Plzeň mezi průmyslem, kulturou a zapomněním

25. listopadu, 2016 RUBRIKA Zraněná města


Plzeň - brána do pivovaruBrána do ráje pivařů. Foto: TD

 

Plzeň dnes staví svou identitu především na kultuře, ačkoliv většina národa si ji spojuje hlavně s výrazně nachmeleným světlým ležákem. Čtvrté největší město v České republice si prošlo nelehkou historií. Sledovat jeho vzestupy a pády je proto mimořádně zajímavé.

 

Plzeň byla odedávna centrem západních Čech a občas měla dokonce ambice vyrovnat se Praze. Předurčovala ji k tomu strategická poloha jak v rámci regionu, tak i na hlavní cestě do Bavorska. Disponovala též zemědělským zázemím s nejkvalitnější půdou v oblasti, hlavně v říčních nivách. Během průmyslové éry pak „vyhrála v loterii“, protože nedaleko města se našla ložiska černého uhlí a železné rudy.

Snad i díky oné skvělé poloze mělo město štěstí na politické a hospodářské elity. Ty si uvědomovaly význam technického pokroku, zvládly lokálně adaptovat inovace přicházející z Prahy i Bavorska a vytvořit vhodné prostředí pro jejich rozvoj. Byly též mnohem smířlivější v národnostních a náboženských otázkách. Proto se jim dařilo začlenit rychle rostoucí židovskou komunitu, která se odvděčila smělými podnikatelskými záměry.

Pragmatickým městským socialismem zvládly dokonce vyřešit sociální a národnostní pnutí mezi Čechy a Němci (necelá desetina obyvatel), a to navzdory průmyslovému – a tudíž dělnickému -charakteru města, kde chudí mluvili většinou česky a bohatí často německy. Národnostní třenice přitom zpomalovaly v rozvoji například České Budějovice, město s podobně neotřesitelným postavením ve svém regionu jaké má Plzeň. Smír v západočeské metropoli rovněž podporovala vhodnější skladba průmyslu, jež byla méně náchylná k výkyvům. Plzeň proto snášela krizová období lépe než jiná města.

 
Plzeň místo Plzence

Původ Plzně musíme hledat o pár kilometrů jižněji. Tam leží Starý Plzenec s přemyslovským hradištěm, o němž se první zmínka datuje k roku 976. Na dnešní místo nechal Plzeň přeložit v roce 1295 král Václav II., protože Starý Plzenec měl horší polohu z hlediska obchodních cest a sužovaly ho problémy se zásobováním vodou. Změna se osvědčila a nová Plzeň napojená na hlavní obchodní cestu do Bavorska a dalších německých zemí utěšeně vzkvétala. Stala se po Praze a Kutné Hoře třetím největším českým městem, a právě tehdy zde vznikla řada pozoruhodných gotických památek – kostel sv. Bartoloměje, dva kláštery a špitální kostel sv. Máří Magdaleny.

Svou pozici město potvrdilo během husitských válek, kdy zůstalo nejdůležitější katolickou baštou v Českém království. A to navzdory skutečnosti, že si ho husité vyvolili jako jedno z měst, která přežijí přicházející apokalypsu. Trojnásobné vítězství nad husitskými obléhateli se v roce 1467 zúročilo přesunutím pražské kapituly, hlavní katolické instituce v zemi, právě do Plzně. Kapitula zde zůstala až do roku 1561. Navzdory epidemiím, požáru z roku 1507 (popelem lehly dvě třetiny města) a habsburskému omezení městských pravomocí prožívala Plzeň první zlaté období. To bylo korunováno devíti slavnými měsíci na přelomu let 1599 a 1600, kdy se do města před morem v Praze uchýlil císař Rudolf II. Renesanční Císařský dům vedle radnice se tehdy stal nejen centrem Českého království, ale také Svaté říše římské.

Po začátku třicetileté války ale dostala Plzeň sérii tvrdých úderů, ze kterých se dlouho vzpamatovávala. Nejdříve bylo město dobyto českými stavy, později dvakrát neúspěšně, avšak ničivě obléháno Švédy. Válečné události navíc otevřely dveře moru, jenž udeřil roku 1635 a do začátku 18. století se pak ještě několikrát vrátil. Toto pohnuté období dodnes připomíná jeden z prvních projevů baroka ve městě – morový sloup z roku 1681. Kultura i obchod zůstaly na dlouhou dobu v útlumu a s nimi i celé město. Plzeň se vzpamatovala na přelomu 17. a 18. století, ale ještě dalších sto let si musela počkat na výraznější rozvoj.

 
Plzeňská Belle Époque

Nová zlatá éra přišla až v 19. století. Za purkmistra Jana Kopeckého (ve funkci 1828-1850) Plzeň zbourala hradby a místo nich založila po obvodu centra několik sadů. Roku 1832 tu vzniklo první kamenné divadlo, a symbolicky tím začal rozvoj nejdůležitějšího kulturního odvětví ve městě. Už tehdy byla Plzeň díky svému charakteru jedním z center národního obrození. Kopecký chtěl z města udělat lázně, ale místo toho se prosadily předpoklady pro rychlou industrializaci. Životně důležitou železnici získala Plzeň na počátku 60. let, a z města se stal průmyslový dravec. Industrializace šla po typicky české ose: ve spojení se zemědělským zázemím města vznikl nejdříve potravinářský průmysl a na něj navázal průmysl strojírenský, který pro potravináře vyráběl zařízení. A pak už na rozjetý vlak naskákala všechna ostatní odvětví.

Tři roky poté, co byl východně od centra založen nový měšťanský pivovar (1839), v něm začal pracovat bavorský sládek Josef Groll. Ten spojil bavorský způsob spodního kvašení piva s odlišnými českými surovinami (žateckým chmelem, měkkou místní vodou a světlejším sladem připravovaným anglickou technologií), a vynalezl tak nezaměnitelný plzeňský ležák. Jeho úspěch byl okamžitý, proto není divu, že tu do roku 1914 vznikly další tři velké pivovary – Gambrinus, Prior a Světovar.

V roce 1859 hrabě Arnošt Valdštejn založil jihovýchodně od centra pobočku svých sléváren a strojíren, kterou po deseti letech koupil její vrchní inženýr Emil Škoda. Škodovy závody se brzy staly nejdůležitější firmou v českých zemích a díky šikovnému využití velké poptávky po zbraních se zařadily mezi evropské ekonomické giganty.

Plzeň tehdy neuvěřitelně rychle rostla. Mezi roky 1850 až 1910 stoupl počet jejích obyvatel z asi 12 tisíc na více než 80 tisíc, díky čemuž sesadila německý Liberec z pozice druhého největšího města v Čechách. Menší česká města v ní i proto hledala inspiraci pro vlastní modernizaci. Plzeň se za purkmistra Václava Petáka (ve funkci 1892-1917) už snažila být nejen průmyslovým, ale také školským a kulturním střediskem. Centrum Plzně se postupně měnilo v „City“, což přineslo lesk moderního města obklopeného parkovými promenádami, ale také zánik mnoha památek. Například z městského opevnění zůstal jen malý kus na východní straně centra. Řada jich však zůstala (radnice, císařský dvůr, vodojem, kláštery), a město tak úplně neztratilo kouzlo.

Koncem století rostla kolem parkové promenády lemující centrum města jedna významná budova za druhou (nové divadlo, soud, školy, muzeum, pošta, dělnický dům, měšťanská beseda, sokolovna, synagoga). Plzeň díky tomu vytvořila vlastní verzi vídeňské Ringstrasse a vedle Brna, kterému se ostatně ve své modernizaci velmi podobá, ji adaptovala u nás nejlépe. Město se také snažilo, aby nová infrastruktura doháněla intenzivní zástavbu. Z iniciativy plzeňského rodáka, architekta Františka Krásného tu vznikaly jedny z prvních secesních domů u nás, a začínal zde i František Křižík, který zanechal stopu na městském osvětlení a dopravě. To už však slavná plzeňská Belle Époque spěla ke konci.

 
Těžké 20. století

Po první světové válce, během níž město utrpělo lidské ztráty nejen na frontě, ale i při výbuchu muniční továrny v Bolevci (202 mrtvých), vznikla v roce 1924 připojením okolních obcí Velká Plzeň, a počet obyvatel překročil sto tisíc. Čím dál výrazněji si Plzeň počínala v kultuře, nečekaně hlavně v loutkovém divadle (Josef Skupa, Jiří Trnka). Samotné město už však začalo stagnovat, protože doslova vysálo všechny zdroje v regionu a Škodovka měla nejlepší léta za sebou. Plzeň tak nezvládla překročit svůj regionální stín.

Po Mnichovské dohodě se z ní najednou stalo pohraniční město, takže přišla o velkou část svého zázemí. Hospodářské následky sice zmírnil fakt, že se Škodovka stala za německé okupace jednou z nejdůležitějších zbrojovek v říši, na druhou stranu se objevila na spojeneckých mapách jako cíl bombardování. První nálet naváděli Jozef Gabčík, Jan Kubiš a spol. již v roce 1942, ale bomby tehdy napadaly do pole. Další neúspěšný nálet se uskutečnil koncem roku 1944, kdy to omylem odnesl pivovarský komplex. Poté již byli spojenci úspěšnější, přičemž největší útok proběhl až na samém konci války, 25. dubna 1945. Při těchto ničivých náletech zemřelo téměř tisíc lidí. Šestého května pak nastal další důležitý mezník pro identitu Plzně, když ji osvobodila americká armáda v čele s generálem Georgem S. Pattonem. Jenže už o pár let později se o Američanech přestalo mluvit. Mělo se na ně zapomenout.

„Nejameričtější“ české město se však nevzdalo. Prvního června 1953 tu kvůli nenáviděné měnové reformě propukly první protikomunistické manifestace ve východním bloku, za kterými překvapivě stáli hlavně dělníci ze Škodových závodů. Policii se nepokoje rychle vymkly z rukou a situaci vyřešily až početné ozbrojené posily, které vzpouru nemilosrdně potlačily. Na následky střelby zemřeli dva demonstranti, odsouzeno bylo 331 osob a k zemi šel pomník T. G. Masaryka na náměstí Republiky. Ostatní velká města se k nepokojům nepřipojila, takže i na tuhle jedinečnou kapitolu z plzeňských dějin se mělo zapomenout. Jako vnější projev komunistického režimu začal elegantní město obkružovat prstenec vykořeněných panelákových sídlišť, jež dotvořila dnešní hranici města. Plzeň trpěla přerušeným spojením s Německem a chřadla na těle i na duchu. Zešedla a stala se zraněným městem.

 
Nový začátek

Po roce 1989 však dostala Plzeň novou šanci. Kultura se stala vedle piva nejdůležitější součástí místní identity a průmysl přežil transformaci. Město od té doby znatelně prokouklo, opravilo se historické centrum a nezapomnělo se ani na formující industriální dědictví. V areálu Škodovky vzniklo oblíbené Techmania Science Center, v Prazdroji pivovarské muzeum, v továrně na čokoládu největší fitness ve městě a pro kulturní účely byla adaptována mimo jiné místní papírna. Znovu nalezenou polohu v dopravní síti potvrdila dálnice na bavorský Norimberk. V roce 2015 se Plzeň blýskla jako Evropské hlavní město kultury. Díky tomu například postavila další nové divadlo a nevyužívané provozy elektrických podniků přestavěla na kulturní a kreativní centrum.

Poslední zprávy hovoří o rekonstrukci nádraží a jeho okolí, které jsou dnes spíše pro ostudu. Nutno také dodat, že pivní tradici tu rozvíjí i pět nových minipivovarů. Plzeň, dnes se 170 tisíci obyvatel po Praze, Brně a Ostravě čtvrté největší město v zemi, si dvacet sedm let po revoluci nevede zle. Je centrem stejnojmenného kraje, který patří spolu se Středočeským a Jihomoravským mezi vůbec nejbohatší. Především však má budoucnost ve svých rukou, navíc už jí nikdo nezakazuje vzpomínat na americké vojáky nebo protikomunistické protesty. Uvidíme, zda to zvládne přetavit v nové zlaté období.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.