Porošenko čeká na vyzyvatele

12. června, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


JuliaJulija Tymošenko prezidentkou? Ne všichni Ukrajinci sdílejí nadšení mladíka se smartphonem. Foto: Facebook/YuliaTymoshenko

 

Za necelý rok se na Ukrajině uskuteční prezidentské volby, ve kterých bude současná hlava státu Petro Porošenko obhajovat svůj mandát. Napodobí debakl Viktora Juščenka z roku 2010, nebo naopak znovuzvolení Leonida Kučmy, který doposud jako jediný prezident Ukrajiny byl ve funkci po dvě volební období? Porošenkovy preference podle různých průzkumů dlouhodobě klesají, a rozhodující roli tak bude zřejmě hrát to, kdo se mu ve volbě postaví.

 

Obecně platí, že po roce 2000 se o funkci ukrajinského prezidenta ucházelo vždy poměrně velké množství kandidátů (při posledních volbách jich bylo 21, v rekordním roce 2004 dokonce 26), k čemuž pravděpodobně dojde i v příštím roce. Již nyní totiž zhruba dvacet osob svou kandidaturu připustilo. Mezi nimi se nacházejí především předáci parlamentních i neparlamentních stran: Julija Tymošenko, Anatolij Hrycenko, Jurij Bojko či Oleh Ljaško. Svého kandidáta určitě představí i strana Svépomoc lvovského starosty Andrije Sadového nebo ukrajinští nacionalisté. Bezpochyby se objeví i další formálně nezávislí kandidáti, jako byli při posledních prezidentských volbách například oligarcha Vadym Rabynovyč, exstarosta Lvova Vasyl Kujbida, bývalý poslanec za Stranu regionů Valerij Konovaljuk či někdejší šéf ukrajinské rozvědky Mykola Malomuž.

Podle dubnových průzkumů veřejného mínění agentur Rating a SOCIS se spolu s Porošenkem objevují v první čtyřce kandidátů (v obou případech v tomto pořadí) Julija Tymošenko, Anatolij Hrycenko a Jurij Bojko.

 
Návrat princezny?

V současnosti vůbec nejvyšší preference má „stará známá firma“, bývalá premiérka Julija Tymošenko, která se chystá kandidovat už potřetí za sebou. I když byla tehdy propuštěna z vězení, ve kterém ji po zmanipulovaném soudním procesu držel prezident Viktor Janukovyč, tak jednoznačně patřila k poraženým revolučního roku 2014. Reakce Majdanu na její návrat z vězení byla velmi chladná a ani její volební výsledky nevypadaly příliš oslnivě. V prezidentské volbě v květnu 2014 sice skončila na druhém místě, ale se ziskem pouhých 12,81 procenta hlasů výrazně zaostala za Petrem Porošenkem, který zvítězil už v prvním kole. Příliš neuspěla ani její strana Baťkivščina, jež o pár měsíců později obdržela v parlamentních volbách 5,7 procenta hlasů, a jen těsně tak překonala pětiprocentní klauzuli. Velkým přešlapem se ukázalo být i angažmá Nadiji Savčenko. Tu Baťkivščina napsala na první místo kandidátky, takže v Rusku vězněná pilotka získala poslanecký mandát. Po propuštění ze zajetí se z ní postupně stala neřízená střela.

Od té doby se ale Juliji Tymošenko znovu začalo dařit a její preference vytrvale stoupají. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi kontroverzní osobnost, není od věci si zrekapitulovat její předchozí kariéru. Už koncem osmdesátých let se se svým manželem Oleksandrem vrhla na podnikání. Z majitelky videopůjčovny v rodném Dněpropetrovsku (dnes po dekomunizaci Dnipro) se vypracovala na jednu z klíčových osob v energetickém sektoru. Její společnost Jednotné energetické systémy Ukrajiny byla v polovině devadesátých let největším dovozcem zemního plynu, díky čemuž se Juliji Tymošenko začalo přezdívat „plynová princezna“.

Do politiky poprvé výrazně vstoupila v roce 1997, kdy se stala poslankyní za stranu Hromada tehdejšího premiéra Pavla Lazarenka, kterého později v USA odsoudili na osm let vězení za praní špinavých peněz. Právě Lazarenko byl v roce 2004 označen organizací Transparency International za jednoho z deseti nejzkorumpovanějších politiků světa. Za politický vrchol Julije Tymošenko lze označit Oranžovou revoluci z roku 2004, kterou v určitém smyslu vyvrcholil její boj proti druhému ukrajinskému prezidentovi Kučmovi. Poté se sice stala dvakrát premiérkou (od ledna do září 2005 a od prosince 2007 do března 2010), ale její působení silně poznamenal konflikt s „oranžovým“ prezidentem Viktorem Juščenkem.

Po ztrátě funkce premiérky a zvolení Viktora Janukovyče prezidentem byla na podzim 2011 odsouzena k sedmi letům vězení. Jednoznačně zmanipulovaný soudní proces se týkal událostí kolem plynové krize mezi Ruskem a Ukrajinou z ledna 2009, kdy měla Julija Tymošenko podle soudu podepsat nevýhodné smlouvy o dodávkách plynu. Kromě toho ale byla spolu se svým manželem Oleksandrem mnohokrát vyšetřována v různých dalších kauzách, vůbec poprvé už v roce 2001 kvůli činnosti své výše zmíněné firmy.

Snad nejskandálnější byl ale nález dokumentů v Janukovyčově rezidenci Mežyhirja, podle kterých se Julija Tymošenko v roce 2009, tedy před nadcházejícími prezidentskými volbami, domlouvala s Viktorem Janukovyčem na totálním rozdělení moci na celé Ukrajině po dobu dvaceti let, a to až na úroveň jednotlivých okresů. Projekt předpokládal i změnu ústavy, jež by umožnila volit prezidenta parlamentem, díky čemuž by Tymošenko mohla po dvou volebních obdobích vystřídat Janukovyče. Právě kvůli těmto kontroverzím, svému populistickému stylu, ale i faktu, že od devadesátých let zůstává součástí ukrajinského politického establishmentu, by bylo zvolení Julije Tymošenko velmi špatnou zprávou. Ačkoliv se nyní mnohé potřebné reformy a změny uskutečňují velmi pomalu mimo jiné kvůli tlakům z okolí prezidenta Porošenka, přesto se země přece jen posouvá dopředu. Pokud by se však prezidentkou stala „plynová princezna“, lze očekávat, že Ukrajina bude minimálně znovu přešlapovat na místě.

 
Prozápadní radikál

Dlouholetou součást ukrajinského politického establishmentu představuje i další pravděpodobný kandidát s poměrně dobrými preferencemi, Anatolij Hrycenko. Ten je spojen se silovými strukturami, když v devadesátých letech mimo jiné působil v generálním štábu armády či v Radě národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Do politiky se poprvé dostal v roce 2005, kdy byl jakožto spolupracovník prezidenta Juščenka jmenován ministrem obrany v „oranžové“ vládě Julije Tymošenko. V této funkci vydržel až do konce roku 2007, zatímco se mezitím vystřídali tři premiéři, přičemž tím třetím byl Viktor Janukovyč. Podobně jako současný prezident Porošenko i Hrycenko tedy působil jako ministr „na obou stranách barikády“. Kromě toho byl také poslancem, nejdříve za Juščenkovu stranu Naše Ukrajina a poté za Baťkivščinu Julije Tymošenko. Ostatně stejně jako expremiérka i on v letech 2010 a 2014 neúspěšně kandidoval na prezidenta. Při prvním pokusu skončil s pouhým 1,2 procenta hlasů hluboko v poli poražených. V roce 2014 už si ale polepšil na 5,48 procenta a obsadil celkově čtvrté místo.

Jedná se o výrazně prozápadně orientovaného politika, který podporuje euroatlantickou integraci Ukrajiny a zároveň se staví velmi kriticky k současné vládě a prezidentovi. Kromě toho Hrycenko proslul svou radikální rétorikou. V době Euromajdanu například mluvil o tom, že by se demonstranti měli bránit speciálním jednotkám Berkut loveckými zbraněmi. Jiným příkladem je výrok z února 2017 o tom, že činnost prezidenta Porošenka se v době války trestá zastřelením.

Pro voliče je Hrycenko atraktivní svou na ukrajinské poměry solidní transparentností, která se promítla i v poslední parlamentní kampani jeho strany Občanská pozice (Hromaďanska pozycija). Ta totiž už v prosinci 2012 podepsala dohodu se známou protikorupční nevládní organizací Česno, v níž se zavázala k tomu, že bude plnit veškerá kritéria této organizace týkající se průhlednosti voleb.

I přesto ale na Hrycenkovi ulpívají různá podezření. Jakožto ministr obrany se měl podílet na rozkrádání ukrajinské armády, což vedlo k její fatální nebojeschopnosti při vypuknutí války v Donbasu. Po revoluci v únoru 2014 byl právě kvůli tomuto podezření vyšetřován. V roce 2016 zveřejnila Generální prokuratura materiály, podle kterých se v době, kdy byl Hrycenko ministrem, rozprodal vojenský majetek za více než 1,3 miliardy hřiven.

 
Bitkař z východu

Jestliže Julija Tymošenko, Anatolij Hrycenko i Petro Porošenko bojují v zásadě o podobný elektorát, tak Jurij Bojko je z úplně jiného těsta. Jedná se totiž o typického představitele východní Ukrajiny, který je předsedou strany Opoziční blok. Ta vznikla v roce 2014 z tvrdého jádra Janukovyčovy Strany regionů (velká část členů exprezidentovy partaje se rozpustila v jiných uskupeních, hlavně v Bloku Petra Porošenka). Bojko dlouho pracoval v energetickém sektoru mimo jiné jako šéf ukrajinské ropné a plynové společnosti Naftohaz.

Jako politik působil v letech 2003–2005 na pozici náměstka ministra paliv a energetiky a od roku 2006 pak přímo jako ministr v Janukovyčově vládě. Později se stal ministrem a vicepremiérem v kabinetu Mykoly Azarova, který de facto řídil sám Janukovyč. Bojko byl zároveň několik let poslancem. Zajímavostí je, že v roce 2004 – ještě za prezidenta Kučmy – obdržel řád Hrdina Ukrajiny. V minulosti se také aktivně zapojoval do proslulých bitek v ukrajinském parlamentu.

Jurij Bojko se dlouhodobě profiluje jako jednoznačně proruský politik. Prokazatelně je zapletený do mnoha korupčních sítí. Celkově zůstává bez větších šancí na vítězství, protože má mimo východ země jen mizivou podporu. Jeho kandidatura ale může být důležitá z jiného důvodu. Mohl by se totiž teoreticky stát „technickým“ kandidátem, proti kterému by současný prezident Porošenko snadno obhájil svůj mandát. Přesně toto schéma využil v roce 1999 Leonid Kučma, jenž si zajistil vítězství a druhé volební období tím, že se mu podařilo do druhého kola protlačit nepřijatelného kandidáta ukrajinských komunistů.

Prezidentské volby se budou konat až za necelý rok, což znamená, že se toho do té doby může ještě velmi mnoho změnit. Rozdíly v preferencích jednotlivých kandidátů nejsou až tak velké a významným faktorem je i to, že všichni potenciální kandidáti mají výrazně vyšší záporné hodnocení a vzbuzují velké kontroverze. To otevírá prostor pro někoho úplně jiného.

V různých průzkumech se mimo jiné objevovalo jméno Svjatoslava Vakarčuka, který v nich dokonce několikrát vedl. Jedná se o občanského aktivistu, který krátce (2007–2008) působil jako poslanec, a především populárního zpěváka slavné ukrajinské hudební skupiny Okean Elzy. On sám sice kandidaturu odmítl, ale spekulace o něm neutichají. Pokud by se přímo Vakarčuk nebo někdo podobný rozhodl kandidovat, tak rozhodně není bez šance. Jisté je jen to, že by podobná čerstvá krev Ukrajině určitě prospěla.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.