Odsunutá historie a nová láska k Reichenbergu

28. září, 2016 RUBRIKA Zraněná města


pamat1Nákres budoucího památníku v libereckém Ostašově. Zdroj: Archa 13

 

O tom, jak bolavá je historie sudetských měst, se diskutuje už dlouho. I když poválečný odsun českých Němců stále vyvolává rozporuplné emoce, nikdo snad již nepochybuje, jak moc se tato událost podepsala na postižených městech a vesnicích. Poválečné vymizení kolektivní paměti Sudet se dnes ve srovnání s „nesudetským“ vnitrozemím často projevuje sníženou občanskou aktivitou. Jsou ale i výjimky, například Liberec.

 

O osadě Reychinberch na obchodní stezce z Čech do německé Lužice, která byla vybudována koncem 13. století, máme první zmínku z roku 1352. Status města získala obec až v roce 1577. V 18. a 19. století se Liberec, jehož jméno se v této podobě ustálilo patrně až kolem roku 1845, stal díky rozmachu nejen textilního průmyslu druhým největším městem v Čechách. Před první světovou válkou tvořili Češi pouhých sedm procent obyvatelstva města, což mělo po skončení první světové války za následek snahy o přidružení k Německu či Rakousku. Československá armáda ovšem koncem roku 1918 tyto snahy potlačila, když obsadila provincii Deutschböhmen, kterou vyhlásili tamní Němci coby autonomní území s vlastní vládou.

 
Totální nasazení

Po těchto vyhrocených událostech Liberec i nadále zůstal téměř výhradně německým městem. Na základě sčítání z roku 1930 se dovídáme, že ze skoro 39 tisíc obyvatel města se pouze něco málo přes šest tisíc hlásilo k československé národnosti. Po Mnichovské dohodě nastala v Reichenbergu, centru tehdy nově vyhlášené Sudetské župy, urychlená rekonstrukce místního průmyslu. Příchod německých firem orientovaných mimo jiné na zbrojní průmysl, jakými byly například Argus, Blaupunkt, Henschel Flugzeug-Werke a Weser Flugzeugwerke, měl kompenzovat uzavření poloviny textilek, které zkrachovaly během krize ve třicátých letech. Liberecká výroba začala intenzívně těžit z možnosti využívat program totálního nasazení. Do procesu takzvané nucené práce zde bylo zapojeno na pět a půl tisíce takzvaných ostarbeiterů, což byli lidé přivezení z okupovaných částí Sovětského svazu. Údaje o počtech válečných zajatců, kteří v libereckých fabrikách pracovali, nejsou k dispozici. Podle záznamů pracovního úřadu z roku 1944 bylo v Liberci hlášeno na práci kolem dvaceti pěti tisíc civilistů ze zahraničí. Pro ně bylo tehdy zbudováno na sto provizorních ubytoven.

Sedmileté trvání Sudetské župy skončilo porážkou nacistického Německa. Následovaly odsuny téměř většiny německého obyvatelstva a veřejné lynče a zvěrstva s tím spojené. Po vlně rabování pod taktovkou Revolučních gard v roce 1945 se vylidněné oblasti začaly znovu osidlovat. Noví obyvatelé si ale s sebou přinesli svou vlastní historii a byla zde celková snaha vytěsnit lokální minulost, oddělit ji tlustou, neprostupnou čárou, a začít raději úplně znovu, s čistým štítem. Odstřihnuta tak byla nejen paměť krátkodobá se všemi bolestnými událostmi, ale i ta dlouhodobá, připomínající Liberec v době jeho největším rozkvětu.

 
Vytěsnění zajatci

Jedním příkladem naprostého vytěsnění části kolektivní historické paměti je i zbudování rozsáhlého zajateckého tábora na území Liberce během první světové války. O jeho existenci donedávna nevěděli ani mnozí Liberečáci. Přitom se jednalo o velký tábor, v němž pobývalo na padesát tisíc zajatců, kteří pocházeli především z Ruska a Itálie. Koncentrák zabíral rozlohu padesáti hektarů na území dnešní liberecké části Ostašov, kde se nyní nacházejí parkoviště a hypermarket se zbožím pro zahrádkáře a kutily. Nyní vzniká v těsné blízkosti někdejšího tábora památník podle návrhu Davida Vávry a sdružení Archa 13. Jeho součástí bude kruhová Kaple smíření, ale také muzeum, společenské centrum a restaurace, umístěné v replikách vězeňských baráků. Vše je naplánováno tak, aby byla zachována pieta místa, historický edukační prvek, ale zejména aby byl vytvořen prostor pro nové kulturně společenské centrum, kde se budou moci lidé potkávat v kulisách připomínajících významný moment nejen liberecké historie.

 
Historie je klíč

Poznat historii vlastního města je důležitým předpokladem k opětovnému vybudování městského patriotismu, jehož absence se bohužel projevuje i v mnohdy macešském přístupu libereckého magistrátu, kterému se lokálního vlastenectví občas nedostává. Mění se to pomalu, ale světlé výjimky v politické reprezentaci nebo úřednické správě města či kraje se objevují. A s nimi přichází i tolik potřebná podpora občanských iniciativ, které se snaží město oživit a vtáhnout do svých aktivit i ostatní liberecké usedlíky. Vytvářejí se tak nové vazby obyvatel s jejich bydlištěm a liberečtí opět mohou být pyšní na SVÉ město.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.