Papež František: středoevropské průsečíky a mimoběžky

01. prosince, 2013 RUBRIKA Střední Evropa


Papež František1

Je to velká změna: celé dvě generace pamatují papeže – Středoevropany. Když třináctého března oznámil z balkonu svatopetrské baziliky kardinál – protodiákon Jean-Louis Tauran zvolení Argentince na svatopetrský stolec, jméno Bergoglio znal jen málokdo. Dokonce se kardinál Jorge Mario Bergoglio neobjevoval ani na většině seznamů žhavých papabili, a jak sám řekl po zvolení, bratři kardinálové si pro nového římského biskupa přišli až na konec světa. Zdálo by se, že z pohledu Středoevropana bude těch mimoběžek výrazně více než průsečíků. Pokusme se však alespoň o jakousi koláž impulzů, jimiž papež František ovlivnil střední Evropu a středoevropský prostor naopak formoval – přímo či nepřímo – jeho.

V roce 1986 pobýval Bergoglio v Německu, jako stipendista dokončoval svou doktorskou práci, kterou psal na guardiniovské téma. Velikého německého teologa 20. století té doby velmi obdivoval; vedle jeho dnes již klasické christologické monografie Pán si Jorge Mario Bergoglio oblíbil zejména Der Gegensatz, v němž Romano Guardini silně kritizuje hegeliánsko-marxistickou dialektiku. Na tu dobu dodnes vzpomíná Frieda Pester, tehdejší bytná ani ne padesátiletého klerika, který již měl za sebou působení v roli provinciála argentinských jezuitů. Bergoglio si pronajal malý pokoj v podkroví domu Pesterových v „bavorském Carcassone“, v Rothenburgu ob der Tauber. Na rozdíl od většiny hostů – mezi nimiž byli často právě duchovní studující na jezuitském teologickém učilišti ve Frankfurtu jako Bergoglio nebo ve zhruba stejně vzdáleném Würzburgu – byl budoucí papež mimořádně ohleduplný a jeho skromné apartmá bylo vzorně uklizené; o osobních vlastnostech tohoto muže svědčí i ta drobnost, že si svou bytnou i po dlouhých letech pamatoval a přijal ji spolu s dalšími poutníky z okolí na soukromé audienci.

Pohlednice z Augsburgu

Akademický pobyt (mimochodem, byl stipendistou Goethe Institutu) nebyl bez výsledku pro široké masy Latinoameričanů. Do Argentiny z Německa importoval lidovou úctu k Panně Marii rozvazující uzly, prastarou pobožnost, jejímž centrem je augšpurský kostel St. Peter am Perlach, který navštěvují rok co rok tisíce věřících. Ti žádají Pannu Marii, aby rozpletla to, co je v jejich životech neuspořádané, zašmodrchané. Velikým ctitelem augšpurského poutního obrazu byl Jorge Mario Bergoglio, který si odtamtud odvezl štosy pohlednic a přikládal je do svých soukromých dopisů; časem dorazila do Argentiny veliká kopie tohoto pozoruhodného mariánského obrazu a jeden z kostelů na předměstí Buenos Aires se stal vyhledávaným poutním místem.

Ačkoli se to nezdá, bylo to opět Německo, na které se papež František musel zaměřit se zvýšenou pastorační péčí a zájmem. Sílící odchody z církve, ať již způsobené prostou neochotou platit církevní daně nebo znechucením ze sexuálních skandálů kléru; rostoucí požadavky laiků na emancipaci ústící do činnosti disentních skupinek, jako Wir sind Kirche; problémy věřících žijících v materiálním přebytku, ale velké duchovní bídě; módní vymezení se velké části německé veřejnosti, médií a elit vůči papeži Benediktovi XVI. – to vše přispělo nemalou měrou k nezbytnosti hovořit do německého prostoru.


Na Františka se odvolává leckdo, například i Lubomír Zaorálek. (foto: Wikimedia Commons/Edgar Jimenéz)

Je-li něco více než zřejmé, stal se František papežem symbolů a gest – odhodil tradiční liturgický oděv, odmítl bydlet v papežském paláci a bez jakékoli teatrálnosti se rozhodl žít chudobu, která mu vždy byla vlastní. A právě s tímto programem ostře kontrastoval životní styl mnoha středoevropských duchovních – na rozdíl například od Francie, kde má biskup stejný příjem jako poslední kaplan, se napříč střední Evropou udržel (nebo v postkomunistickém prostoru nově konstituoval) model prelátů-knížat s odpovídajícím ne zcela evangelijním životním standardem. Nový papežský diskurz je jen s nelibostí pozorován klérem v Polsku či na Slovensku (alespoň v těchto zemích byla tato nelibost dokonce otevřeně verbalizována). Přinejmenším mediálním vrcholem tohoto trendu se stal případ limburského biskupa Franz-Petera Tebartz- van Elsta. V souvislosti s výstavbou biskupské rezidence, jejíž náklady se z plánovaných 5,5 milionu vyšplhaly na 31 milionů EUR, zakročil Vatikán se vší razancí a po vizitaci papežského legáta kardinála Lajola byl hříšníkovi doporučen „pobyt mimo diecézi“. Naproti tomu další kauzy zatím jakoby zůstávaly mimo zorný úhel Vatikánu: kupříkladu palčivá kauza z konce éry Benedikta XVI., odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, zůstalo přes jeho snahu o osobní audienci u papeže Františka bez jasnějšího vysvětlení, tím méně bez rehabilitace nepohodlného duchovního.

Že František hodlá navázat na papeže se širokým slovanským srdcem, dostatečně ukázalo gesto z Ria, kde na Světových dnech mládeže oznámil příští místo globálního setkání – nebude jím nic jiného než Wojtyłův Krakov.

Sociální učení z Tachova

Daly by se nalézt ještě nějaké podněty? Jistě. Jmenujme stručně alespoň dva. Je zřejmé, že za Františkova pontifikátu budou dominovat sociálně laděná témata a dialog se světem vně církev, čímž koneckonců naváže na iniciativu „Nádvoří národů“, po které volal jeho předchůdce. Pro mnohé lidi může být překvapením, že celá moderní sociální nauka církve má jeden výrazný impulz z českého (böhmisch) prostředí: encykliku Rerum novarum vydal papež Lev XIII. v květnu 1891 a církev takto zaujala oficiální stanovisko k sociální otázce a ukázala směr dalšího vývoje církevní sociální nauky. Jisté je, že církev nejméně o dvě generace zaspala sociální otázku a na jevy, jako byla populační exploze 19. století, industrializace a skokový přesun venkovského obyvatelstva do měst, reagovala s velkým zpožděním. Průkopníkem sociálního učení církve byl pán na Boru u Tachova, Karel Jindřich kníže z Löwensteinu ‑ Wertheimu ‑ Rosenburgu, který roku 1872 vypracoval soubor tezí, jež měly určovat směr práce katolicko-sociálního hnutí. Zaměřil se mimo jiné na otázky sociální soudržnosti, spravedlivé odměny, úroku a lichvy, oddlužení malorolníků apod. Roku 1883, již s pověřením Generálního shromáždění katolíků Německa (Katholikentagu) zorganizoval kníže Löwenstein setkání politiků a filosofů, jehož výsledkem byly tzv. Borské teze týkající se otázky dělnické a s ní související otázky řemeslnictva. Ty přímo a bezprostředně (to je doloženo) inspirovaly Lva XIII. k práci na Rerum novarum.

A ještě jeden podnět stojí za zmínku: papež František byl v Latinské Americe konfrontován s teologií osvobození i se silným vlivem marxismu. A bylo to Československo, kde během jistého uvolnění koncem 60. let probíhal pokus o marxisticko-křesťanský dialog. Zapojili se do něj nejen věřící různých vyznání, ale spolu s teology se na něm podíleli i mnozí filosofové nebo sociologové. Konference v Mariánských Lázních v r. 1967 vytvořila pro marxisticko-křesťanský dialog důležitou platformu mezinárodního rozměru. Ale nebyl to jen Milan Machovec či J.L.Hromádka v Mariánských Lázních, ale i kupříkladu i slovinský filosof Kocbek, který o těchto tématech uvažoval.

Vraťme se ještě k onomu obrazu v Augsburgu: jeho zadavatelem byl jistý šlechtic, jehož děd prožíval vážnou manželskou krizi a stál na pokraji rozvodu. Navštívil proto jistého jezuitu v německém Ingolstadtu a společně s ním se modlil k Matce Boží, aby vyhladila zauzlované situace. Pár se vyhnul rozvodu a manželství pokračovalo. Od té doby k obrazu putují lidé s rodinnými obtížemi, mnozí otcové a matky, kteří mají problémy s dětmi, zejména kvůli drogám. Panna Maria, rozvazující uzly, jako by odpovídala Františkovu pastoračnímu přístupu k duchovní bídě dneška. Nemění se ani sebemenším náznakem nauka. Zároveň se posouvá pastorační přístup vůči rozvedeným a znovu sezdaným směrem k mnohem jemnějšímu, subtilnějšímu doprovázení: o tom svědčí i obsáhlý dotazník k pastoračnímu přístupu k rozvedeným, nesezdaným, stejnopohlavním párům apod., který papež distribuuje před mimořádným synodem o rodině, jenž by měl probíhat v příštích dvou letech.

Jaké budou další vzájemné průsečíky či mimoběžky mezi naším nejbližším kulturně-civilizačním prostorem a pontifikátem papeže Františka, ukáže blízká budoucnost.

 Josef Mudra

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.