Polští republikáni hledají nouzový východ

13. června, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


tusk-kaczynskiJarosław Kaczyński a Donald Tusk kdysi dávno před vypuknutím polsko-polské války. Foto (výřez): Tomasz Wierzejski/ Agencja Gazeta

 

V souvislosti s politickým děním u našich severních sousedů se někdy mluví o takzvané polsko-polské válce, kterou mezi sebou vedou příznivci a odpůrci národně-konzervativního tábora reprezentovaného stranou Právo a spravedlnost (PiS). Dva polští politologové blízcí tamnímu republikanismu se ve svých nejnovějších knihách zamýšlejí mimo jiné nad tím, jak z tohoto sporu vybřednout a jak zreformovat polský stát.

 

 Stefan Sękowski a Rafał Matyja kritizují vládu pod vedením PiS, ale nešetří ani předchozí garnitury. Právu a spravedlnosti vytýkají diletantskou zahraniční politiku (resp. její podřízení vnitropolitickému boji), likvidaci právního státu a zásahy do volného trhu. Poslední dva body podle autorů neumožňují vznik plnohodnotné střední třídy, ze které by vycházely skutečné politické elity.

Stefan Sękowski (1985), jenž je zástupcem šéfredaktora internetového měsíčníku Nowa Konfederacja, se v knize Žádná změna. O bezmoci polské politické třídy po roce 1989 vypořádává se současnou vládou hlavně v ekonomické rovině. Název knihy naráží na ústřední volební heslo PiS „Dobrá změna“. Matyja si v knize Nouzový východ. O změně politické představivosti bere na paškál politické elity a jejich způsob přemýšlení.

Obě knihy spojuje jak rámcové vymezení problému – jalový spor mezi liberály (především Občanská platforma, PO) a konzervativci (především PiS), tak cíl, tedy vznik silné střední třídy. Na něm však podle autorů ani jedna ze stran nemá zájem.

V obou publikacích se také objevuje myšlenka, že by se měl stát připravovat na horší časy. Dnes je Polsko ekonomicky prosperující zemí. Vyhnula se mu vlna imigrantů i teroristických útoků, je členem NATO a od kontinentálního Ruska ho oddělují slabé, ale poměrně nezávislé státy Bělorusko a Ukrajina. Tato příznivá situace nemůže trvat věčně. Stačí třeba humanitární krize na Ukrajině nebo teroristický útok ve Varšavě a rázem bude všechno jinak. Polští politici však místo přípravy na krizové momenty destabilizují státní instituce, které by je měly řešit.

 
Komunisté proti komunistům

Proměnlivé mezinárodní klima je pro Stefana Sękowského východiskem k dalším úvahám. Popisuje ostrý, ale nikam nesměřující spor na polské politické scéně, přičemž pro oba tábory jsou nejvíce podezřelí ti, kteří se odmítají do některého z nich zařadit. Politolog z Lublinu vyčítá vládě PiS, že se chová nezodpovědně v oblastech hospodářské, rozpočtové, zahraniční i obranné politiky. Narušuje demokratický právní stát, když omezuje nezávislost soudů, a urychlováním nebo obcházením standardního legislativního procesu činí z parlamentu stroj na hlasování. Veřejnoprávní média proměnila v nástroj propagandy. Podobně se ostatně zachovala předchozí koalice pod vedením Občanské platformy. Rozdíl je jen v tom, že to, co Donald Tusk jako polský premiér dělal s grácií, předseda PiS Jarosław Kaczyński provádí jako slon v porcelánu. Destrukci státních institucí současné vládě navíc ulehčuje opozice, která podle Sękowského upírá Kaczyńského straně právo vládnout.

Namísto řešení reálných problémů v polském veřejném prostoru stále zuří boj proti komunismu, z něhož se oba tábory navzájem obviňují, a to téměř třicet let po pádu režimu. Obě strany se považují za inkarnaci protikomunistického odboje, která válčí s inkarnací komunistů, estébáků nebo lidových milicí. Žádné z nich přitom nevadí mít ve svých řadách bývalé bolševiky či dokonce soudce z doby stanného práva.

V poslední části knihy Stefan Sękowski rozebírá republikánský cíl (viz Polský republikanismus), a sice politické společenství svobodných občanů, kteří se zajímají o okolní svět. V ekonomické rovině tuto skupinu obyvatel nazývá společností vlastníků. Polská střední třída se podle něj stále nachází ve stavu zrodu. Hlavní příčinu spatřuje ve způsobu provedení polské transformace. Aby bylo možné přejít ke kapitalismu, bylo nutné z hlediska liberálů zhřešit konstruktivismem a vyprojektovat volný trh. Reformy řízené Leszkem Balcerowiczem znemožnily vznik oné společnosti vlastníků, když se orientovaly na velké nadnárodní korporace (které rychleji zavedly konkurenceschopné standardy) a zaměřily se na snižování inflace (což likvidovalo úspory běžných lidí). V Polsku také nebyly schváleny zákonné restituce. Dnešní snaha vyřešit tento problém si již neklade za cíl přidělit lidem majetek potřebný k vlastnímu podnikání. Jde hlavně o odstranění patologií spojených s vracením nemovitostí, jež nebylo legislativně ošetřeno, a nabízelo tak prostor ke korupčnímu chování.

Střední třída by podle Sękowského měla být nezávislá na politicích a jejich sociálních úplatcích, jimiž si kupují voliče. Což dělá i současná vláda PiS, jež vytváří novou střední třídu udělováním privilegií a přerozdělováním – sem spadají programy 500 plus (pět set zlotých měsíčně na každé druhé a další dítě) a Mieszkanie plus (stavba nových bytů). Tímto způsobem se ovšem nerodí nezávislá střední střída, nýbrž klienti určité politické strany.

Jak Sękowski, tak Matyja nespojují světlou budoucnost ani s Občanskou platformou, ani s Právem a spravedlností. Ani jedna ze stran totiž nechce provádět skutečné reformy. Oběma záleží hlavně na získání a udržení moci, k čemuž potřebují pokračovat v nikam nevedoucím konfliktu. Sękowski proto doporučuje neúčastnit se tohoto sváru. Další jeho recepty na uzdravení společnosti se týkají ekonomického života. Doporučuje různé formy sdílené ekonomiky a majetkového podílnictví, s obdivem píše také o družstevních záložnách.

 
Vítězství intelektuální lenosti

Rafał Matyja (1967), politolog působící v Řešově (Rzeszów), líčí postkomunistický vývoj země především z hlediska toho, co se za uplynulé čtvrtstoletí nepodařilo. Dospívá tak k popisu Polska jako neefektivního státu, jenž je skrz naskrz prorostlý korupcí a klientelismem. Jeho velké téma představuje reforma státních institucí. Vysvětluje, proč k ní nedošlo a v dohledné době ani nedojde.

Dekomunizace vyžadovala nejenom tržní ekonomiku a demokratické soupeření, ale také vytvoření silného státu a politického národa, který by zahrnoval všechny občany. Ten však nevznikl. V poslední době je naopak možné sledovat opačné trendy – oba znesvářené politické tábory chtějí vyloučit z národa své názorové oponenty. Jedna strana chtěla posilovat tradici kulturní většiny, druhá ji naopak oslabovat.

Silný stát nebyl podle Rafała Matyji vytvořen kvůli intelektuální lenosti – prosadilo se přesvědčení, že instituce Polské lidové republiky (název Polska za komunistického režimu) stačí trochu změnit, podřídit demokratické kontrole a dosadit do nich demokraty. Nevznikla nestranická byrokracie, nebudovaly se instituce, které by pomáhaly úspěšně spravovat zemi. V letech 2003–2005 spatřilo světlo světa mnoho programů nápravy státu, na kterých pracovali lidé kolem tehdy opozičních Občanské platformy a PiS. Mluvilo se o IV. republice (IV Rzeczpospolita), přičemž jednu z jejích koncepcí zpracoval právě Matyja. Počítalo se, že PO a PiS budou spolu po volbách v roce 2005 vládnout. Místo toho spolu začaly bojovat, přičemž polsko-polská válka trvá dodnes.

Donald Tusk přestal věřit v účinnost státních institucí, Jarosław Kaczyński v liberální demokracii. Oba vytvořili „autorské“ strany s vysokou mírou klientelismu, kde bylo možné intrikovat a bojovat proti různým frakcím na nižších úrovních. O všem podstatném ve straně však rozhodoval předseda – kdo s ním nesouhlasil, dříve nebo později stranu opustil. Klientelismus a dominanci stran ještě prohlubovala distribuce peněz z evropských fondů. Zároveň se již přes deset let vede v Polsku zmíněná rétorická občanská válka, která pozice lídrů i jejich stran upevňuje. Tento spor a jeho eskalace se dnes hodí názorovým médiím a části obyvatelstva, která tak může ukazovat svoje emoce (pocit nadřazenosti, frustraci, vztek). To se naučili využívat politici obou stran, kteří překračují další a další hranice slušného chování vůči oponentovi. Navíc konflikt zabírá čím dál více veřejného prostoru.

 
Změna pohledu

Podobně jako Sękowski i Rafał Matyja hledá cestu ven z krize polské společnosti. Východisko vidí ve výše zmíněném budování státu i na zlé časy a vzniku střední třídy, jež by politiky kontrolovala, nikoli podléhala jejich svodům. Za potřebnou považuje revizi způsobu přemýšlení o polské politice a proměnu politického jazyka. Důležitá je nová interpretace historie, neboť její dnešní výklad nereaguje na civilizační, technologické a socioekonomické změny společnosti 21. století. Běžný Polák podle Matyji vnímá dějiny především v kontextu posledních zhruba dvou set let: od rozdělení Polska na konci 18. století přes světové války a komunismus do dneška. Stejně jako v 19. století pro něj zůstává ústředním tématem „polská věc“ (sprawa polska), tedy polská nezávislost. Z toho plyne i nepřítel, kterým jsou sousední mocnosti – Německo a dnes především Rusko – a také jejich domnělí domácí pomahači (z jakési „kolaborace“ s Ruskem se navzájem obviňují oba tábory polsko-polské války).

Z tohoto výkladu historie vychází PiS, které na domácí politiku i okolní svět nahlíží zhruba následovně: Boj dědiců Zemské armády proti dědicům tajné komunistické policie, obrana polské identity proti levicovým „zvykům“ (práva homosexuálů, přijímání imigrantů), přesvědčení o úpadku Západu a možnosti Polska jej znovu christianizovat a provést zde konzervativní revoluci.

Tento pohled na svět musí podle Matyji revidovat mladá generace, neboť ta stará je do sebe zahleděná (pyšná na to, že porazila komunismus) a žije v myšlenkových vzorcích vzniklých v minulém století. Onen nouzový východ z titulu knihy by měli najít lidé, kteří se účastní veřejného života, ale přímo se nezapojují do rétorické domácí války – publicisté, vlivné osobnosti, střední úřednictvo, umělci a vědci.

Matyja popisuje svůj vysněný polský svět názorů a ideálů (nazývá ho imaginarium): Měli by ho tvořit rovnoprávní Poláci, nemělo by zde kontrastovat pojetí národa a společnosti – konzervativci totiž používají téměř výlučně slovo národ, liberálové téměř výlučně slovo společnost. Dále by měl být uznán polský politický národ za trvalou součást evropského společenství národů. V Evropské unii by se měli polští představitelé snažit o kompromis mezi naivním federalismem, který nebude hledět na specifika jednotlivých zemí, a cynickým čerpáním dotací, jež redukuje evropské společenství na klientelismus pro chudé příbuzné.

Pak bude možné stanovit diagnózu problémů Polska a začít je efektivně řešit. Matyja se v této souvislosti přimlouvá za propojení různých think tanků v pomyslný think tank „Polsko“.

 

Stefan Sękowski, Żadna zmiana. O niemocy polskiej klasy politycznej po 1989 roku, Trzecia strona 2018

 Rafał Matyja, Wyjście awaryjne. O zmianie wyobraźni politycznej, Karakter 2018

 

Polský republikanismus: Politický směr, který klade důraz na tržní kapitalismus a silnou střední třídu, která se zajímá o politiku a angažuje se v ní (politický národ). Pro republikány je důležitý stát, jenž má být předvídatelný v právních aspektech a silný v institucích (diplomacie, vojsko, policie). V kulturních otázkách se řadí ke konzervativní pravici.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.