Politika potěšení versus Dobrá změna

22. října, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


44598633_10155477668937132_8138855290960347136_nPremiér Mateusz Morawiecki a předseda PiS Jarosław Kaczyński. Foto: Facebook/piorgpl

 

V reakci na vládu strany Právo a spravedlnost (PiS) a její kreativní přístup k ústavním a demokratickým zvyklostem se v Polsku objevila řada kvalitních analýz, které si kladou základní otázky: Proč se polská politika dostala do současného stavu? Jak je možné PiS porazit? A jak má země vypadat poté, co se tak stane? Odpovědi na ně hledá i autor pocházející z liberálního tábora.

 

Tomasz Sawczuk (1989), člen redakce internetového týdeníku Kultura Liberalna, začíná svoji knihu Nový liberalismus (Nowy liberalizm) popisem aktuální vnitropolitické situace nad Vislou. Konflikt liberálů s konzervativci vnímá jako jalový, neboť se neshodnou ani na základním vymezení problému. Navíc se verbálně spor mezi nimi posunul do absurdní roviny – jedni válčí proti totalitní vládě, druzí naopak viní opozici z toho, že chce prolévat krev.

Současný polský kabinet považuje Sawczuk za špatný. Právo a spravedlnost se spíše než dobře vládnout snaží plnit historickou misi. Jenže velkými hesly pouze zakrývá svou chronickou neschopnost, když neumí přijmout kritiku a svoji politiku vydává za národní zájem. Opozice v čele s Občanskou platformou zase nepůsobí dostatečně věrohodným dojmem a odmítá pochopit, že vítězství PiS v roce 2015 umožnila svými chybami během předcházejícího vládnutí právě ona. Dva polské kmeny tak svádějí zaslepený boj. Sawczuk ideový konflikt jako takový neodmítá, neboť hnát se za nedosažitelnou národní jednotou podle něj postrádá smysl. Společnost se tedy sporům vyhýbat nemá, ale zároveň musí být spojena „tisícem malých švů”.

 
Revoluce shora

Kniha je rozdělena na tři hlavní kapitoly. V první se autor věnuje povaze vlády PiS, ve druhé úkolům protipisovské opozice a ve třetí budoucnosti polského liberalismu. Tomasz Sawczuk se snaží dokázat, že PiS osciluje mezi konzervatismem (strana je konzervativní především v archaickém chápání autority a disciplíny: vládce, kterému se neodporuje, by měl umět vzbuzovat strach) a revolucí. Projekt Dobré změny (heslo kampaně PiS před posledními volbami) totiž není pouhým PR trikem, ale rovněž odpovědí na autentickou potřebu proměny země a reakcí na frustraci části voličů, kteří chtějí pocit bezpečí a touží „být u sebe doma”. Podle PiS k nápravě polské III. republiky (III Rzeczpospolita) nestačí pouze reformovat instituce, ale je třeba též budovat identitu občanů – jak ideologicky (pomocí historie, viz třeba propagace takzvaných prokletých vojáků, kteří válčili s nastupujícím komunistickým režimem), tak materiálně (například program 500 plus podporující rodiče vychovávající děti).

Vládnoucí strana se snaží vytvořit demokracii, jež nebude v jejích očích sloužit privilegovaným, zkorumpovaným a vykořeněným elitám. Proti nim předseda PiS Jarosław Kaczyński staví myticky jednotný lid. Na ten ovšem zároveň často nahlíží spatra, když o něm dokáže mluvit jako o matérii, kterou je třeba přesvědčit, odnaučit zlozvykům z doby komunismu a od základů znovu vybudovat její identitu. Jedná se tedy o jakousi revoluci shora. Když se proti ní začne značná část veřejnosti bouřit, uchyluje se Kaczyńského strana ke dvěma strategiím: ke koncentraci moci a radikalizaci sporu.

Sawczuk tvrdí, že PiS je ve svém snažení odsouzeno k neúspěchu. Nereprezentuje celou společnost, proto vytváří výše zmíněnou iluzi lidu (často přitom používá pojem suverén), jehož vůli pak politicky realizuje – jak se tvoří „polskost“ nebo obnovují tradice, ovšem neví. V okamžiku, kdy úspěch identitární politiky nelze nijak změřit, dostává před samotnou činností (ta je navíc často protichůdná a především dost proměnlivá) přednost „vyznání víry”. To znamená loajálnost k vládě v čele s její nejvyšší autoritou, „řadovým“ poslancem Jarosławem Kaczyńským. Místo nového státu tak vzniká pouze nová vládní elita.

Projekt Dobré změny Sawczuk kritizuje z několika důvodů. V prvé řadě proto, že radikalizací sporu se těžko napravuje stát. Projekt je špatný i kvůli tomu, že vede boj na několika frontách, opírá se o věrné vykonavatele na úkor solidních institucí a nemá žádnou (sebe)kontrolu. PiS chybuje i v jednoduchých záležitostech a balancuje na hraně patosu a směšnosti. A v neposlední řadě současná vláda nerada vidí politický pluralismus a snaží se z opozice dělat reprezentanta partikulárních zájmů, případně líčí své odpůrce jako agenty cizích států.

 
Antikaczyński nefunguje

Druhá třetina knihy se věnuje nedobrému stavu polské liberální opozice, který autor zasazuje do kontextu celosvětové krize liberální demokracie. Úkolem opozice je zvítězit nad PiS této krizi navzdory. Proto nesmí ignorovat frustraci, která k ní vedla, a musí na ni zformulovat atraktivní odpověď. Pokud tak neučiní, možná sice Kaczyńského stranu ve volbách porazí, ale populismus se opět vrátí, byť třeba v jiné formě. Stavět problém jako „buď my, nebo katastrofa”, z dlouhodobého hlediska ničemu nepomůže.

Problém liberálů vidí Tomasz Sawczuk v tom, že se nedokázali zorientovat po prohře ve volbách v roce 2015. Autor dnešní opozici ostře vytýká, že voliče PiS označuje za podvedené nebo nevděčné a iracionální. Sawczukovi se také nelíbí rovnítko mezi bojem proti současné vládě a obranou demokracie. Především ale opozici vytýká její „pisocentrismus”, když většinou pouze reaguje na politiku a vyjádření představitelů Práva a spravedlnosti. Jejím problémem je také to, že nedokáže příliš rozlišovat mezi tím, co je třeba bránit, a tím, co už je patologickým jevem, na jehož kritice PiS získává oprávněnou podporu. Za této situaci dokáže Kaczyńského partaj nad opozicí vítězit, když líčí politický souboj jako zmiňovaný konflikt mezi elitami a lidem.

 
Inspirující teplá voda

Poslední kapitola knihy se týká liberalismu v dnešním Polsku. Ten podle autora trpí třemi neduhy: nepolitičností, ekonomismem a nedostatkem samostatnosti. V důsledku toho liberální tábor v minulosti nepřikládal dostatečnou váhu demokratickému rozměru politiky, utíkal k volnotržnímu dogmatismu a byl ovlivněný konzervatismem.

Cílem polského liberalismu by podle Tomasze Sawczuka měl být pragmatismus. Inspiraci lze hledat u Donalda Tuska a jeho politiky „teplé vody v kohoutku”. Dnešní předseda Evropské rady byl prvním polským politikem, pro kterého pragmatismus (a stabilita) představoval cíl, nikoliv prostředek politiky. Pragmatismus Občanské platformy ale zůstal nedotažený. Ve velký míře byl antipolitický a příliš závisel na charismatickém lídrovi. Nepodařilo se ho tak institucionalizovat a nakonec umožnil nástup populistů.

Tomasz Sawczuk postuluje „politiku potěšení” („polityka przyjemności“), kdy základem demokratické diskuse budou lidské potřeby a touhy. Středová liberální politika musí být podle něj názorově flexibilní, nedogmatická, proměnlivá, díky čemuž bude schopna reagovat na aktuální problémy a výzvy. Zatímco PiS charakteristickým jazykem (newspeakem) tvrdí, že reprezentuje jednotný lid, a na základě toho si přivlastňuje právo interpretace jeho potřeb, „politika potěšení” by měla diskutovat s jednotlivými skupinami obyvatel a na základě toho vytvářet program. Jako první vlaštovky vidí Sawczuk některá lokální, městská hnutí.

Tomasz Sawczuk: Nowy liberalizm. Fundacja Kultura Liberalna, 2018

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.