Pamatuj na smrt? Dnes už to neplatí

16. února, 2017 RUBRIKA Kultura


Lemkovsky hrbitov Swiatkowa WielkaRusínský hřbitov v Nízkých Beskydech. Foto: Michal Lebduška

 

„Vy Vikingové myslíte jenom na smrt,“ říká v populárním televizním seriálu Vikingové anglický král Eckbert. Vikingové toužili zemřít v boji nebo alespoň smrtí, při které osvědčili svou nebojácnost. Jenom tak se totiž dostali do Valhally, bájné síně v Ásgardu, kde pak den co den hodovali a vyjížděli válčit před očima hlavního severského boha Ódina. Smrt v boji tak pro ně znamenala přízeň bohů.

 

My se nemáme na co těšit. Pro nevěřícího Čecha není posmrtný život téma. I současné křesťanství nabízí spíše nepředmětné představy o Božím království. Nejenže se nemáme na co těšit, my na pozemský konec raději ani nemyslíme. Aniž jsme si toho všimli, smrt se tabuizovala, a možná se stala dokonce lačnou bestií s rozevřeným chřtánem, jejíž jméno neradno vyslovit. České pojetí smrti ilustruje zdejší přístup k hospicům – teprve po dvaceti letech jejich existence na našem území stát začal uvažovat, že je zařadí mezi zdravotnická zařízení. Přitom smrt u nás vlastně patří do oboru medicíny. Když člověk zemře mimo zdravotnické zařízení, například doma ve své posteli, následuje automaticky pitva.

 
Tělo není jen skořápka

Proč my, Češi, nemáme rutinně zajištěnou solidní pohřební službu a naše rodiny netuší ani to, zda jsme chtěli zpopelnit nebo uložit do země? Smrt přestala být jedincovou osobní záležitostí. Nepatří k životu ani k ničemu po něm. Visí ve vzduchoprázdnu. Když o ní mluvíme, máme na mysli jen ten okamžik, kdy přestane srdce bít. Jako by v tu chvíli přestalo existovat i tělo. I když právě ono je na rozdíl od duše, již ještě nikdo nikdy neviděl, hmatatelné a skutečné, mnozí Češi s ním mají po smrti problém. Nevěřící se smějí věřícím, že jim jde hlavně o odchod duše do ráje a tělo pro ně není zase tak důležité. Jenže právě pro tyto posměváčky představuje tělo jen skořápku duše a vozítko pro naplňování fyzických potřeb. Ač nevíme, co si se smrtí počít, naše tělo bezprostředně po ní nepřestane existovat. Jen může přijít o důstojné zacházení. A to jen proto, že se smrti obáváme a nechceme s ní nic mít.

Strach je přirozený. Snaží-li se člověk úplně potlačit strach, ten mu to vrací a křiví ho. Naopak podlehne-li člověk strachu, ten roztahuje panožky i tam, kam by se jinak nedostal. Bojíme se, že nás smrt překvapí – a chováme se, jako by tomu mohlo být jinak, když ji budeme ignorovat. Člověk nechce o smrti slyšet, na pohřby nechodí, poslední rozloučení se svými blízkými řeší bez veřejného obřadu „v rodinném kruhu“, snaží se zamést stopy po zemřelých. Bát se smrti je přirozené, ale zavírat před ní oči nemá smysl.

 
Komu patří smrt?

Když dnes někdo zemře, tíha jeho smrti padne na příbuzné. A to v daleko větší míře a jinak, než by si jistě zemřelý přál. Takhle jsme to chtěli? Dá se žít jinak – počítat se smrtí, vzít pragmaticky na vědomí, že jednou odejdu a tento odchod patří k mému životu. Neodsouvejme odpovědnost „za sebe po smrti“ pouze na pozůstalé. Ti v danou chvíli bolestí a starostí mají plno i bez toho. Pokud to necháme jen na nich, tak si vlastně nakonec zasloužíme tu normalizační hudbu, industriální prostředí obřadní síně i to, že poslední zážitek s námi bude pro naše blízké ještě více traumatizující, než by být musel.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.