Přátelme se s žehem aneb kremace jako kostnické dědictví i pokrok

22. září, 2013 RUBRIKA Historie


„Za pětasedmdesát  minut se slečna Čárská promění v popel a naplní urnu… Ale duše ne, ta do urny nejde, ta se převtělí, osvobodí, jak říkají Tibeťané… Vzlétne do éteru.“ Kdo by neznal páně Hrušínského komentář nad rakví z kultovního filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol. Příběh Ladislava Fuchse na pozadí nastupující nacistické okupace o přeměně psychicky narušeného Karla Kopfrkingla, trpícího obsesí vysvobozovat bytosti z utrpení jejich zpopelněním, zároveň ovlivnil do určité míry i představy mnohých z nás o instituci kremace jako takové.

Česká společnost patří v současné době k největším příznivcům kremačních pohřbů na světě. Pomineme-li samozřejmě země s majoritou takového nábožensko-kulturního ritu, který přímo takovýto způsob pohřbu v sobě zahrnuje. V našem židovsko-křesťanském kulturním okruhu Evropy tomu tak však není, takže co je vlastně hlavním důvodem takové popularity? Hned se nám nabízí odpověď, že se jedná o masivní vliv materialistického ateismu, avšak nahlédneme-li k našim sousedům, historicky zatíženým taktéž komunistickou totalitou, paralelu k této zálibě tam v takové míře nenalezneme. Nicméně bývalému režimu nelze upřít také značné zásluhy na propagaci a zejména realizaci pohřbů žehem. Tematiku holocaustu vynechme úplně, nicméně je nutné dodat, že právě na základě těchto událostí po druhé světové válce zavládla nechuť ke spalování lidí, zejména u německé populace, která se v našem regionu o cineraci zasazovala nejintenzivněji už od konce 19. století. Ale vraťme se na samotný počátek iniciativy za možnost zpopelňování mrtvých. V Českých zemích bylo aktivních hned několik skupin, které s různou motivací mířily ke stejnému cíli – legalizaci nekrokaustie. Počátky těchto snah sahají ještě do doby rakousko-uherského katolického impéria, kde zákonná kremace byla pouze utopickou představou.

Iniciativa ze Sudet

Bezesporu nejvíce kladných ohlasů pro „pokrokový“ způsob pohřbívání byl ze strany českých Němců. V Liberci působila jedna z největších skupin hlásících se k vídeňskému spolku Die Flamme, založenému v roce 1885. Zpočátku však tehdejší legislativa Rakouska-Uherska příznivcům žehu neumožňovala krematorium zbudovat, natož zprovoznit, a tak zájemci o kremaci museli využívat zařízení v nedalekém Zittau. V Německu byla totiž tato forma pohřbu oficiálně povolena už od konce 19. století (v Itálii dokonce od roku 1874). Spolku se nakonec podařilo stavbu krematoria, prvního na našem území a vůbec prvního i v celém Rakousku-Uhersku, prosadit. Projekt byl započat už v roce 1913 a výstavba tzv. Feuerburgu architekta Rudolfa Bitzana trvala až do roku 1917, v té době ještě se zákazem využití. Zkušebně v něm byla spálena jen dvě zvířecí těla. Návrh na „fakultativní spalování mrtvol“ byl sice přijat už v roce 1910, ale fakticky nevstoupil v platnost po zbytek trvání habsburské říše. Onen návrh poprvé přednesli německy mluvící poslanci, reprezentovaní moravsko-ostravským starostou Gustavem Fiedlerem, na půdě Moravského zemského sněmu v Brně. Téma trochu narušilo pro hlasování standardní zájmovou polaritu německo-českou, tentokráte šlo i o pozici prokatolickou versus pokrokovou a protestantskou. Aktivní Ostrava pak uvedla do provozu své krematorium v roce 1925, Brno o pět let později. Opět s největší podporou ze strany českých Němců, jak v prosazování obou projektů, tak i v objednávkách spalování jako takového. Českoslovenští spiritisté ve dvacátých letech začali také jevit zájem o zpopelnění. Původně se snažili o pohřeb do země bez symbolů a projevů prezentujících církev a také bez přítomnosti kněze. Později se přiklonili i k variantě pohřbu žehem. Opět se jednalo převážně o německé obyvatelstvo.

Aktivní střed

Praha však nezůstávala pozadu. Společnost pro spalování mrtvol založil MUDr. Jindřich Záhoř, zastávající také funkci pražského městského hygienika. Hlavní agendou spolku byla zejména širší osvěta formou přednášek a tiskovin vysvětlujících pozitiva zpopelňování těl. Nebyli však jedinými na pražské scéně: částečně i politická protihabsburská aktivita byla náplní od roku 1907 samostatné frakce Volné myšlenky, sdružení Krematorium – spolek pro spalování mrtvých s předsedou Jaroslavem Kvapilem, původně divadelním režisérem, po roce 1918 členem Ústavodárného shromáždění. Tzv. „Lex Kvapil“, neboli uzákonění pohřbu žehem, byl schválen v roce 1919. Budování krematorií už stát nebránil.

Následuj Mistra

Argumentů do diskuze o kladech výstavby chrámů ohně bylo hned několik. Můžeme začít praktickými důvody, jako je omezené a již téměř vyčerpané volné místo na městských hřbitovech. Bylo poukazováno i na ekonomický potenciál kremace stát se při větším rozšíření levnější variantou oproti inhumaci. Z hygienického hlediska lze brát zpopelnění jako jedinou bezpečnou formou naložení s mrtvým tělem. Vyzdvihována byla i celá estetika věci a určitá posvátnost a důstojnost ohně. Někteří svéráznější propagátoři sáhli i k odkazu kultury popelnicových polí starší doby bronzové, 1200 -700 př. n. l. A v neposlední řadě v české společnosti často rezonoval odkaz Mistra Jana Husa a jeho „kremace“. Církev českobratrská přispěla především výstavbou prvních kolumbárií v areálech svých modliteben.

Instituce občanského pohřbu

Zdeněk R. Nešpor ve své studií mapující fenomén pohřbu žehem a kremačních hnutí jako takových uvádí, že po roce 48 téměř okamžitě započala razantní propagace tzv. občanských pohřbů a to včetně zpopelňování. Byla to součást agendy, která měla systematicky oslabovat vliv katolické církve. Za tímto účelem se začaly budovat sekulární obřadní síně. Z ekonomického důvodu se převážně v Sudetech přistupovalo k přestavbě kostelů po odsunutém německém obyvatelstvu. Tak tomu bylo třeba v Králikách, kde byl takto transformován luterský kostel, nebo v Břidličné, kde byl k tomuto účelu využit tamní kostel starokatolíků. Zejména od 60. let pak probíhala výstavba nových staveb ve větších městech – Jihlava, Zlín, Klatovy. V některých případech, v Kladně, Mělníce aj., se pohřební ceremonie konala a stále koná, v obřadních síních a tělo je pak následně převezeno do vzdálené a již jen technicistní spalovny na mrtvá těla.

Po roce 89 předpokládaný pokles zájmu o spalování nenastal. A řada funerálních staveb, převážně jde o ty prvorepublikové, patří k opečovávaným chloubám naší architektury. Jedná se o již zmíněné Bitzanovo liberecké krematorium vystavěné v souladu s tzv. geometrizující modernou, dále mostecký klasicistní chrám ohně, či zničené krematorium v Ostravě. Pozadu nezůstali s výstavbou ani v Ústí nad Labem. Coby určitá protiváha německým krematoriím, vznikly další architektonické skvosty, jakými jsou rondokubistické krematorium v Pardubicích, konstruktivistické krematorium pražské a funkcionalistiké krematorium v Olomouci. Za zmínku stojí ale i nová rovina zájmu o institucionalizované zpopelňování. V Brně vzniklo před nedávnou dobou, zde už bez uměleckého přínosu stavby, první české krematorium pro uhynulé domácí mazlíčky. Jeho kapacita je vytížena na maximum, proto se zvažuje výstavba dalšího podobného zařízení. O počtu kremovaných zvířátek nemáme údaje, ale co se lidí týká, tak v současné době je v Česku odhadem až tři čtvrtiny lidí obráceno v popel v kremačních pecích.

Kateřina Hamplová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.