Polský osud mezi Vislou a Dněprem

04. června, 2017 RUBRIKA Téma


LechKaczynskiLech Kaczyński patřil k předním postavám polské východní politiky. Foto: Wikimedia Commons/Sebastianm

 

Rozhodnutí krakovských velmožů, kteří koncem 14. století nabídli ruku mladé královny Hedviky litevskému velkoknížeti Jogailovi, zcela změnilo běh dějin Polska. To bylo do té doby poměrně stabilně umístěné mezi Baltské moře a Tatry, s Vislou jako páteří. Následujících čtyři sta let se jeho osud naplňoval spíše u Dněstru a Dněpru než u Varty a Visly. Z dosavadního středoevropského souseda Českého království se stal důležitý aktér východoevropské politiky.

 

Pro polské sebevnímání je důležité, že se tato východní expanze odehrála mírovou cestou. V textu unie z Horodla (1413) – druhého z celé řady dokumentů, které nakonec povedou v roce 1569 ke vzniku Republiky (Rzeczpospolité) dvou národů – se mluví o mysteriu caritatis (tajemství lásky – pozn. red.), jež spojilo Polsko a Litvu. Litevci či Ukrajinci mají dnes na tyto záležitosti jiný pohled, nicméně nelze popřít, že polský obrat na východ byl výsledkem dohody politických elit, tedy šlechty, nikoli vojenské invaze.

Koloniální aspekt polské nadvlády nad východem, který nelze přehlížet, měl mnohem více třídní než etnický rozměr. Vyplýval ze společensko-ekonomického modelu Rzeczpospolité, jenž šlechtě-občanům poskytoval v porovnání se zbytkem tehdejší Evropy velkou svobodu, nezávislou na původu a vyznání. Zároveň však občanům zcela podřizoval ne-občany, tedy selské poddané. Vliv silnější polské kultury způsoboval, že příslušníci ukrajinské, běloruské či litevské šlechty postupem času přebírali jazyk i náboženství svých spoluobčanů od Visly. Vznikalo tak podhoubí pozdějšího mýtu o „polských pánech” utiskujících „ukrajinský a běloruský lid”, případně alternativní polská verze příběhu o šlechtických sídlech jako ostrůvcích civilizace v moři barbarství.

 

Ztracený svět 

Nutno dodat, že takto se historie zpětně „vyprávěla“ v době zrodu moderních nacionalismů, které v devatenáctém století velmi šikovně povzbuzovali v souladu s principem divide et impera noví vládci regionu Rusové a Rakušané. Když se po říjnové revoluci a první světové válce stanovovaly nové hranice, pokoušel se staré myšlenky federace národů střední a východní Evropy oživovat polský státník Józef Piłsudski. Narážel však na nepochopení nejen Bělorusů, Ukrajinců a Litevců, ale i většiny svých soukmenovců.

Vztahy mezi těmito čtyřmi hlavními národy dávné Rzeczpospolité byly ve dvacátém století pásmem větších či menších konfliktů. Obzvláště dramaticky se vyvíjely relace Poláků a Ukrajinců: milníky jejich vztahu jsou válka o východní Halič v letech 1918–1919, protiukrajinská politika některých polských vlád ve třicátých letech, etnické čistky na ukrajinských Polácích vedené jednotkami OUN-UPA (tzv. banderovci) v letech 1943–1944 a následně deportace Ukrajinců organizované polskými komunisty v rámci takzvané Operace Visla v roce 1947. Během tří desetiletí tak definitivně zmizel svébytný etnicky a nábožensky smíšený svět mezi Vislou a Dněprem.

Ačkoliv tuto sérii konfliktů umožnila a do velké míry zapříčinila politika okolních mocností, především pak komunistického Sovětského svazu a nacistického Německa, nelze popřít, že vzpomínky na tyto tragické události představují dodnes nezahojenou ránu v polsko-ukrajinských vztazích. Hlavně na polské straně panuje velmi silné přesvědčení, že se suverénní Ukrajina nikdy nepostavila čelem k zločinům páchaným jejím jménem během druhé světové války. Naopak – stále více odvozuje svůj zakladatelský mýtus od postav jako Stepan Bandera a vojáci OUN-UPA, kteří jsou v polské paměti jednoznačně zapsáni nikoli jako bojovníci proti sovětizaci, ale coby strůjci děsivé volyňské řeže z roku 1943.

 

Protiimperiální princip

Vedle bolestivých vzpomínek na ztracený svět takzvaných Kresů, neboli východních okrajů Rzeczpospolité, existuje ještě jiný rozměr polského vnímání Východu. Dal by se popsat jako protiimperiální princip. Už v první polovině 19. století, kdy se většina území Polska nacházela pod nadvládou carského Ruska, začala v pařížském exilu vznikat koncepce koalice menších národů na perifériích impéria Romanovců. Jejím nejvýraznějším zastáncem se později stal již zmíněný Józef Piłsudski. Meziválečné Polsko nikdy zcela neupustilo od myšlenky, že nejlepším způsobem jak porazit ruské/sovětské impérium je podpora odstředivých národnostních tendencí – od Karélie po Kavkaz a střední Asii (tzv. prométheovská myšlenka).

Po druhé světové válce našla tato idea své pokračování v doktríně, kterou (opět v pařížském exilu) formulovali Jerzy Giedroyć a Julian Mieroszewski. Polsko se podle nich mělo smířit s definitivní ztrátou svých východních okrajů a naopak povznést do pozice nejvyššího geopolitického principu podporu silných a suverénních států Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Pouze tímto způsobem se totiž může uchránit před přímou konfrontací s imperialismem Kremlu, nezávisle na tom, zda ho ovládá bílý či rudý car.

Tyto myšlenky se staly nedílnou součástí polské zahraniční politiky po roce 1989. Platila zde plná shoda de facto všech politických sil – od postkomunisty Aleksandra Kwaśniewského až k Lechu Kaczyńskému. Není těžké objevit echa výše načrtnutých koncepcí v krizových situacích: Polsko jako první stát uznalo nezávislost Ukrajiny v roce 1991 a bez váhání se angažovalo při řešení oranžové či majdanské revoluce. V roce 2008 to byl polský prezident Lech Kaczyński, kdo organizoval mezinárodní koalici na podporu Ruskem napadené Gruzie.

 

Nárůst frustrace

Teprve poslední léta začala přinášet určité pnutí. Nejdříve vsadila vláda Donalda Tuska na „reset“ politiky vůči Moskvě, a to i za cenu zhoršení vztahů s Kyjevem a Vilniusem (názor změnila po ruské anexi Krymu). Zároveň v polské společnosti, kultuře, ale i mezi politickými elitami začíná narůstat frustrace pramenící z „asymetrie“ přístupu ke společné minulosti. Ve zkratce by se polský pohled na věc mohl shrnout následovně: na jedné straně již výše zmíněné oživování tradic OUN-UPA na Ukrajině či litevské snahy o likvidaci zbytku kulturní svébytnosti polské menšiny, na straně druhé polské mlčení o nevyřešených zločinech spáchaných na Polácích z Kresů během druhé světové války.

Toto polské mlčení se vysvětluje „geopolitickou“ nutností neoslabovat křehký ukrajinský stát. Posledními projevy zmíněné frustrace jsou velkolepý snímek Volyň Wojciecha Smarzowského a citelné ochlazení společenských nálad ve vztahu k Ukrajině. Současná polská vláda se sice tvrdě drží linie Piłsudského a Giedroyće, nicméně i v jejím rámci sílí hlasy po nutnosti asertivnějšího postoje v debatách o historii.

 

Televizí proti diktátorovi

Odlišně se vyvíjí polský vztah k Bělorusku, kde už přes dvacet let drží moc prezident Alexander Lukašenko. Zde je Polsko stejně jako celá Evropa zajatcem strategie přežití „posledního diktátora“ na starém kontinentu, která se opírá o lavírování mezi Západem a Moskvou a o střídavá období utužování a uvolňování režimu. Stabilní polskou odpovědí na vládnutí Alexandra Lukašenka byla podpora rozvoje občanské společnosti v Bělorusku. Jejím nejviditelnějším symbolem se stala stanice Belsat (součást polské veřejnoprávní televize), která vysílá v běloruštině na území Běloruska. I Belsat je dítětem konsenzu napříč politickými elitami jinak tolik rozděleného Polska.

Po Majdanu a Krymu Lukašenkův režim viditelně zahájil fázi „nového otevření“ směrem na Západ: podpora běloruského jazyka, symbolů epochy Rzeczpospolité na úkor těch z doby sovětské a deklarovaná vůle spolupráce dávaly naději na pozitivní vývoj na linii Varšava–Minsk. Až události posledních týdnů – ostrý obrat v politice Lukašenka vůči vnitrostátní opozici – postavily otazník nad vizí sbližování (a tedy vymaňování se Běloruska z ruské sféry vlivu) prosazovanou ještě začátkem tohoto roku. Další vývoj v Bělorusku zůstává nejasný.

 

Vzpoura národů

Uvedené dvě vývojové tendence – pokus o oteplení ve vztahu k Minsku a narůstající frustraci z relací s Ukrajinou – reflektuje rozhovor s ředitelem polského Ústavu mezinárodních vztahů a odborníkem na východní politiku Sławomirem Dębským, který najdete na str. 16. Zároveň však Dębski jednoznačně odkazuje na neměnnou antiimperiální podstatu polské politiky směrem k Východu. Možná nejdůležitější částí celého rozhovoru je obhajoba „realistického“ charakteru této politiky často kritizované jako snílkovský idealismus. Koneckonců právě dědictví svébytné kultury dávné Rzeczpospolité umožnilo vznik samostatných národů Běloruska a Ukrajiny, a ukázalo se v tomto ohledu silnější než rusifikační vliv založený na hrubé síle. Stejně tak rozpad Sovětského svazu ze všeho nejvíce připomínal onu „prométheovskou“ vzpouru národů na perifériích proti imperiálnímu centru.

K této perspektivě politiky směrem k postsovětskému prostoru se hlásila i ikonická postava současné polské pravice Lech Kaczyński. Jeho slova z náměstí v Tbilisi z roku 2008 „I my si velice dobře uvědomujeme, že dnes je na řadě Gruzie, zítra Ukrajina, pozítří pobaltské republiky a později snad dojde i na mou zemi, na Polsko!“, která cituje v rozhovoru také Sławomir Dębski, získala po událostech na Krymu a v Donbase prorocký nádech. Premisa, že Východ je hlavním směrem polské zahraniční politiky a že bezpečnost země je přímo provázána se svobodou a suverenitou dalších národů tohoto prostoru, zůstává v platnosti.

 

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR a vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.