Polsko a Turecko: přátelství přes barikády

17. října, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


PomnikPomník Jana III. Sobieského v slovenském Štúrovu (maďarsky Parkány). Foto: Wikimedia Commons/Pas-6

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že vztahy Polska, které se považuje za výspu křesťanství, a Turecka, jež se po staletí pokoušelo exportovat do Evropy islám, musejí být od nepaměti plné konfliktů. Ve skutečnosti oba národy spojují dlouhodobé sympatie.

 

V roce 1683 se Jan III. Sobieski postavil do čela koalice států, která měla zachránit habsburskou monarchii před tureckým jařmem. Polský král dodnes platí za vládce, jenž zastavil expanzi agresivního islámu do Evropy. Ovšem Sobieski měl slabost pro vše turecké, což se mimochodem projevilo i v jeho způsobu oblékání. Navíc bitva u Vídně znamenala jednu z posledních epizod polsko-tureckých válek.

Nejenže spolu už pak obě země nebojovaly, ale dokonce se staly strategickými partnery. Polští historici se po léta přou o smysl Sobieského výpravy, jež v první řadě posílila habsburský stát, který se ke konci 18. století zapojil do dělení Polska. Ba co víc, hlavní nepřítel už tehdy číhal na východě, proto Polsko později uzavřelo s Turky protiruské spojenectví. Po celé 19. století Poláci sázeli na to, že eventuální prohra carského Ruska s osmanskou říší umožní obnovit polskou nezávislost. Tyto naděje vzaly za své po krymské válce z let 1853-56, kdy se Turecko ukázalo být příliš slabé na to, aby mohlo Rusko ohrozit.

Polákům se každopádně dostávalo v Istanbulu náležité úcty. Vládci impéria neuznali zábory a sultán se vždy ptal, kde je vyslanec z Lechistánu (tak říkali Turci Polsku). V osmanské říši vznikaly různé polské legie, vyrostla tam i polská osada Adampol (turecky Polonezköy), která dnes patří mezi turistické atrakce. Je zajímavé, že polsko-turecké vztahy zůstávaly dobré ještě v době, kdy už se celá Evropa bála osmanských nájezdů. Přes celé 16. století kvetl mezi Polskem a Tureckem obchod. Polští kupci se vypravovali do Istanbulu a fascinovaně popisovali Orient.

 
Na orbitě Západu

Když byl v roce 1918 obnoven nezávislý polský stát, Turecko, jež se v roce 1923 stalo republikou, pomalu vcházelo do období intenzivních změn zahájených Kemalem Atatürkem. Vztahy mezi II. polskou republikou (II Rzeczpospolita) a Tureckem byly velice dobré. Polští vládci, kteří zvažovali scénář zrychlené modernizace země, obdivovali Atatürkovy reformy a hledali v nich inspiraci. Po druhé světové válce se sice oba státy v rámci geopolitického soupeření mezi Západem a Východem ocitly na opačné straně barikády, ale vztahy nepřerušily. Za pozornost stojí fakt, že turecké stanovisko ke spojenectví s USA a členství v NATO nebylo zdaleka jednoznačné a ještě na začátku padesátých let se na toto téma vedla v tureckých médiích vášnivá diskuse.

Polsko se po roce 1989 geopoliticky obrátilo na Západ, a získalo tak mimo jiné šanci na oživení vztahů právě s Tureckem. Ankara významně podporovala přijetí Polska do NATO, naopak Varšava stále podporuje vstup Turecka do EU. V současnosti, kdy režim prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana zpochybňuje prozápadní orientaci země, se Polsko snaží udržet Ankaru na oběžné dráze Západu. Potenciální obrat Turecka k Rusku by vztahy s Polskem bezpochyby poškodil, ale s ohledem na protichůdné zájmy Moskvy a Ankary je málo pravděpodobný.

Turečtí vzdělanci vidí mnohé podobnosti mezi Tureckem a Polskem. Obě země jsou rozdělené mezi liberální, nebo dokonce libertinskou inteligenci a konzervativní provincii, jež se cítí být z dlouhodobého hlediska poškozována. V politice obou států neexistuje umírněnost, když se zde střetávají krajnosti. Zároveň pro mnoho Turků představuje Polsko jakési lepší Turecko, kde jsou lidé přátelštější a administrativa lépe funguje. Vnímají ho jako stát, který podobně jako jejich země prochází základní přeměnou, která vede do neznáma.

 
Opětovaná fascinace

Ale také Poláci mají slabost pro Turecko. Mnozí tam jezdí nejen za rekreací, ale aby zemi lépe poznali. Hodně studentů pobývalo v Turecku v rámci Erasmu. Existuje řada polsko-tureckých manželství. Navíc i Poláci vnímají podobnost mezi oběma zeměmi, pokud jde o střet světské inteligence a konzervativního tábora. Turecká hudba, literatura i film se těší v Polsku velké popularitě. Často ho navštěvují turečtí spisovatelé včetně Orhana Pamuka, který má nad Vislou mnoho čtenářů. V Krakově nějaký čas pobývala spisovatelka a jmenovkyně prezidenta Asli Erdoğanová, která je ve své zemi z politických důvodů pronásledována. Ve Vratislavi se letos v červenci konal festival turecké kultury. Na poli mezilidských vztahů Poláci a Turci rychle nalézají společný jazyk.

Především však představuje Turecko jakýsi polský most do Orientu. Podléhajíce zlým emocím ohledně uprchlíků Poláci jako by zapomněli, jak mnoho je s touto zemí spojuje. Nejde jen o sympatie, ale i o historická pouta. Připomeňme, že polské legie mnohokrát bojovaly po boku Osmanů s Ruskem.

Četní Turci cítí jisté pouto k celé střední Evropě. Dokud se s ní blíže neseznámí, mají tendenci ji vnímat jako součást Západu, jenž jim evokuje radikální liberalismus a sekularismus. Ti, co poznají střední Evropu lépe, ovšem vidí region, který se podobně jako Turecko po léta snaží modernizovat a „poevropštit“, ale zároveň jde svou vlastní cestou. A který při každém pokusu o modernizaci naráží na řadu vnitřních i vnějších překážek. Vzniká tak určité souznění mezi Turky a Středoevropany, které nenarušily ani emoce spojené s migrační krizí. Nezdá se totiž, že by ve střední Evropě přítomný strach z islámského radikalismu vztahy s Tureckem výrazněji ovlivňoval. Středoevropané si uvědomují, že turecký islám se liší od wahhábismu či šíitského fundamentalismu. Střední Evropa se samozřejmě nemůže srovnávat s Bosnou nebo Kosovem, k nimž má Turecko z historických i náboženských důvodů blíže. I kdyby však Erdoğanův režim opravdu uzavřel geopolitické spojenectví s Ruskem, instinktivní porozumění mezi střední Evropou a Tureckem určitě nezmizí.

 z polštiny přeložil Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.