Prezident dělitel a migrační krize

29. května, 2016 RUBRIKA Česko


klenoty - Facebook,prezidentcrTen největší klenot našel Miloš Zeman v uprchlické krizi. Foto: Facebook/prezidentcr

 

Už delší čas můžeme pozorovat velké pnutí uvnitř české společnosti. Jeho průvodním jevem je růst radikalismu a dokonce i agresivity. Problém rozdělené společnosti zviditelnila migrační krize, která přišla pro mnohé politiky v čele s hlavou státu jako na zavolanou.

 

Kdyby padla otázka, kdo za rozdělením společnosti stojí a kdo na něm nejvíce vydělal, odpověď bude v obou případech stejná: prezident republiky Miloš Zeman. Když zhruba rok po svém zvolení čelil nebývalému propadu popularity spojenému s izolací na politické scéně, využil svého politického talentu a svezl se na antiuprchlické vlně. Dnes je Zeman z hlediska veřejné podpory opět dominantní figurou.

I když se naší zemi přímá vlna uprchlíků vyhnula, její mediální obraz vystrašil významnou většinu české veřejnosti. Objevilo se nové téma, které je z hlediska politického marketingu ekvivalentem zlatého dolu, tedy pokud jde o šanci pro bezostyšný populismus: problém sice zatím nemá na Českou republiku žádný praktický dopad, ale je v médiích konstantně přítomný.

Lidé vystrašení kombinací migrační vlny valící se do Evropy a obecné teroristické hrozby neměli k dispozici nikoho, kdo by jim přesvědčivě nabídl jakoukoliv pozitivní vizi či alespoň odpovědi na nastalou situaci. Na takto otevřenou výzvu reagoval každý, kdo pro své politické ambice potřeboval výkonné palivo a nevadilo mu, že je poněkud nahnědlé. Lidé jako Okamura, Veleba nebo Sládek našli jak téma, tak publikum. Nejlépe ovšem situace využil právě Zeman.

 
Reakce budí reakci

Aniž by výše zmínění politici museli příliš aktivně vystupovat, společnost se tváří v tvář migrační krizi sama rozdělila na dva nestejně velké póly. Na jedné straně vítězí strach vedoucí k odmítání jakékoliv pomoci, přičemž mnohdy jde i dál. Druhou stranu představuje nadšené (a často zcela nekritické) „vítání“. Pozoruhodné je, že obě skupiny mnohdy zdůvodňují vlastní postoje reakcí na chování těch druhých. Zatímco malá část obyvatel drží vítací transparenty, aby tím čelila či vyvažovala nepřátelskou reakci většiny, posiluje tím ještě víc nenávist a frustraci svých protivníků. Stojí za pozornost, že tento fakt si dosud ani jedna strana veřejně nepřiznala.

Jakýkoliv „střední proud“ nemá ve veřejné debatě důstojné zastoupení. Na názor, že migrační vlna obsahuje reálné bezpečnostní riziko a že obavy jsou na místě, reaguje tábor „vítačů“ takřka automaticky nějakou hanlivou nálepkou. Za zmínky o solidaritě, lidskosti či odpovědnosti si člověk vyslouží totéž, tentokrát však od lidí z opačného tábora. A polarizace pokračuje.

Určitým symbolem rozporu ve společnosti je oblíbené heslo na sociálních sítích: „Uprchlíci nemůžou za vaše pos**ný životy“. Ten, kdo heslo používá, bohužel nechápe jeho reálný efekt. Ano, frustrace mnoha lidí má opravdu jiný zdroj než migranty. Pokud ovšem politické a mediální elity dávají důraz na kritiku či výsměch, místo aby ty reálné problémy diskutovaly či řešily, nemohou se divit, že hněvu a strachu neubývá. I když blogger z Letné nebo z Brna těžko vyřeší sociální potíže Bruntálska, má nepoměrně vyšší vliv na veřejnou debatu. Má proto i na výběr – zda chce rozpory a konflikty prohlubovat, nebo jim naopak čelit.

Prezident Zeman se pasoval do role mluvčího většiny a zároveň menšinu systematicky zatlačuje do hranic „pražské kavárny“. Ve chvíli potřeby zahojit ponížení ze 17. listopadu 2014, kdy ho dav vypískal a zahrnul syrovými vejci, se neváhal následující rok spojit s nejradikálnějšími antiuprchlickými aktivisty. Tím jim ovšem zároveň poskytl legitimitu a normalizoval názory a vzorce chování, které byly ještě před několika lety nepřijatelné. Je dobře, že se v danou chvíli tomuto přístupu mnozí v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou postavili.

 
Jak zastavit radikalizaci

Zlatý důl populismu, jak bylo řečeno, přilákal mnohé. Ohlas a podpora u mnohých Čechů pak potvrdil, že jde o nevyužitý politický kapitál. Různé skupiny o něj projevily zájem, což vedlo ke konkurenčnímu boji, a potažmo i k radikalizaci. Každý reprezentant antiimigrantských postojů našel své místo na ose od nejtvrdšího až po umírněné. Stručně řečeno, spektrum začíná u Adama B. Bartoše, vede přes Konvičku, Okamuru k původnímu Úsvitu a končí u Miloše Zemana. Je-li ovšem posledně jmenovaný se svými výroky v rámci tohoto spektra ten nejmírnější, je zřejmé, že naše společnost má velký problém.

Výsledkem nejsou jen šibenice či odkazy na kalašnikov, které se na demonstracích a v diskusích objevují. Koncem dubna se několik kaváren a podniků stalo terčem sprejerských útoků, které měly jednoznačnou neonacistickou symboliku. Vinu za to pochopitelně nesou konkrétní pachatelé, nikoliv politici či aktivisté. Souvislost s radikalizací veřejné debaty a konkrétně i s kavárnou jako symbolem „nepřítele národa“ je ovšem nepřehlédnutelná.

Existují dva významné nástroje, jak tomuto vážnému problému čelit. Prvním z nich je racionalizace veřejného prostoru – tedy to, aby se co nejvíce hlasů soustředilo na reálné problémy a jejich možná řešení. Politická korektnost je na místě jen potud, týká-li se formy. Budou-li významní aktéři (politici, novináři, publicisté či aktivisté) některá témata či informace potlačovat, přesouvají je de facto do rukou lidí, kteří jich zneužijí.

Druhým a významným nástrojem je hodnotový rámec. Naše společnost stojí na určitých hodnotách a je paradoxem, že se na ně nyní odvolávají ti, kdo je buď nechápou, nebo nerespektují. Respekt k domácímu i mezinárodnímu právu, solidarita či soucit, ale také zodpovědnost nejsou prázdná slova. Apel na tyto hodnoty je ovšem problematický ve chvíli, kdy nejsou respektovány obecně – a nikoliv pouze v souvislosti s migrační krizí. Při řešení radikálně rozdělené společnosti se bohužel nelze utěšovat, že zmizí, až vlna uprchlíků z jakýchkoliv důvodů opadne. Džin vypuštěný z lahve se totiž jen velmi těžko vrací zpátky.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.