Polidštěné myši a opice aneb k čemu zvířata v divadle (ne)potřebujeme

11. června, 2018 RUBRIKA Kultura


KafkaOpičák Červený Petr se zrodil v hlavě Franze Kafky. Foto: Wikimedia Commons/Dzoana08

 

„Jak ponižující úloha pro zvíře, hráti roli člověka!“ Tato věta z textu bratří Čapků se autorce následujících řádků vybavila po zhlédnutí dvou divadelních her, v nichž naopak lidé hrají zvířata. O ta zde ale bohužel příliš nejde.

 

V pondělí 23. dubna se na Nové scéně Národního divadla odehrála derniéra představení Experiment myší ráj, jehož autory jsou Jiří Havelka, Martina Sľúková a Marta Ljubková. Ti se inspirovali pokusy, které John B. Calhoun prováděl nejprve na přelomu padesátých a šedesátých let na krysách a o deset let později na myších.

Americký etolog stvořil „ideální podmínky“ pro skupinu, jež na počátku čítala osm myší. Ty měly neomezený přístup k jídlu, vodě a materiálu k budování hnízd a zajištěnou lékařskou péči. Byly však zavřené v kleci 2,7 m x 2,7 m, z níž nemohly ven. Calhoun pozoroval, jak se populace vyvíjí, a posléze rozdělil tento vývoj na čtyři fáze: přizpůsobování se, prudký rozvoj, stagnace a vymírání. Celý experiment trval 1588 dnů, do chvíle, než zemřela poslední myš.

Myši pomřely navzdory tomu, že měly dostatek potravy a nečelily žádnému vnějšímu nepříteli. Etolog došel k závěru, že se tak stalo v důsledku obsazení všech sociálních rolí. Rozhodujícím faktorem zde byl především nedostatek prostoru, kvůli kterému mladé myši pro sebe nenašly vhodné místo v rámci skupiny. Hlodavci tak začali mezi sebou soutěžit, společenská organizace postupně upadala, hroutily se sociální a rodinné vazby, až celá populace vymřela.

 
Vědecký důkaz rozkladu společnosti

Tvůrci představení v Národním divadle si položili otázku: „Co kdybychom se ale testovanou myškou stali my?” Dále pak (snad aspoň trochu ironicky) hlásali, že provádějí „analýzu blahobytu společnosti“ a přinášejí „vědecký důkaz rozkladu společnosti, v níž ti, kteří vstupují do ráje, nevyhnutelně zanikají“. Už samotný Calhoun tvrdil, že jeho závěry mohou být v analogické situaci relevantní i pro lidskou populaci. Jenže tato prostá paralela je velmi problematická.

Námitky ohledně „vědeckosti“ samotného experimentu (například to, že byl prováděn v uměle vytvořených podmínkách, které vůbec neodpovídají těm, v nichž hlodavci žijí) nechme stranou. Celý pokus, ostatně jako většina experimentů na zvířatech, byl navíc důsledkem přerostlého lidského ega, které si nárokuje právo na neomezené vědění bez ohledu na utrpení ostatních bytosti. K čemu potřebujeme zavírat hlodavce v malé kleci a pozorovat jejich utrpení, soutěživost, zabíjení se? Abychom napsali obdivuhodný vědecký článek? Abychom zformulovali novou hypotézu, která bude platná jen do okamžiku, než někdo přijde s novým pokusem, jenž závěry toho našeho vyvrátí?

Zaměřme se ale raději na předpoklady, z nichž vycházeli tvůrci představení. Ti si, jak už bylo zmíněno, kladli za cíl přinést kritiku společnosti, která žije v blahobytu, a proto spěje k zániku. Jenže jakou společnost zde mají na mysli? Již na základě neologismu „myšstvo“, jehož jazyková stavba odkazuje k „lidstvu“, je patné, že šlo o veškerou lidskou populaci na tomto světě. Jenže všichni lidé v blahobytu nežijí. Tím sice oplývá velká část takzvaného Západu, jenže ten nepředstavuje ani zdaleka většinu lidstva. Podobně jako Calhoun vytvořil umělé podmínky pro život myší, tak tvůrci představení zjednodušili situaci, v níž se lidstvo nachází.

I když připustíme, že společnost opravdu spěje k zániku, a to kvůli blahobytu části obyvatel zeměkoule (čti: kvůli našemu blahobytu), neděje se to přece stejným způsobem, jakým postupoval pád myší populace. Proč tedy potřebujeme zvířata, abychom poukázali na kondici západní společnosti? Zdá se, že zde pouze parazitujeme na něčím utrpení, abychom mohli (nezdařile) vylíčit něco, co některé z nás, kteří žijeme v nadbytku, trápí. Proč by situace, v níž se ocitly myši uzavřené v kleci, měla znamenat analogii k demografickým, genderovým či vztahovým problémům lidí?

 
Anihilace zvířete, anihilace jinakosti

Autorka těchto řádků si od hry slibovala prolomení hranic mezi „lidským“ a „nelidským“, nicméně nakonec tyto hranice jen posílila. Místo toho, abychom se vcítili do jiných bytosti, popřemýšleli nad etickými důsledky svých činů, v myších maskách se v rámci představení účastníme fraškovité konference, která nijak dominanci člověka nad ostatními tvory nenabourává, ba naopak. Národní divadlo se chytilo slibného tématu, které bohužel sklouzlo ke staré ověřené antropomorfizaci ostatních bytosti, k násilnému přivlastňování si „cizích světů“ pomocí vnucování lidských interpretačních schémat jevům, jež se často člověka původně vůbec netýkaly.

Antropomorfizace zde redukuje jinakost, ztrácejí se reálná zvířata. Ano, je možné namítnout, že tak přece funguje tvoření přenesených významů slov (ačkoliv dobrá metafora si vždycky do určité míry ponechává svůj obraz), nicméně existují situace, v nichž by bylo etičtější se určité metafoře vyhnout. Je tomu tak právě v případě, kdy experimenty na zvířatech, které vedly ke skonu stovek krys a myší stísněných na malém prostoru, mají symbolizovat nějakou imaginární situaci člověka.

Tato hra ovšem ani nepředstírá, že by se zajímala o život zvířat. Právě naopak: potenciální poznání jinakosti od samotného začátku vylučuje tím, že tvůrci volí mechanismus jakési prosté alegorie. Jenže opravdu musíme k takovým jinotajům, kterých v dějinách literatury bylo již nemálo, vybírat příklady z krutých pokusů na zvířatech? Nestálo by spíš za to udělat divadelní hru, která by problematizovala přístup valné částí vědců k živým bytostem? Není to točení se v kruhu lidské sebestřednosti vlastně i nudné?

 
Zpráva o předchozím opičím životě

Jako kritický komentář k lidským nárokům na vládu nad světem a na rozhodování o životech ostatních bytosti lze číst i povídku Franze Kafky Zpráva pro Akademii, kterou zinscenovalo holešovické Studio Hrdinů. Také v interpretaci Kathariny Schmitt však zvítězilo antropomorfické vnímání figury opice, což ale nachází silnou oporu v původním Kafkově textu.

Bývalý opičák Červený Petr se stal člověkem, protože to považoval za jediné možné východisko ze své neutěšené (lidmi zapříčiněné) situace. Před členy Akademie podává zprávu o svém předchozím opičím životě. Jak v původním textu, tak v inscenaci najdeme podněty pro uvažování o lidské identitě, svobodě či spíše jejím zdání, o jazyku, vzdělávání, civilizaci, hranici mezi lidským a zvířecím. O samotném zvířeti (opici) však pramálo. Přesto se inscenace jeví eticky méně problematická než v případě „myšího experimentu“. Využívá sice postavu opice k podání zprávy o stavu člověka (lidstva?), avšak kruté zacházení se zvířaty se zde nestává – na rozdíl od představení v Národním divadle – nereflektovanou samozřejmostí. Během jinak zdlouhavé hry si mnohokrát uvědomíme, že zvíře zde není nepřítomným referentem: o jeho přítomnosti svědčí především výtečná práce s tělem Zuzany Stivínové, ale také klec na jevišti či k ní odkazující osvětlené vertikální tyče rozmístěné v sále. (Pocit stísněnosti, neklidu, uvěznění bohužel stihne během pomalého představení vystřídat pocit nudy.)

Navíc se v podání Kathariny Schmitt objevuje ještě nová interpretační rovina hořkého Kafkova textu. Namísto opičáka Červeného Petra zde máme opici (Zuzana Stivínová), kterou muž (Ivan Lupták) ochočuje, krotí, až pokořuje. Chce ji přizpůsobit ke svému obrazu. Aby dostála jeho požadavkům, musí si nejprve oholit celé své opičí (ženské?) tělo. Potom následuje osvojení si správného držení těla, nošení vhodného oblečení, chůze na jehlách, nabytí lidského (mužského?) jazyka. Všechno to až příliš dobře známe – mimo jiné z proslulého videoartu Zbigniewa Libery Jak se drezírují děvčátka (Jak tresuje się dziewczynki). Oproti práci polského umělce však inscenace Studia Hrdinů nabízí navíc paralely mezi útlakem zvířat a útlakem žen v patriarchální společnosti, což samozřejmě také není nic nového: na tyto podobnosti se poukazuje v humanitních a společenských vědách již dobrých třicet let. Nová interpretace Zprávy pro Akademii je tedy dalším příspěvkem do probíhající diskuse. Přichází s nějakým pozitivním východiskem z neutěšené situace? Opice po úspěšném předložení své zprávy dostane za odměnu tenisky, aby už nemusela nosit nepohodlné podpatky…

 

Experiment myší ráj, Národní divadlo, režie: Jiří Havelka, dramaturgie: Marta Ljubková, Martina Sľúková, premiéra 26. května 2016, hrají: Lucie Juřičková, Taťjana Medvecká, Petra Kosková, Diana Toniková, Lucie Valenová, Vladislav Beneš, Jan Bidlas, David Prachař, Ondřej Bauer, Michal Bednář.

Zpráva pro Akademii, Studio Hrdinů, autor: Franz Kafka, režie: Katharina Schmitt, dramaturgie: Jakub Režný, premiéra: 22. února 2018, hrají: Zuzana Stivínová, Ivan Lupták.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.