Proč je škoda Rakouska

17. září, 2014 RUBRIKA Téma


Jsou dva bludy, držící se v českém národním povědomí jako pověstná veš v kožichu. Bludy, na kterých se vzácně shodla jak první republika, tak i komunisté. Tím prvním je, že jsme národem husitů, tím druhým, jak jsme 300 let trpěli „pod Habsburkem“.

Zatímco s adorací husitství se česká historie se ctí vyrovnává již od dob Josefa Pekaře, školské systémy posledního století si husitství stále čechrají jako dobu, kdy Čechy znal celý svět, aniž by doplnily, co vše se husitům zdařilo zničit, spálit a ukrást. Monarchie a její význam nejen pro nás, ale i pro celou střední Evropu, na svoji rehabilitaci stále čeká. Ostatně i výročí sta let od začátku Velké války je v naprosté většině českých institucí pojímáno jako oslava legionářství a vzniku samostatného Československa, zatímco o mužích v uniformách císařské a královské armády se mluví většinou jen v souvislosti s jejich pozdějším vstupem právě do československých legií.

Přísaha není jen tak

Stále jsme v zajetí prvorepublikové legendy o uvědomělých Češích, houfně vstupujících do legií – a to především ruských – aniž bychom vnímali příčiny dvou výrazných vln početního nárůstu legionářů. První vlnu způsobila smrt císaře Františka Josefa I., kterému c. a k. vojáci přísahali věrnost a ani v zajetí ji povětšinou nezavrhli, zatímco po nástupu Karla I v listopadu 1916 se již přísahou necítili vázáni. Za druhou vlnou stál Štefánikův dekret o mobilizaci všech občanů nově vzniklé Československé republiky nacházejících se na území Číny, Japonska a Ruska z ledna 1919. Nemluvě o příslušnících tzv. italské domobrany, formované v Itálii ze zajatců posledních válečných dnů, když už c. a k. armáda ustupovala.

Nenastal již čas nejen znovu vrátit na pražské Malostranské náměstí pomník polního maršálka Radeckého, ale i „rehabilitovat“ naše předky, kteří – věrni své přísaze – bojovali v armádě státu, v němž žili, a vytrvali v řadách c. a k. armády až do posledních dnů Velké války? Neměli bychom právě v období stoletého výročí konfliktu, ve kterém bojovalo a padlo nejvíce mužů v celé historii naší vlasti, vzpomenout všech padlých a zemřelých bez rozdílu?

Vysmívaný verš „Čeho nabyl občan pilný, voják zbraní zastávej“ z hymny používané do října 1918 už nikdy po zániku mocnářství neplatil – ani v roce 1938, ani v roce 1968. Ostatně, kdyby monarchie nezanikla, obě jmenované krize by nás patrně nepostihly.

Vzpomínám si přitom, jak mi otec líčil celoživotní přesvědčení mého praděda, sedláka z Chrudimska, že nejlépe se žilo za monarchie, na které oceňoval hospodářskou stabilitu a jistotu, že zákony platí pro všechny bez rozdílu. Tedy něco, po čem prahneme přinejmenším od listopadu 1989, a stále to nenacházíme.

Naši předkové byli tehdy občany jedné z evropských velmocí, na jejímž území se nacházela nejen města Vídeň, Budapešť či Praha, ale také Krakov, Lvov, Černovice, Temešvár, Zadar, Split, Záhřeb, Lublaň, Terst, Trident a Sarajevo. A občan tehdejší monarchie se nemusel – na rozdíl od pozdějších období – za svoji vlast stydět. Průmysl i zemědělství v Českých zemích měly v rámci mocnářství neomezené možnosti expanze a četné velké firmy, vzniklé převážně v druhé polovině 19. století, nestačila udusit ani hospodářská krize během první republiky, ani nacisté.

Vždyť za monarchie se formovalo téměř vše, co ovlivňuje naše životy i v současnosti. Politická hnutí, pokrokářské myšlenky, industrializace, mobilita, komunikace a další sociální jevy, podílející se na vytváření moderní společnosti, ve které žijeme. Budování občanské společnosti, heslo z období po roce 1989, bylo tehdy každodenní realitou.

Co si pamatovat z Palackého

Monarchie byla zhusta označována za „žalář národů“. Neměli se v něm však naši předkové neskonale lépe než v samostatném státě, ovládaném po více než dvě třetiny jeho existence totalitními ideologiemi? Jak vděčně by vězni z období komunistické či nacistické totality měnili s K. H. Borovským za jeho brixenské vyhnanství, během něhož nejprve bydlel v hotelu a posléze s rodinou v pronajatém domku se zahradou.

Vždy, když se v souvislosti s rozpadem Československa hovoří o tom, že Slováci způsobili rozpad společného státu, nemohu nevzpomenout na to, že někteří Češi to samé s úspěchem uskutečnili již 75 let před nimi.

Jistě, Rakousko-Uherské soustátí mělo mnohé chyby, stejně jako všechny ostatní státy té doby, ať již republiky či monarchie. Ale neměli bychom zapomínat, že vývoj tohoto státu byl přerván světovou válkou a po ní monarchie přestala existovat nejen ve své státní formě, ale i v územní celistvosti. Měli bychom se na ni dívat jako na nevyužitou možnost, která se již bohužel neopakovala.

František Palacký je často připomínám svým výrokem „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Již méně často je doplněna věta, která následovala: „S bolestí v srdci hledíme tomu vstříc.“ Vzhledem k historickému vývoji po roce 1918 bychom měli citovat výhradně jeho jiná slova: „Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom jej vytvořit v zájmu Evropy i lidstva samotného.“

Pavel Bartoníček

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.