Petro Porošenko: nejprve králem, potom prezidentem

11. března, 2018 RUBRIKA Téma


PorosenkoPetro Porošenko na mítinku ve Lvově v květnu 2014. Po jeho pravici Vitalij Kličko. Foto: Michal Lebduška

 

Pátý ukrajinský prezident Petro Porošenko má za sebou bohatou podnikatelskou i politickou minulost. Ačkoliv lze v mnoha ohledech jeho působení ve funkci hlavy státu hodnotit jako úspěšné, s obhajobou mandátu to bude mít složité.

 

Třebaže Porošenko pochází z města Bolhrad, které leží v historickém regionu Budžak u hranic s Rumunskem a Moldavskem, je jeho působení spjato především s Kyjevem. Ze svého mládí částečně stráveného ve městě Bendery, jež dnes leží v mezinárodně neuznávaném Podněstří, si odnesl mimo jiné znalost rumunštiny a bulharštiny. Na kyjevské univerzitě vystudoval v roce 1989 obor mezinárodní ekonomické vztahy a takřka bezprostředně poté se vrhl na podnikání, díky kterému se dlouhodobě řadí mezi desítku nejbohatších Ukrajinců.

Zpočátku se zabýval prodejem kakaa. V devadesátých letech koupil několik společností vyrábějících cukrovinky a vytvořil z nich koncern Roshen (název je odvozen od Porošenkova příjmení), který se stal největší ukrajinskou firmou ve svém oboru a který tvoří páteř Porošenkova podnikání. Právě díky němu získal pozdější prezident přízvisko „čokoládový král“. Roshen ale nebyl jedinou jeho společností, v roce 2008 například vznikla jím ovládaná Mezinárodní investiční banka. Žádná jeho další podnikatelská činnost se ale svým významem Roshenu ani zdaleka neblíží.

 

Distanc od oligarchů

Kvůli své pozici jednoho z deseti nejbohatších Ukrajinců vypadá Porošenko jako typický oligarcha, z čehož jej ostatně jeho političtí soupeři pravidelně obviňují. Faktem ale zůstává, že stál vždy trochu mimo nejvlivnější oligarchické skupiny, které se od devadesátých let až de facto do pádu Viktora Janukovyče v roce 2014 praly o moc v zemi. Jednalo se o klany z měst Dnipro (bývalý Dnipropetrovsk) a Doněck. K prvnímu patřili mimo jiné Leonid Kučma a bývalá premiérka Julia Tymošenko, druhý zase tvořil zázemí Viktora Janukovyče.

Porošenko nepůsobil ani v rámci takzvané Kyjevské simky, jejímž nejprominentnějším představitelem je Viktor Medvedčuk, který bývá mimo jiné obviňován z účasti na násilném potlačování Euromajdanu na přelomu let 2013 a 2014 a kterého anglojazyčné noviny Kyiv Post nazvaly „neoddiskutovatelným vůdcem ruské páté kolony na Ukrajině“.

Sám Porošenko se dlouhodobě profiloval jako v zásadě prozápadní politik, jenž je ale zároveň schopen spolupráce s různými politickými tábory. O tom svědčí jeho jednoznačná podpora Oranžové revoluce v roce 2004 i Euromajdanu o deset let později. Právě během Oranžové revoluce si získala obrovskou popularitu Porošenkova televize 5. kanál, která jako jediná živě pokrývala události v Kyjevě. V této souvislosti si zaslouží pozornost i fakt, že to byl právě Porošenko, který byl hned po odstranění Viktora Janukovyče v únoru 2014 vyslán na Krym, aby se pokusil uklidnit situaci.

 

Mezi Janukovyčem a oranžovým táborem

Politickou kariéru zahájil Porošenko v roce 1998, kdy byl poprvé zvolen poslancem. Původně působil ve Sjednocené sociálně demokratické straně Ukrajiny, z níž se později stala Janukovyčova Strana regionů a kterou tehdy vedl již zmiňovaný Viktor Medvedčuk. Porošenko toto uskupení opustil již v roce 2000 a o několik měsíců později začal spolupracovat s blokem Naše Ukrajina, v jehož čele stál v té době bývalý premiér a budoucí prezident Viktor Juščenko.

Po Oranžové revoluci se na chvíli stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny a od října 2009 do března 2010 působil jako ministr zahraničí ve vládě „oranžové“ premiérky Julie Tymošenko. V roce 2012 byl ministrem ekonomiky v kabinetu Mykoly Azarova, který de facto ovládal Viktor Janukovyč. Právě tato dvě vládní angažmá svědčí o Porošenkově flexibilitě a přijatelnosti napříč politickými tábory. Není tedy náhoda, že základnu jeho strany tvořila před parlamentními volbami na podzim 2014 kromě členů prozápadní strany UDAR Vitalije Klička i celá řada bývalých členů Janukovyčovy Strany regionů.

O vysoké míře přijatelnosti Petra Porošenka v různých částech země svědčí i jeho výsledky v prezidentských volbách v květnu 2014, které s výsledkem 54,7 procenta suverénně vyhrál již v prvním kole (druhá Julia Tymošenko získala jen 12,81 procenta hlasů). Ačkoliv byla jeho podpora na západě Ukrajiny výrazně vyšší, i na východě zvítězil s výrazným odstupem – až na jeden obvod v Charkovské oblasti – úplně ve všech regionech. Svou roli nejspíš hrál i fakt, že Porošenko působil v porovnání se svými předchůdci poměrně moderně a svěže, k čemuž stačila i taková „banalita“, jako je znalost angličtiny.

 

lka na východě

Jeho prezidentskou kampaň zastřešovalo nepříliš inovativní a vágní heslo „žít nově“, které mělo odkazovat ke snahám o transformaci Ukrajiny po zakončení Euromajdanu. Právě reformy a celková proměna země jsou spolu s konfliktem s Ruskem, které anektovalo Krym a rozpoutalo válku v Donbasu, hlavními tématy Porošenkova prezidenství. Nutno poznamenat, že mezinárodní situace Ukrajiny po roce 2014 jej staví do zdaleka nejtěžší role, ve které se kdy kterýkoliv ukrajinský prezident ocitl. Minimálně na mezinárodně scéně Porošenko rozhodně neselhal.

V konfliktu s Ruskem byli Ukrajinci i jejich vedení do značné míry pasivní, což ale nelze prezidentovi dávat příliš za vinu. Armáda se totiž z minulosti nacházela v žalostném stavu a Ukrajinci nebyli v úvodní fázi psychologicky připraveni na to, že budou muset střílet do Rusů, které poměrně všeobecně považovali za bratrský národ. Jedná se proto o malý zázrak, že se armádu povedlo dát i díky úsilí dobrovolníků dohromady.

Samotný Porošenko se musel v souvislosti s válkou na východě země angažovat v mezinárodních jednáních, jež vyvrcholila podepsáním dvou minských dohod. Ačkoliv ve své podstatě neumožňují vyřešení konfliktu, tak se alespoň po podpisu druhé z nich podařilo stabilizovat frontovou linii, což přispělo i k výraznému snížení počtu obětí (ovšem teprve po bitvě o město Debalceve, která vyvrcholila až po podepsání dohody). Poslední výraznou iniciativu představuje schválení prezidentského zákona „o deokupaci Donbasu“ z ledna 2018, v němž je mimo jiné Rusko poprvé oficiálně označeno za agresora, čímž se do jisté míry překonal rozpor mezi rétorikou ukrajinských představitelů včetně prezidenta na veřejnosti a zdrženlivými slovy na papíře. I přesto se válka na východě Ukrajiny stále „schizofrenně“ oficiálně nazývá antiteroristickou operací.

 

Reformy i nesplněné sliby

V domácí politice kladou mnozí důraz na již zmíněnou transformaci země a reformní úsilí, které vyústilo z Euromajdanu. Ačkoliv se ústava vrátila do podoby schválené po Oranžové revoluci, což výrazně omezilo pravomoci prezidenta, má Porošenko z titulu své funkce stále mnoho prostředků, jak přímo ovlivňovat legislativní proces a průběh jednotlivých reforem. Pomáhá mu k tomu i vláda, v níž má největší zastoupení Blok Petra Porošenka. Již na podzim 2014 přišel prezident s projektem strategie Ukrajina 2020, podle kterého mělo dojít k několika desítkám základních reforem. Problém tohoto dokumentu ale spočíval jednak v jeho velmi obecném charakteru, jednak v tom, že si stanovil naprosto nerealistické cíle. Například výše HDP na obyvatele se měla spektakulárně zdvojnásobit na šestnáct tisíc dolarů. Netřeba asi dodávat, že se Ukrajina až teprve v roce 2016 dostala z hospodářské krize způsobené konfliktem s Ruskem a k uvedené hodnotě se ani trochu neblíží.

I když se Porošenko na některých úspěšných reformách přímo podílel (například zřízení nového protikorupčního úřadu), tak se zdaleka ne vše podařilo dotáhnout do konce. Navíc existuje celá řada oblastí, ve kterých změny prezidentský tábor blokuje, případně jeho návrhy neodpovídají doporučením zahraničních expertů v čele s Benátskou komisí (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavního práva). Nejkřiklavější příklad představuje zdržování reformy soudnictví a oddalování zřízení nového protikorupčního soudu, bez nějž bude již zmíněný protikorupční úřad fakticky bezzubý. V této souvislosti obzvláště kontroverzně jedná bývalý ministr vnitra Jurij Lucenko, kterého Porošenko jmenoval generálním prokurátorem. Právě generální prokuratura v poslední době zcela otevřeně válčí o vliv s protikorupčním úřadem. Jakožto příklad nesplněného slibu stojí za zmínku i změna volebního zákona, jež by měla zamezit možné manipulaci v jednomandátových obvodech, ve kterých se nyní volí polovina poslanců.

 

Evropě blíž

Vedle poměru k Rusku hrají v současné zahraniční politice naprosto zásadní roli vztahy s Evropskou unií, respektive otázka eventuální euroatlantické integrace. Sám Porošenko označuje vstup do EU a NATO za strategický cíl státu a přislíbil, že se v blízké budoucnosti uspořádají v této věci referenda. Tím pokračuje v trendu zahájeném v roce 2014, kdy se Ukrajina oficiálně vzdala mimoblokového statusu, který byl formálně zaveden na počátku volebního období prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2010. I přes momentálně nerealistický výhled směrem k plné integraci do euroatlantických struktur došlo právě v této oblasti k velkým úspěchům. Těmi jsou podepsání a ratifikace asociační dohody, jež představovala na podzim 2013 roznětku prvních protestů proti Janukovyčovi, a zavedení bezvízového vstupu do schengenského prostoru pro občany Ukrajiny. Díky asociační dohodě vznikla mezi Evropskou unií a Ukrajinou zóna volného obchodu, která fakticky v mnoha oblastech integrovala Ukrajinu do společného evropského trhu.

Pokud jde o zahraniční politiku, tak si bezpochyby zaslouží zmínku vztahy s Polskem, jež se v souvislosti s nástupem nové polské vlády v roce 2015 výrazně zhoršily. Vina leží především na polské straně, která akcentem na historické křivdy způsobené Ukrajinci vyvolává v zemi protiukrajinské nálady. Petro Porošenko se v této záležitosti dlouhodobě snaží vystupovat jako uklidňující element, o čemž svědčí například jeho gesto, kdy se během summitu NATO ve Varšavě v létě 2016 poklonil u pomníku obětí volyňských masakrů z období druhé světové války.

 

Klesající popularita

Celkově Petro Porošenko nepůsobí na rozdíl od svého předchůdce Janukovyče negativním dojmem, ačkoliv i s jeho volebním obdobím se pojí různé kontroverze. Obecně lze konstatovat, že výrazný propad prezidentovy popularity není způsoben až tak jeho samotným vystupováním jako spíše absolutně nerealistickými očekáváními Ukrajinců po revoluci z února 2014. Nutno poznamenat, že i sám Porošenko tyto nálady do značné míry spoluvytvářel svou rétorikou v průběhu volební kampaně nebo zveřejněním zmíněné strategie Ukrajina 2020, na kterou se od doby jejího vzniku v tichosti zapomnělo. Navíc prezident (a Ukrajina jako celek) nedokáže příliš dobře komunikovat navenek některé evidentní úspěchy.

Asi největší kritiku si Porošenko a jeho okolí zaslouží kvůli přístupu k zásadním reformám. Ty se v mnoha případech podařilo odblokovat jen díky mezinárodnímu tlaku nejen EU, ale i MMF a Světové banky, jejichž finanční pomoc je pro Ukrajinu životně důležitá. Částečně tato nechuť ke změnám vyplývá z partikulárních zájmů, ale svou roli jistě hraje i prostá neschopnost a diletantismus ukrajinského státního aparátu.

V roce 2019 čekají Ukrajinu prezidentské a parlamentní volby, které budou pro Porošenka vzhledem k propadu jeho popularity velmi složité. Přitom si v mnoha ohledech ve srovnání se svými předchůdci – obzvláště s Leonidem Kravčukem, Viktorem Juščenkem a Viktorem Janukovyčem – zaslouží výrazně pozitivní hodnocení. Každopádně lze nyní jen těžko usuzovat, jestli se mu podaří napodobit Leonida Kučmu, jenž doposud jako jediný ukrajinský prezident obhájil svůj mandát.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.