Polská opozice na čekané

05. června, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


tri bratri_vBudoucnost, minulost a přítomnost Občanské platformy? Zleva: kandidát na varšavského primátora Rafał Trzaskowski, expremiér Donald Tusk a současný stranický šéf Grzegorz Schetyna. Foto: Wikimedia Commons/ European People's Party

 Polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského dlouhodobě dominovala průzkumům volebních preferencí. Ještě nedávno hovořily některé z nich o její až padesátiprocentní podpoře, a to navzdory tomu, že čelila obviněním z porušování ústavy či masovým protestům spojeným s jejím procírkevním, radikálně neliberálním postojem k otázce potratů. V poslední době však průzkumy ukazují, že sjednocená opozice poprvé od parlamentních voleb v roce 2015 má šanci na vítězství.

 

Během dvou volebních období, která předcházela výhře formace Jarosława Kaczyńského, se na polské politické scéně udržoval model, jenž svým způsobem připomínal systém dvou stran známý z USA či Velké Británie. S určitým zjednodušením lze říci, že tato polarizace byla spojena se silně proevropskou orientací a větším příklonem k liberalismu (včetně společenského) na západě země a ve velkých městech, proti čemuž se stavěl konzervativní, více katolický a doposud méně rozvinutý východ. Zatímco první tábor nalezl svého reprezentanta především v Občanské platformě (PO), druhý hlasoval hlavně pro PiS.

Tento model přispíval k vůdcovskému charakteru obou dominantních stran: lídr PiS Jarosław Kaczyński byl bezprostředním protivníkem premiéra a šéfa PO Donalda Tuska. Tuto relativní rovnováhu narušil v roce 2014 Tuskův odchod z domácí politiky na post předsedy Evropské rady, v důsledku čehož pozice Práva a spravedlnosti postupně posílila. Vyústilo to v jeho volební triumf na podzim 2015.

 
Bez charismatického lídra

Občanská platforma odevzdala moc po osmi letech vládnutí, když v minulosti dokázala dvakrát za sebou (2007 a 2011) vyhrát parlamentní volby. Dnes po dřívější slávě není ani stopy. PO se v opozici potýká s problémy na mnoha úrovních. Především se dosud nevzpamatovala ze ztráty lídra. Právě na první pohled viditelná krize vedení byla jednou z příčin volebního debaklu v roce 2015. Premiérka Ewa Kopacz nedokázala nahradit kritizovaného, ale mimořádně charismatického a stále oblíbeného Tuska. Po prohraných volbách předala vedení strany Grzegorzi Schetynovi, který není schopen zaručit novou kvalitu ani co se programu týče, ani mediálně.

Tento zkušený politik bývá spojován především se zákulisní prací, ideologicky pak reprezentuje to, co především pro liberální městské voliče není příliš lákavé. Neměli bychom totiž zapomínat, že Občanská platforma je pravicová strana, jejíž konzervativní křídlo se svým světonázorem vlastně neodchyluje od linie největšího konkurenta, Práva a spravedlnosti. Mezi těmito stranami léta docházelo – a to i na nejvyšších příčkách – k personálním výměnám, jejichž důvodem byly spíše osobní ambice politiků a chladný kalkul než ideologické pohnutky. Někdejší ministr zahraničních věcí ve vládě PO Radosław Sikorski byl předtím ministrem národní obrany ve vládě PiS, zatímco dnešní ministr vědy a vysokého školství Jarosław Gowin zastával v letech 2011–2013 roli ministra spravedlnosti v kabinetu Donalda Tuska. Takových příkladů bychom našli více.

 
Vzpoura proti zakladateli

Oslabení Platformy po Tuskově odchodu chtěl využít nejen Jarosław Kaczyński. Podobný plán měl také Ryszard Petru, zakladatel strany Moderní (Nowoczesna). Její program představoval pokus vrátit se k ideologickým kořenům PO. Cílem bylo přitáhnout voliče, které zklamala zkostnatělost a úpadek původní liberální orientace Platformy. Nowoczesna měla být liberálnější, modernější a elitnější. Pár měsíců po svém vzniku vstoupila do Sejmu s osmiprocentním volebním ziskem. Generační změna propagovaná touto stranou se však ukázala být dvousečnou zbraní. Pragmatický a mimořádně dobře fungující poslanecký klub PiS brzy odhalil nezkušenost Petruových lidí. I sám lídr škobrtal přes jeden nepodařený mediální výstup za druhým, pletl si data, jména, dokonce i rčení. Nakonec to vedlo ke vzpouře, jež zakladatele strany připravila o moc a svěřila ji do rukou dvou mladých poslankyň: Katarzyny Lubnauer a Kamily Gasiuk-Pihowicz.

Když se věrohodnost strany ocitla v troskách, snažila se zachránit akcentováním svého na polské reálie dosti pokrokového programu. Právě tehdy však Sejm již v prvním čtení odmítl návrh předložený výborem „Zachraňme ženy 2017“, který měl za cíl liberalizovat potratovou legislativu. Na hlasování chybělo 39 poslanců PO a Nowoczesné, ačkoli většina z nich se předchozích hlasování téhož dne účastnila. Důvěryhodnost opozice tím utrpěla tak významnou ránu, že kdyby teď Nowoczesna kandidovala samostatně, měla by co dělat, aby se do parlamentu vůbec dostala. Navíc Ryszard Petru na začátku května ze strany vystoupil.

 
Chybějící levice

V polském Sejmu dnes zcela chybí levice. Postkomunistická sociální demokracie kandidující v rámci volební koalice pod názvem Sjednocená levice ani intelektuálněji zaměřená strana Společně (Razem) se totiž na podzim 2015 do parlamentu neprobojovaly. Své poslance však mají dvě jiná, dosti specifická uskupení. První z nich je někdejší koaliční partner Platformy, Polská lidová strana. Lidovci překročili pětiprocentní volební práh doslova o vlásek a nejnovější průzkumy preferencí naznačují, že příště by již mohli zůstat před branami Sejmu. Tuto stranu však lze jen těžko započítat do řad přímé opozice. Jedná se o tradičního reprezentanta polského venkova a zemědělců, jehož program se zaměřuje především na tuto skupinu voličů. Mimo ni sítě příliš nerozhazuje.

Také o hnutí Kukiz’15 se dá hovořit jen s obtížemi jako o opozici. Jedná se spíše o populisticko-provokativní uskupení, které příznivce nevábí koherentním programem a funkční regionální strukturou, ale především silně artikulovanou (hlavně ústy lídra, bývalého rockera Pawła Kukize) nespokojeností s podobou polské politiky. Poslanci, které do parlamentu hnutí přivedlo, ovšem během důležitých hlasování často podporovali PiS, čímž si vysloužili nálepku jeho neformálních koaličních partnerů.

 
Zárodky spolupráce

Nejnovější průzkumy Kukizovi slibují kolem deseti procent hlasů. To je však – spolu s balancováním lidovců na hraně vstupu do Sejmu – ten méně zajímavý výsledek. V dubnu se totiž potvrdil pokles preferencí PiS, díky čemuž poprvé za poslední více než dva roky měly hlavní opoziční síly nad Kaczyńského formací nevelkou převahu: zvažovaná volební koalice Občanské platformy a Nowoczesné by mohla očekávat 31 procent hlasů, o dva procentní body více než Právo a spravedlnost. To je výrazný signál, že současnou situací znechucení voliči těchto opozičních stran od nich očekávají jasnou deklaraci vzájemné spolupráce a v návaznosti na to konkrétní kroky, především plán na sestavení společných kandidátních listin. Na úrovni voleb do místních samospráv, které se konají letos na podzim, byla tato spolupráce již zahájena.

Viditelný potenciál má také sociální demokracie, jejíž parlamentní aspirace se pohybují kolem sedmi procent voličů, a případná spolupráce s prostředím mladé levice kolem strany Razem může tento výsledek jedině vylepšit. Ačkoli je ještě brzy na spřádání úvah, „co bude po PiS“, přesto už dnes mnohé ukazuje na to, že v příštím volebním období by se mohla polská politická scéna výrazně proměnit.

 

Z polštiny přeložila Anna Plasová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.