Pozapomenutý generál Josef Šnejdárek a válka o Těšínsko

22. prosince, 2018 RUBRIKA Historie


OrlovaPamátník obětem války o Těšínsko na hřbitově v Orlové. Foto: Wikimedia Commons/Michal Klajban

 

Přestože se závěr roku 1918 nesl jak u nás, tak v sousedním Polsku ve znamení oslav konce světové války a získané nezávislosti, na dlouhé radování nezbylo mnoho času. Obě země totiž čekal neodkladný úkol: co nejrychleji vymezit své státní hranice.

 

Právě kvůli rozmístění hraničních kamenů se Československo a Polsko brzy ocitly ve válečném konfliktu. Vyvolala ho rozepře o dvě oblasti – vedle Spiše a Oravy se jednalo především o historické území Těšínského knížectví, které si nárokovaly oba státy. Válku, pro niž se u nás vžilo pojmenování „sedmidenní“ a kterou polská historiografie označuje termínem „wojna polsko-czechosłowacka“, obhajovala Varšava z národnostně-etnického hlediska. Češi naopak argumentovali důvody historickými. Těšínsko bylo již několik staletí nedílnou součástí zemí Koruny české. Nezanedbatelnou roli však sehrála i skutečnost, že šlo o území s vysokým hospodářským významem.

Jedním ze zásadních aspektů československého úspěchu v boji o Těšínsko, který se odehrál v lednu 1919, bylo svěření velení do rukou zkušeného vojáka, podplukovníka Josefa Šnejdárka. Na tuto rozporuplnou osobnost nahlížejí polští a čeští historici diametrálně odlišnou optikou. Jednalo se skutečně o nelítostného vraha všeho polského, jak často zaznívá od našich sousedů, nebo o dosud nedoceněného hrdinu a jednu z nejvýznamnějších postav našich vojenských dějin?

 
Legionář a dobrodruh

Josef Šnejdárek se narodil roku 1875 v Napajedlech. Jeho pověstná svérázná povaha se projevila již v dětství, když se rozhodl změnit skutečnost, že přes jeho rodné město rychlíky pouze projíždějí. Postavil se proto na koleje, aby vlak zastavil, což se mu naštěstí podařilo, a tak pro malého Josefa tento lehkovážný krok skončil pouze výchovnou fackou od strojvedoucího. Jelikož mu brzy zemřela matka a otec cestoval po světě, ujali se ho prarodiče. Josef se však brzy rozhodl jít v otcových cestovatelských šlépějích a ve třinácti letech si usmyslel, že se stane tureckým pašou. Rozbil hliněnou kasu a vydal se sám na cestu. Podařilo se mu doputovat až do přístavního města Terst, kde mu další plány zmařil strýc, jenž malého výletníka odvezl zpět domů.

Po absolvování čtyřleté kadetní školy, kde se osobně setkal s císařem Františkem Josefem I., a působení v Budapešti a Innsbrucku se Šnejdárek v roce 1897 vydal otestovat své dovednosti do řecko-turecké války, v níž bojoval na straně vítězných Turků. Ani setkání s císařem Šnejdárka nepřesvědčilo o tom, že by jeho budoucí osud měl být spjat s rakousko-uherskou armádou. Vstoupil tedy do francouzské cizinecké legie, s níž působil v severní Africe. Černý kontinent mu okamžitě učaroval. Ze Šnejdárkova afrického období pocházejí poutavé memoáry, které pod názvem Co jsem prožil vydalo roku 1939 nakladatelství Melantrich. Jakkoliv Šnejdárek sám o sobě prohlašoval, že je rváč a voják, sepsal toto dílo s pozoruhodnou vnímavostí a citem pro jazyk. Vyjadřuje zde kupříkladu vlastní postoje k jiným kulturám, které zaujmou svou otevřeností: „Ale zemi je třeba brát, jaká je. S národem zacházet, to znamená: znát jeho Knihu. Mám rád Mohamedány, protože ctí Korán. Korán, to je děsná přísnost, ale i děsná spravedlnost. Jako celá Afrika. Kdo pozná arabský zákon, má rád Araby: jsou to kavalíři.“

Ze saharských dun Šnejdárek přešel do zákopů první světové války, kde se na západní frontě před bitvou u Arrasu, v níž velel rotě afrických střelců, setkal s českou  rotou Nazdar. Ta byla rovněž součástí francouzské cizinecké legie. Češi si stěžovali na kvalitu kávy, a tak Šnejdárek pověřil své vojáky úkolem, aby jeho krajanům uvařili pravou arabskou kávu. Milá příhoda však neměla pozitivní vyústění – druhý den více než polovina Čechů padla. S kávou se pojí také příběh, jak Šnejdárek sehnal v Paříži kvalitní cukr pro generála Milana Rastislava Štefánika, kterému příliš nechutnal sacharin, jímž se v tamních kavárnách sladilo. Šnejdárek se později rád pyšnil tím, že spousta dobrých Štefánikových nápadů týkajících se formování republiky vznikla právě při pití dobře oslazené kávy. Již coby důstojník u Československé národní rady se Šnejdárek přímo podílel na formování československých legií ve Francii a po válce jako velitel zorganizoval přesun 21. československého střeleckého pluku do vlasti.

  
Počátek konfliktu

Dne 16. ledna 1919 si Josefa Šnejdárka pozval československý ministr národní obrany Václav Klofáč, aby jej seznámil s nutností urychleného řešení situace na Těšínsku. Jednání polského a československého národního výboru tehdy skončila prozatímní dohodou vyznívající příznivěji pro polskou stranu. Československé vládě se tato úmluva nezamlouvala, zvláště kvůli ztrátě průmyslových území a přerušení Košicko-bohumínské dráhy, která představovala zásadní spojnici se Slovenskem. Jako ryzí provokaci pak Československo vnímalo, že Polsko zahrnulo spornou oblast Těšínska do voleb do celonárodního Sejmu.

Již na prvním setkání Klofáč Šnejdárkovi jasně vytyčil, jakou část Těšínska má polské vojsko dle představ Prahy vyklidit. Velitel si však dobře uvědomoval důležitost vztahu se severním sousedem: „Byv pověřen československou vládou, abych získal zpět Těšínsko Československu, chtěl jsem to zkusit bez zbytečných vdov a sirotků, tedy bez krveprolití a bez střílení.“ Nejprve se tedy generál pokusil s velitelem polských sil Franciszkem Ksawerym Latinikem (1864–1949) vyjednávat. V tomto okamžiku se však dopustil lsti, když Latinikovi oznámil, že na ultimatu trvají také dohodové mocnosti, což nebyla pravda. Šnejdárek později trefně poznamenal: „Nepřátelství bylo zahájeno. To byl počátek tragedie, při níž Čechoslováci a Poláci navzájem prolévali krev.“

Franciszek Latinik prý po telefonické poradě s nejvyššími polskými kruhy odpověděl, že Těšínsko nevyklidí a bude jej se svými jednotkami bránit do poslední kapky krve. Rodák z Tarnowa, který studoval na kadetní škole v Łobzowě a na Akademii generálního štábu ve Vídni, spojil svou vojenskou kariéru s rakousko-uherskou armádou až do obnovy samostatného Polska. Za první světové války bojoval na ruské, rumunské a italské frontě. Přestože měl tedy za sebou poměrně bohaté vojenské zkušenosti, mnozí přisuzují ztrátu Těšínska jeho nekompetentnímu velení. Toto obvinění není úplně spravedlivé už jen z toho důvodu, že československé jednotky měly značnou početní převahu. Odhady se pohybují mezi sedmi až patnácti tisíci vojáky na československé straně, oproti nimž Poláci nasadili jen dva až tři tisíce mužů a místní domobranu k tomu.

  
Jak to bylo se zvěrstvy

Ultimátum přednesené československou stranou tedy Polsko odmítlo a 23. ledna 1919 byla válka zahájena. Jednalo se o konflikt poměrně krátký, zato však krvavý: na obou stranách padlo dohromady zhruba sto padesát vojáků a dobrovolníků a tisíc jich bylo raněno. Leden 1919 byl navíc velmi mrazivý a mnoho z vojáků trpělo vážným podchlazením (realizaci Šnejdárkova nápadu podávat zmrzlým vojákům čaj s rumem Praha zakázala s tím, že jde o podporování alkoholismu v armádě). Kromě tuhé zimy konflikt provázela nejrůznější obvinění z válečných zvěrstev. Zde však mnohdy vyvstává problém s dokazováním jejich pravdivosti. Většina provinění se připisuje na vrub československé straně, často pak přímo samotnému Šnejdárkovi.

Zmiňuje se případ Cezaryho Wojciecha Hallera, jemuž měly být údajně vypíchnuty oči. Toto obvinění však absolutně nekoresponduje s výpovědí jak československého, tak polského velitele. Plukovník Latinik ve svých pamětech s názvem Walka o Śląsk Cieszyński w r. 1919 uvádí: „Pozice polských vojsk se stala kritickou teprve večer 26. ledna, kdy život kapitána Cezaryho Hallera ukončila smrtící kulka a jeho rozprášené roty se rozprchly za Vislu.“ Samotný Šnejdárek se ve svých vzpomínkách o celé situaci vyjadřuje následovně: „Byla to ovšem lež, ale lež, v kterou začnou věřit tisíce lidí, je potom těžko rozlišitelná od pravdy. Proto jsem jel ihned poklonit se ostatkům nepřátelského hrdiny, dal jsem jeho tělesné pozůstatky uložit do slušné rakve, nařídil jsem kondukt a dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam – rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené. Řeči ztichly. Vůbec jsem se snažil nerozšiřovat propast mezi oběma národy.“

Jako nejvážnější zločin lze zřejmě klasifikovat povraždění dvaceti polských vojáků ze 12. wadowického pluku ve Stonavě. Část měla být zabita přímo v průběhu bitvy, druhá pak uvězněna a následně ubita. Tuto tragickou událost dnes ve Stonavě připomíná pomník se jmény padlých. Otázkou je, nakolik o tomto činu věděl velitel Šnejdárek. Ten sám totiž ještě během svého afrického působení odsoudil k nejvyššímu trestu člověka, o němž vyšlo najevo, že kvůli odměně zabíjel vězně, o nichž nepravdivě tvrdil, že se pokusili utéct. Dále rodák z Napajedel nejenže ušetřil život berberského horala, který se ho pokusil v Maroku zabít, ale nakonec se s ním dokonce spřátelil. Spousta faktů ze Šnejdárkova života tedy výrazně mluví proti tomu, že by dal svolení k zabití bezmocných vězňů. Na druhou stranu si svoji pověst poškodil již v samotném začátku československo-polského konfliktu, kdy, jak již bylo řečeno, Latinikovi lhal o podpoře dohodových mocností. Šnejdárek se během konfliktu stal u protivníka natolik neoblíbenou osobou, že na něj v květnu 1920 v Orlové spáchali dva Poláci neúspěšný bombový atentát.

 
Po sedmidenní válce

V životě Latinika i Šnejdárka střídala válka válku a nejinak tomu bylo po těšínském konfliktu. Oba pokračovali v boji o hranice svých států. Zatímco Šnejdárek se vydal na Slovensko, kde bojoval proti Maďarské a Slovenské republice rad, Latinik bránil Varšavu před sovětským nepřítelem.

Drobnou lest si Šnejdárek neodpustil ani na Slovensku, a to když přikázal svým slovenským vojákům, aby cestou na každém nádraží vystoupili a mluvili „senegalsky“ (tedy aby hovořili smyšlenou hatmatilkou a v každé větě použili slovo „Senegal“). Poté již spoléhal na maďarské špehy a jejich chybný úsudek, což se mu také nakonec vyplatilo – údajně před ním a jeho vojskem bolševici skákali do Hronu, a to i neplavci. Když se jich zeptal, proč se raději nenechají zajmout, odpověděli, že se bojí, protože velitelem je „negr a lidožrout“. Následně čekal Šnejdárka kariérní postup, stal se vojenským velitelem Prahy, roku 1930 generálem a později zemským vojenským velitelem Bratislavy. Penzionován byl v roce 1935, o čtyři léta později pak emigroval nejprve do Francie, kde se angažoval v odboji. Poté přesídlil do marocké Casablancy, kde také v roce 1945 zemřel. Jeho ostatky byly v roce 1996 převezeny do rodného města.

Franciszek Latinik sehrál výraznou roli v polsko-sovětské válce (1919-1921), když se stal velitelem 1. armády a vojenským guvernérem Varšavy. Na vítězství v tomto konfliktu, jenž byl klíčový nejen pro Polsko, ale také pro Evropu, tak měl bezesporu nepopiratelné zásluhy. Zdálo se, že Latinikova kariéra míří vzhůru, přesto roku 1925 v armádě skončil. Vaz mu zlomila jeho nevraživost vůči polským legionářům, na jejichž účet se měl vyjádřit následovně: „Ti, kteří za něco stáli, zemřeli, ti, co žijí, nestojí za nic.“ Z tohoto výroku vyplývá, jaký vztah měl Latinik s tehdy nejmocnějším mužem Polska, náčelníkem státu a někdejším velitelem polských legií Józefem Piłsudským. Sám Piłsudski měl pak na oplátku prohlásit, že by uvítal, kdyby Latinik v polské armádě vůbec nebyl. Latinikovo vystupování proti legionářům vyústilo do takzvané stávky generálů, kteří v reakci na jeho dřívější výroky podali demisi.

Sám Latinik sympatizoval s radikálně pravicovou národní demokracií. Z výpovědi Latinikova vnuka Jerzyho Vetulaniho je patrné, že mu strana Romana Dmowského mohla být blízká nejen svým vymezováním se vůči Piłsudskému. V rozhovoru pro Wysokie Obcasy Extra v roce 2015 řekl: „Můj děda, generál Franciszek Latinik, měl průvodce po Krakově, ve kterém byly poznačeny pouze obchody patřící katolíkům, tu a tam dědeček ručně označil nějaký bod a dopsal: ‚Žid‘.“

 
Hrdina jen pro jedny

Jistý státník se v Košicích v polovině dvacátých let generála Šnejdárka zeptal, jak to dělá, že je tak populární u Slováků, Maďarů i Němců. „Je to asi tím, že zacházím – pokud to moje pravomoc dovoluje – s menšinami tak, aby se u nás cítily při nejmenším tak spokojeně, jako jejich soukmenovci za hranicemi. Jelikož jsme držiteli moci, můžeme si podle mého názoru dovolit býti velkorysí a elegantní,“ odpověděl.

V roce 2012 byl na hoře Polední nad moravskoslezskou obcí Nýdek umístěn na počest generála Šnejdárka pomník. Pohoršení Poláků po jeho odhalení vystřídalo za necelé dva měsíce pobouření Čechů, když došlo k jeho poničení. Na obelisku se kromě hanlivých nápisů objevil i hákový kříž a pokus o srp a kladivo, navíc zmizela deska s generálovou podobiznou. Tento vandalský čin odsoudili i zástupci polského obyvatelstva, kteří jinak proti památníku důrazně vystupovali. Zda měl být pomník zřízen na místě, kde stále žije výrazná autochtonní polská menšina, pro kterou se osoba generála Šnejdárka stala jakýmsi symbolem národního pokoření, ponechme raději stranou.

K vyřešení problému, co dále s Těšínskem, nedošlo před sto lety na bojišti, ale v diplomatických kruzích – arbitráž z roku 1920 rozdělila toho území na dvě části. Toto řešení však plně neuspokojilo ani jednu stranu. V roce 1938 území obsadilo Polsko, poté bylo včleněno do třetí říše a spor o hranici pokračoval ještě po válce. Ke konečnému podpisu mírové smlouvy došlo v roce 1958. Na závěr nezbývá než Těšínsku ke smutnému stoletému výročí války popřát co nejméně poničených dvojjazyčných nápisů a pomníků a další prohlubování vzájemného porozumění.

 

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.