Přínos Visegrádské čtyřky ke kolektivní obraně NATO

05. května, 2014 RUBRIKA Střední Evropa


Na konci studené války se středoevropské státy ocitly před zásadním rozhodnutím jak zajistit svou bezpečnost a další existenci v mezinárodním společenství. V době rozpadu SSSR a začínající krizí na Balkáně se pro nové evropské demokracie jevilo nejvhodnějším řešením začlenění do euroatlantických struktur. Spojené státy ani země západní Evropy však nebyly těmto snahám nakloněny. Obávaly se nespolehlivosti nových spojenců a možného ohrožení politické i bezpečnostní stability Evropy. Středoevropští politici naopak měli strach z toho, že v novém prostředí zůstanou odkázáni sami na sebe. Vytvořením Visegrádské skupiny (V4) a následným koordinovaným postupem nakonec dosáhli svého a dočkali se vytouženého přijetí do NATO. Završili tak jeden z kroků svého návratu do Evropy. Jak s ním ale bylo naloženo?

Zdecimované Slovensko

Začněme u Slovenska, které je na rozdíl od zbytku V4 členem Aliance až od roku 2004, ačkoliv země byla po vojenské stránce na podobné úrovni jako ostatní kandidáti přijatí v březnu 1999. Bylo to z důvodu problematické vlády Vladimíra Mečiara a údajnému neplnění některých demokratických kritérií. Ke kolektivní obraně Slovensko přispělo vybudováním aliančního centra pro zneškodňování nástražných výbušných systémů v Trenčíně. Nelze opomenout aktivní účast v zahraničních operacích. Slovenští vojáci plnili úkoly v rámci řady misí – z nejvýznamnějších lze jmenovat KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu.

Ačkoliv Slovensko úspěšně zvládlo splnit kladené požadavky podmiňující vstup, následný vývoj je nelichotivý. Neustále klesající rozpočet a téměř sto procent výdajů směřujících na provoz neumožňuje potřebné investice do rozvoje. V příštím roce by navíc výdaje na obranu měly spadnout pod 1 % HDP.

Dle nedávných vyjádření představitelů rezortu je až 70 % veškeré techniky za hranicí životnosti. Letectvo i protivzdušná obrana jsou tvořeny převážně ruskou technikou. Ochranu vzdušného prostoru zajišťují sice zmodernizované MiG-29, ale z 12 jsou údajně pouze 3 letuschopné. Pro nákladnou údržbu se proto uvažovalo o zrušení letectva, nakonec místo toho dochází k rušení tankového vojska. Podobný osud hrozí i dělostřelectvu. Vzhledem k této situaci lze slovenskou armádu považovat za nejslabší článek V4.

Upadající Maďarsko

Maďarsko do Aliance vstoupilo v první vlně východního rozšíření v roce 1999. Maďarské ozbrojené síly byly ze tří přistupujících v nejhorším stavu, ale za 15 let v NATO učinily kvalitativní skok kupředu. Přistoupení k Alianci považují maďarští představitelé za historicky bezprecedentní zajištění bezpečnosti země. Země se od přistoupení aktivně zapojuje do řady aliančních misí, zejména v Bosně a Hercegovině a Kosovu, dále pak v Afghánistánu. Aktivně se podílí i na budování společných kapacit – na letišti Pápa je umístěna alianční letka taktické a strategické přepravy (Strategic Airlift Capability). Maďarská armáda dále disponuje říční flotilou, kterou zajišťuje ochranu povodí řeky Dunaj, čímž významně přispívá k bezpečnosti Podunají. Maďarsko je také sídlem pro alianční centrum vojenského zdravotnictví.

Aby země dostála svým závazkům, snaží se postupně modernizovat všechny složky armády a udržet si vševojskovou podobu. V nejbližší době pravděpodobně dojde k obměně obrněných vozidel nebo transformaci vrtulníkového letectva, problém nadzvukového letectva byl vyřešen pronájmem Gripenů ze Švédska. Ambicím ovšem neodpovídá objem investovaných prostředků.  Rozpočet zdaleka nestačí pokrýt potřeby ozbrojených sil, proto dochází k redukcím počtu techniky i vojáků. Ve financování ozbrojených sil patří Maďarsko k nejhorším v NATO, nicméně premiér Orbán přislíbil navyšovaní rozpočtu o 0,1 % HDP ročně. Vzhledem k nedostatku financí se ozbrojené síly transformují na boj proti terorismu a vnitřním hrozbám na úkor kapacit k odražení vnějšího nepřítele. 

Sebevědomé Polsko

Naopak Polsko si i díky negativním válečným zkušenostem plně uvědomuje současná rizika a hrozby a přizpůsobuje tomu plně svou zahraničně-bezpečnostní politiku. Jako jeden z mála členů NATO investuje doporučovaná 2 % HDP do obrany, čímž má prostředky na modernizaci své armády. Polsko je tak významným hráčem na poli evropské i světové bezpečnosti. Zřídilo například alianční centrum pro výcvik vojenské policie. Aktivně se zapojuje do misí OSN, NATO i EU. V poslední době ovšem Polsko zahraniční mise omezuje a prostředky směřuje spíše do budování kapacit doma.

I když je Polsko členem NATO, „nehřeší“ na princip kolektivní obrany a aktivně buduje své ozbrojené síly, které jsou a budou primárně určeny k obraně země. Polská armáda prochází rozsáhlou modernizací, kdy pořizuje buď zcela novou, nebo přebytečnou techniku od ostatních spojenců. Při zavádění nových zbraní také polská vláda trvá na zapojení domácího zbrojního průmyslu. Takže jsou preferovány buď domácí zbraně, nebo projekty, do kterých jsou vedle polských zapojeny západní zbrojovky.

Bohužel i na Polsku se podepsala hospodářská krize, což se promítlo i ve výdajích na obranu. Polská armáda je nucena pozdržet nebo revidovat plány na modernizaci ozbrojených sil. I přes to lze Polsko se vší vážnosti považovat za výrazný přínos k systému kolektivní obrany Aliance. To mu pochopitelně dává možnost zásadně se podílet na tvorbě politiky NATO.

Kritizované Česko

A jak si stojí Česká republika? Při svém vstupu do Aliance v roce 1999 jsme se zavázali modernizovat ozbrojené síly a vytvořit řadu dalších schopností. Česká armáda prodělala několik reforem a nákladných modernizací, čeští vojáci se angažovali v mnoha zahraničních operacích – z nejvýznamnějších jmenujme v Bosně, Kosovu, Iráku nebo Afghánistánu. Česká republika pro NATO vede centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení.

Bohužel financování kapacit použitelných pro zahraniční operace se negativně odráží v budování ostatních kapacit. Ve spojení s klesajícími výdaji na obranu to způsobuje snižování bojeschopnosti české armády. S nedostatky se potýkají např. dělostřelectvo, protivzdušná obrana, jednotky logistického zabezpečení nebo tankisté, kterým i přes modernizaci hrozí zrušení. Problémů si všímá i NATO, které letos vystavilo české armádě velmi kritické hodnocení.

Bezpečnost není zadarmo

Co tedy východní rozšíření NATO o státy V4 přineslo? Jednotlivé státy dosáhly určitých bezpečnostních garancí a posílily své mezinárodní postavení. Otevřel se jim prostor pro modernizaci a sbližování s ostatními členy Aliance. Ozbrojené síly zreformovaly organizační struktury dle aliančních standardů, došlo ke zkvalitnění výzbroje i výcviku a přechodu na profesionální systémy.

Členství v NATO a příslib kolektivní obrany ovšem u mnohých (nejen) středoevropských politiků odsunuly otázky bezpečnosti a důležitost výstavby ozbrojených sil na druhou kolej. Po vstupu do Aliance sice došlo k přijetí řady strategických a plánovacích dokumentů a mnohde nákladným modernizacím, ale snižující se obranné rozpočty, nedodržování a změny v koncepcích výstavby ozbrojených sil způsobují, že bojeschopnost armád rok od roku klesá.

V poslední době lze považovat země V4 s výjimkou Polska za „černé pasažéry“. Příspěvky do misí jsou sice chvályhodné, ale přestavby ozbrojených sil orientovaných na zahraniční operace při snižujících se obranných rozpočtech způsobily, že středoevropské armády pozbývají svého hlavního určení – bezprostřední ochrany vlastního teritoria a obyvatel. Vezmeme-li v úvahu současné ruské ambice „chránit“ své občany mimo území Ruska a krize uvnitř armád u některých dalších členů NATO, je situace nanejvýš kritická.

Měli bychom mít na paměti, že škrtání v obranných rozpočtech sice přinese krátkodobé úspory, jenže v případě potřeby bude znovuvybudování dříve zrušených schopností mnohem nákladnější a časově náročnější. Tím je ohrožováno NATO jako celek. V případě náhle potřeby nemusí mít dostatečnou podporu a možná nebude schopno zajistit proklamovanou ochranu všech svých členů.

Částečným řešením krize v aliančních armádách je sdílení kapacit a užší vzájemná spolupráce. Spolupráci zemí Visegrádu ovšem komplikuje fakt, že zatímco Polsko si udržuje plnohodnotnou armádu s jasnou vizí, Česká republika, Maďarsko a Slovensko míří kvůli škrtům ke specializovaným ozbrojeným silám. V rámci V4 tak užší spolupráce připadá v úvahu spíše mezi touto trojicí. Uvažuje se o propojení vzdušných sil, zavádění stejné techniky nebo o společných nákupech a výcviku. Tím vším státy ušetří náklady a posílí interoperabilitu. Je ovšem nanejvýš vhodné tak činit ve spolupráci s Polskem, které má veškeré předpoklady pro to být vedoucím státem v ochraně zemí V4. Ostatní země by se mu měly koordinovaně přibližovat jak výstavbou ozbrojených sil, tak vynakládanými prostředky.

I když je v současné době situace v armádách většiny zemí V4 kritická, stále je prostor pro změny k lepšímu. Odpovědní činitelé by si měli uvědomit, že pokud budou opomíjet bezpečnost státu, v případě nebezpečí nikdo ze spojenců bez náznaku naší vlastní snahy nehne ani prstem. Armády nikdy nebyly a nebudou pro stát výdělečným podnikem, jsou ale pojistkou pro budoucnost. Jak řekl George Washington: „Být připraven na válku je nejúčinnější způsob, jak uchovat mír.“

Ladislav Havelka

 

  Česká republika Maďarsko Polsko Slovensko
Vojenský personál 21 060
(93 333)
20 000
(100 000)
120 000
(234 000)
13 500
(46 666)
Tanky 123
(957)
155
(835)
892
(1 730)
30
(478)
Bojová obrněná vozidla 501
(1 367)
597
(1 700)
1 570
(2 150)
327
(683)
Dělostřelecké systémy 182
(767)
30
(840)
1 007
(1 610)
68
(383)
Bojové vrtulníky 24
(50)
23
(108)
83
(130)
12
(40)
Bojová letadla 39
(230)
26
(180)
115
(460)
19
(100)

 

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.