Porazit Moskvu můžeme jen na Ukrajině

30. května, 2016 RUBRIKA Střední Evropa


Ukrajina, mapaZaostřeno na Ukrajinu. Zdroj: Pixabay

 

 

Rusko-ukrajinská válka, která začala anexí Krymu, oživila debaty o potřebě vytvoření koalice zemí ležících mezi Baltským a Černým mořem. Největší zájem na regionální spolupráci v oblasti obrany má dnes z pochopitelných důvodů Ukrajina, ale ani její sousedé se vůči Rusku necítí být v bezpečí. To platí i pro Polsko, jehož elita se po celá desetiletí snažila vypracovat takovou koncepci zahraniční politiky, která by zabránila ztrátě národní suverenity a zajistila klid pro celou oblast střední i východní Evropy.

 

Události, jež započaly v únoru 2014 na Krymu, spustily mechanismus, který paradoxně může vést ke změně konjunkturního cyklu v Evropě, o které snili redaktoři a dopisovatelé polského exilového časopisu Kultura, když čekali na vnitřní otřesy v bývalém SSSR a na jeho rozpad. Jestliže k rozpadu SSSR došlo de iure v roce 1991, dnes jsme svědky rozpadu SSSR de facto.

Časopis Kultura vycházel v Paříži ve druhé polovině 20. století a ovlivnil celé generace Poláků. Pro polskou zahraniční politiku měl ten význam, že se mu povedlo zformulovat zahraniční koncepci, která prokázala svou udržitelnost a jež byla po roce 1989 konsenzuálně přijatá polskými demokratickými stranami napříč politickým spektrem.

Základní myšlenkou této koncepce, již všichni znají pod zkratkou ULB (Ukrajina, Litva, Bělorusko), je názor, že nezávislost Ukrajiny, Litvy a Běloruska je tím faktorem, který přispívá k nezávislosti Polska. Naopak nadvláda Ruska nad těmito národy otevírá cestu i k ohrožení polské suverenity. Protože „nezávislost v polském chápání znamená nezávislost na Rusku“, jak napsal novinář Juliusz Mieroszewski, jenž publikoval v Kultuře ty nejzásadnější texty týkající se nové východoevropské strategie.

„Na otázku, zda existuje ukrajinský národ, odpovídáme: pokud by neexistoval a jednalo by se jen o ukrajinskou etnografickou masu, měli bychom jí pomoci dosáhnout národního sebeurčení. Proč a k čemu? Abychom neměli na východě problém s 90 miliony Velkorusů, posílených o 40 milionů ‚Malorusů‘,“ konstatoval na stránkách Kultury sovětolog Włodzimierz Bączkowski.

Kromě toho, že okruh pařížské Kultury předpověděl rozpad SSSR, zastával na rozdíl od svých oponentů také názor, že pokud dojde k další válce v Evropě, nebudou jejími iniciátory země západní Evropy, jak se obávala polská emigrace a v co doufala emigrace ukrajinská, ale Rusko.

 
Ukrajina jako klíč k demokratizaci Ruska

„Nezávislá Ukrajina bude neutralizovat ruské nebezpečí, čímž bude zároveň oslabovat efektivitu možného porozumění mezi Moskvou a Berlínem. To jsou intelektuální základy, na kterých stojí mé ‚ukrajinofilství‘,“ psal v Kultuře básník Józef Łobodowski. Těm krajanům, již se báli „hrozné pomsty“ ze strany Ruska, pokud by se sáhlo na Ukrajinu jakožto území ruských zájmů (analogie se současností je až zarážející), Łobodowski vzkázal: „Ukrajina, která bude mít za sebou několik let nezávislosti, bude oříškem, který i pro Rusko bude těžké rozlousknout; bude to protiváha k eurasijskému obru. Mí kolegové se na vše dívají z perspektivy několika poválečných měsíců, ale já (Ó, jak nenapravitelný romantik!) na to tvrdohlavě hledím z perspektivy historické. (…) Oni se obávají spojení mezi Berlínem a Kyjevem, přičemž zapomínají, že spojení mezi Berlínem a Moskvou už funguje 200 let.“ Prostředí Kultury nechápalo Ukrajinu jen jako nárazníkovou zónu mezi Ruskem a zbytkem Evropy, ale jako klíč k Rusku, tj. klíč k jeho demokratizaci a míru v Evropě.

Dopisovatelé Kultury se snažili přesvědčit Poláky o tom, že sny o Velkém Polsku či na druhé straně o dohodě s Ruskem jsou falešnými alternativami, které s racionálním řešením nemají nic společného. Oslabené Polsko nemůže vyhrát válku s Ruskem posíleným o národy, které Poláky z duše nenávidí. A z pozice slabšího jsou všechny snahy o dohodu rovněž marné, protože není žádný důvod, aby se Rusko vzdávalo ve prospěch Polska byť jen jednoho metru čtverečního.

„Podstatou polsko-ruských vztahů,“ psal v roce 1970 Mieroszewski, „bylo vždy soupeření, a my ho prohráli ne bezprostředně s Moskvou – ale na Ukrajině. Tehdejším východoevropským národům jsme nebyli schopni nabídnout víc než vykořisťování a kolonizaci, a proto mluví Poláci o ‚jagellonské myšlence‘ s pietou, kdežto Ukrajinci a Litevci s odporem. My nevoláme po polsko-ukrajinské federaci a už vůbec nemluvíme o novém tažení na Kyjev. Ale, obrazně řečeno, porazit Moskvu můžeme jen na Ukrajině. (… ) Musíme ujistit Ukrajince a Litevce, že nemáme žádné územní nároky na Vilno či Lvov, ale rovněž, že tato města neobsadíme se zbraní v ruce ani v případě, kdyby se nám taková možnost naskytla. (…) Území je jen do určité míry známkou síly. Jsem hluboce přesvědčen, že pokud by Poláci za příznivých podmínek vzali Litevcům Vilno a Ukrajincům Lvov, pozice Polska by tváří v tvář Rusku zásadně zeslábla. Nejde o to získat Vilno nebo Lvov, ale o to získat si náklonnost Ukrajinců, Litevců a Bělorusů. V podstatě – ve srovnání s minulostí – jsme dnes v lepší pozici, protože Ukrajinci, Litevci a Bělorusové nenávidí Rusy.“

 
Koncepce východní politiky i pro zbytek Evropy

Prosazovat tyto pro mnoho Poláků přímo kacířské myšlenky nebylo jednoduché. Většina představitelů polské emigrace čekala na chvíli, kdy se bude moci vrátit na tzv. Kresy, tj. území, o které Polsko přišlo po druhé světové válce, a zastávala heslo Polsko velké, nebo žádné. Ukrajince zase ve většině neopouštěla nedůvěra vůči Polákům. Ostatně stejně jako Poláci ani Ukrajinci tehdy nehledali spojence u svých nejbližších sousedů.

V tomto smyslu se dnes situace začala měnit. Novou válku v Evropě opravdu začalo Rusko a zahájilo ji kde jinde než na Ukrajině. V zemi, kterou nazývalo bratrskou a se kterou podepsalo spoustu mezinárodních smluv o spolupráci, partnerství a strategickém spojenectví. Polsko, a nejen ono, se začalo cítit více než ohroženo. Ukrajinu před ztrátou části jejího území a tisícovkami obětí na životech neochránil ani tzv. mimoblokový statut, ani Budapešťské memorandum. Ochrání její sousedy článek 5 Washingtonské smlouvy?

O koalici tzv. Mezimoří, jež by spojovala státy mezi Baltským a Černým mořem, by tak vedle Polska mohly mít zájem nejen pobaltské země, ale rovněž státy jako Rumunsko či Turecko, které v posledních týdnech aktivizovaly spolupráci s Ukrajinou.

Ve svém posledním článku, který pojednává o Mezimoří, německý politolog Andreas Umland píše, že by se k tomuto bloku mohla připojit i Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Bělorusko, „pokud se tam změní vnitropolitická konfigurace“.

Než se ale v těchto zemích vnitropolitická konfigurace změní, mohly by se zatím na toto téma začít konat aspoň intelektuální diskuse. Protože v ohrožení nejsou pouze Polsko a pobaltské státy. Pokud padne Ukrajina, jsme v ohrožení i my. V roce 1968 vjely sovětské tanky do Československa z území Ukrajiny.

Je to zvláštní, ale i po šedesáti pěti letech platí to, co řekl polský malíř a spisovatel Józef Czapski v roce 1951: ,,Není to poprvé, kdy záchrana Evropy leží na bedrech odhodlaných osobností a národů, jež nechtějí umírat. Jde jen o to nepřestat přemýšlet, nepřestat pracovat a nepoddat se přízrakům, přízrakům strachu, magickým praktikám, kterými sovětská propaganda zasypává svět a jejichž cílem především je, aby Evropa ztratila pocit své pravdy, své potenciální síly. Říkám ‚magické praktiky‘, protože jak jinak nazvat tisíckrát omílaná hesla, jejichž lživost a nestoudnost již byly dávno prokázány, a přesto nepřestávají zabírat? “

 

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.