Padesát pět let divadla Semafor

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Kultura


Semafor

Když se na přelomu let 1959 a 1960 v čs. rozhlase a televizi objevily první písničky dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr (dále jen S+Š), bylo to pro naši generaci úplné zjevení. Celá 50. léta nás totiž média krmila falešným folklórem Slávka Volavého a Jarmily Šulákové, budovatelskými písněmi či naprosto antijazzovou populární muzikou. Ti, kdo chtěli slyšet opravdový jazz, byli odkázáni na AFN Munich či Radio Luxembourg. V této atmosféře vzniklo 30. října 1959 v pražské ulici Ve smečkách divadlo Semafor, které založili výše zmínění pánové S+Š.

Název divadla byl zkratkou, jež slibovala, že se zde bude pěstovat sedm malých forem, mezi které budou patřit hudební komedie, divadlo poezie, dětský kabaret, divadlo masek, filmové a výtvarné experimenty, hudební koncerty atd. Skutečně následovala řada premiér představení těchto různých žánrů. Zájem obecenstva však již během prvních týdnů určil, že naprosto převážila prvně jmenovaná forma. Suchý již tenkrát ve svých divadelních hrách navázal na předválečný styl a humor pánů Voskovce a Wericha, čemuž ostatně zůstává věrný dodnes, a ve svých textech též reflektoval úroveň básní české meziválečné avantgardy (viz „Klokočí“). Šlitr zase, i když amatérský muzikant, měl zkušenosti z dixielandu a mimořádný čich na chytlavé melodie, z nichž mnohé se staly nejen evergreeny, ale vstoupily prakticky do kategorie „národních písní“. Jiří Voskovec ve své korespondenci napsal, že S+Š měli daleko větší cit pro americké blues než kdysi Jaroslav Ježek. Suchý k tomu ještě přidával raný rock ‚n‘ roll.

Továrna na hvězdy

V Semaforu se objevili noví zpěváci Waldemar Matuška, Karel Štědrý, Eva Pilarová a Pavlína Filipovská, kteří zpívali úplně jinak než v rádiu usazení Rudolf Cortéz, Richard Adam, Milan Směták či Jarmila Veselá. První premiérou divadla byl „Člověk z půdy“, kde hráli a zpívali samí tehdejší amatéři s výjimkou představitelů spisovatele Antonína Sommera, v jehož roli se střídali Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a František Filipovský. Tito pánové pak rychle pomohli učinit z ostatních účinkujících nové profesionály a navíc předali tradici Osvobozeného divadla a Werichova Divadla ABC. Po necelém roce pak následovala další podobná hra „Taková ztráta krve“.

Kromě těchto her s určitou dramatickou zápletkou se uváděly čistě písničkové pořady typu „Zuzana je sama doma“. Popularita Semaforu narostla tak, že na měsíční předprodej se od noci vytvářely fronty táhnoucí se až na Václavské náměstí. I když divadlo Semafor bylo v podstatě apolitické, vytvářelo kulturu natolik alternativní, že to bylo stranickým orgánům velmi nemilé. A tak po dvou sezónách pod záminkou nutných adaptací divadlo ve Smečkách zavřeli a soubor Semaforu musel putovat po různých sálech v Praze. Navíc hlavním pěveckým hvězdám sláva natolik stoupla do hlavy, že přešly do konkurenčního divadla Rokoko.

Zrození originálního komika

Pánové S+Š tak zůstali z divadla prakticky sami. To je však přimělo k mimořádné aktivitě a vytvořili bezesporu nejkvalitnější umělecké dílo své historie, kabaret „Jonáš a tingl-tangl“. Šlitr navíc vystoupil poprvé na jeviště a vyrostl v originálního zpěváka a komika. V tomto představení, které dosáhlo 241 repríz, reflektovali vývoj světového uměleckého kabaretu natolik, že všechny zde uvedené písně a scénky patří do trvalé pokladnice české kultury. V roce 1962 se jim podařilo získat prestižní prostor v podzemí pasáže Alfa na Václavském náměstí, v bývalém Divadle Oldřicha Nového. V červnu 1965 zde uvedli svou vynikající jazzovou operu „Dobře placená procházka“, jež měla 63 repríz, hrála se v překladech na několika zahraničních scénách a v r. 2007 ji znovu zdárně inscenoval Miloš Forman v Národním divadle s hereckou účastí Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Na jaře 1967 Jiří Suchý přizval do Semaforu pány Grossmanna a Šimka, kteří zde vytvořili svou skupinu s poněkud odlišnou poetikou. V letech 1968 a 1969 vzhledem k pohybům ve společnosti S+Š politicky přitvrdili, zvláště pak ve hrách Poslední štace a Jonáš a doktor Matrace. Jejich rozjezd byl však předčasně zastaven náhlou Šlitrovou smrtí o vánocích 1969.

Suchý, který v době tzv. Pražského jara v roce 1968 podepsal petici „2000 slov“, se po Šlitrově smrti nevzdal. Jako nového autora hudby vyzval výborného jazzmana Ferdinanda Havlíka, jenž byl od samých začátků Semaforu kapelníkem jeho orchestru a aranžérem Šlitrových písní. V březnu 1972 uvedli bezkonkurenčně nejúspěšnější hru divadla Semafor, apoteózu balad Karla Jaromíra Erbena „ Kytici“, která se s určitými pauzami ve vždy inovovaných úpravách hraje dodnes. Havlík pak složil v Semaforu kompletní hudbu pro ještě minimálně deset her. Řada jeho písniček je kvalitou srovnatelná se Šlitrovými, měly však tu smůlu, že vznikly  převážně v době, kdy Suchý byl ve značné nemilosti režimu, nepouštěli ho do rozhlasu a televize, až na drobné výjimky nevydávali jeho knihy a gramofonové desky. Jeho činnost v divadle silně omezovali tím, že mu nepovolovali nové premiéry a z jeho bývalých spoluúčinkujících vytvořili další dvě „umělecké skupiny“, tak aby vlastních představení měl co nejméně.

Nejprve ráj, pak potopa

Postupem času Suchý vytvořil novou jevištní dvojici s Jitkou Molavcovou, která svým všestranným talentem dodnes výrazně podporuje kvalitu divadla. V listopadu 1989 se Jiří Suchý se Semaforem velmi aktivně zúčastnili herecké stávky, 8. ledna 1990 uvedli narychlo sepsanou aktuální revui „ Hej rup aneb Peklo nebude, ráj se vrací“. Ve spolupráci s Českou televizí pak Semafor pořádal pravidelné Večírky s politickými tématy. V divadle v pasáži Alfa hrál Semafor až do června 1993, kdy ho byl nucen opustit pro plánovanou rekonstrukci celého paláce, která se neuskutečnila dodnes. A tak tam v podzemí v prostoru bývalého divadla zřejmě zůstává i sloup, na kterém jsou podepsáni Louis Armstrong, Christine Voskovcová, Shirley Temple Black, Josef Smrkovský, Jára Kohout a řada dalších zahraničních i domácích osobností. S érou divadla v pasáži Alfa bylo spojeno mnoho dalších pěveckých hvězd. Z dam především Hana Hegerová, Eva Olmerová, Naďa Urbánková, Petra Černocká, Hana Zagorová, Petra Janů, Anna K. a řada dalších, z pánů Karel Gott, Pavel Sedláček, Milan Drobný, Josef Laufer, Karel Černoch, Michal Prokop atd.
Jiří Suchý získal v r. 1997 prostor v suterénu Hudebního divadla v Karlíně, z kterého vytvořil útulné divadélko. To mu však vzala v srpnu 2002 „velká voda“. Dle své nátury však nepropadl skepsi a narychlo napsal „povodňovou“ revui: „To nám to pěkně začíná“, se kterou soubor účinkoval v různých pražských i venkovských sálech.

Čtyři premiéry ročně

V září 2005 snad už natrvalo zahajuje Semafor divadelní provoz v nově rekonstruovaných prostorách bývalé tančírny Glóbus v pražských Dejvicích. Jiří Suchý vybavil jeviště novou textilní malovanou oponou po vzoru té Hynaisovy v Národním divadle. Podle podmínek daných grantem města Prahy uvádí ročně minimálně 4 nové premiéry. Sám je autorem libreta, z velké části i hudby, výtvarné výpravy, režisérem a s Jitkou Molavcovou vždy hlavním hereckým aktérem a zpěvákem představení. Mezi uváděné hry kromě autorských novinek a kombinovaných pořadů písní z repertoáru Osvobozeného divadla a Semaforu patří upravená klasická témata jako Lysistrata, Mamzelle Nitouche či Prsten Nibelungů.

Herecký soubor sestává z několika trvalých členů a značného množství talentovaných mladých dam a pánů, kteří svými hereckými a pěveckými výkony v ničem nezaostávají za tradičními hvězdami z počátků Semaforu, aniž by je kopírovali. Divadlo v Dejvicích není sice na dohled „od koně“ na Václavském náměstí, jak tomu bývalo dříve, ale metrem a pětiminutovou pomalou chůzí je každému rychle k dispozici. A Jiří Suchý stále dokazuje, že ani po 55 letech nic neztratil z obrovského významu, který pro českou kulturu má.

Jiří Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.