani nemohl mít dostatek pochopení. O maďarském nacionalismu toho věděl dost nejen ze svých studií historie, ale už i z prvních let demokratického Maďarska po roce 1989, byť se tehdy národovectví objevovalo na politické scéně ještě v mírně konzervativním hávu Maďarského demokratického fóra, vítěze prvních svobodných voleb.

Není divu, že Péter spíše sympatizoval s „generační“ stranou FIDESZ, v níž zcela právem viděl nejen jemu podobné mladé tváře, ale především nadějné politické vlohy a ambice výrazně moderního, prozápadního střihu. Byl v kontaktu s jejími zakladateli, v jistém smyslu působil jako jejich poradce v zahraničních otázkách, o čemž jsem se přesvědčil při jednom setkání, na které mě pozval. Předseda FIDESZ Viktor Orbán ho pokládal za svého blízkého spojence dokonce ještě v roce 1998, kdy přijel coby čerstvý maďarský premiér do Prahy. Do jeho programu náleželo i soukromé setkání s Péterem Morvayem. O pár roků později už byl pro téhož Viktora Orbána persona non grata. A nebyl to Péter, kdo změnil svůj pohled na svět.

Když později pobýval se svou rodinou delší dobu v Segedíně, vídali jsme se méně. Zpočátku ještě uvažoval o případném dokončení studia, nicméně už bylo patrné, že novinářská činnost u něj dostává přednost. Jeho články se v průběhu let objevovaly v renomovaných maďarských (například Élet és Irodalom  nebo HVG) a českých (Respekt, Lidové noviny a mimo jiné i Demokratický střed) titulech. Psal i do médií na Slovensku, kam se nakonec vrátil a kde se usídlil. Byl redaktorem a komentátorem deníku SME, ve kterém se věnoval hlavně politickému dění v Maďarsku, ale také v Česku. Až do chvíle, kdy finanční skupina Penta vstoupila do vlastnické struktury vydavatele zmíněného listu. Péter v tom spatřoval nejen hrozbu pro svou nezávislost, ale i pro samotné noviny. Tehdy jsme spolu znovu vedli jeden z našich důležitých rozhovorů, ve kterém mi detailně vysvětlil své zásadní rozhodnutí jít do nejistoty čerstvě se rodícího Denníku N.

Někdy v únoru letošního roku jsem náhodou narazil na starší článek o něm pocházející z maďarského portálu sídlícího na Slovensku Felvidék.ma, kde ho záměrně označovali slovenským jménem Peter a bez skrupulí ho prohlásili za „lháře a vlastizrádce. Napsal jsem mu mail v tom smyslu, že je zřejmě na tenhle způsob argumentace už nejspíš zvyklý, nicméně mě to ještě stále v klidu nenechává. V odpovědi mě lehkým tónem a s jedním přiloženým humorným textem uklidňoval, ať to neberu tak vážně. Zároveň jsme se domluvili, že se potkáme při mé služební návštěvě Bratislavy. K tomu už ale nedošlo. Péter se v těžkém zdravotním stavu ocitl v nemocnici a krátce na to, 2. března 2020, zemřel.

Dnes v našich končinách opět často slýcháme z úst politiků, ale i některých žurnalistů, že nezávislá novinařina neexistuje. Při těchto slovech bychom se měli mít všichni na pozoru: ta věta je vizitkou toho, kdo ji vyslovil. Péter Morvay byl zářným příkladem skutečnosti, že se nám v paměti uchovají především ti, kdo svou mravní integritu neztratili. Jeho odchod je převeliká škoda pro všechny Středoevropany.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.