Ralsko: cesty v prostoru a čase

08. června, 2018 RUBRIKA Zraněná města


Ralsko-vZřícenina gotického hradu Ralsko na vrcholu stejnojmenné hory. Foto: Martin Veselka

 

Vystoupal jsem na horu se zříceninou hradu na vrcholu. Karel Hynek Mácha ji znal pod německým názvem Roll. České jméno Ralsko bylo v jeho dobách už přibližně dvě stě let pozapomenuto. Pohled severním a západním směrem ukazuje malebnou krajinu Podještědí a Českolipska orámovanou hradbami Ještědského hřbetu, Lužických hor a severních partií Českého středohoří. Pohled východním a jižním směrem nabízí v našich podmínkách zvláštní podívanou – před očima nám vyvstává rozlehlá, lesnatá a téměř neobydlená země, jejíž konec je v nedohlednu. Právě zde se rozkládá někdejší vojenský újezd Ralsko.

 

Toto území v okolí těžce zkoušeného městečka Kuřívody lze zhruba vymezit prstencem měst Mimoň – Doksy – Bělá pod Bezdězem – Mnichovo Hradiště – Osečná – Stráž pod Ralskem nebo také výrazných vrchů Ralsko – Děvín a Ostrý – Jelínka – Radechov – Bezděz a Velká/Malá Buková. Kraj do konce války osídlený zhruba sedmi tisíci převážně německy hovořících obyvatel, kteří se v obtížně dostupném regionu, jemuž se vyhnula většina moderních komunikací, obtížně protloukali rolničením a pastevectvím na suchých písčitých půdách, prací ve všudypřítomných lesích, drobnou domáckou výrobou (řemesla, nábytkářství, zpracování skla) a od začátku 20. století také díky vzrůstajícímu počtu letních hostů. Ti do odlehlého kraje mířili za romantikou panenské přírody a tajemných středověkých dějin, hemžících se skalními hrádky a loupežníky, kteří číhali na povozy kupců bořící se do písku zdejších stezek. Po zřízení vojenského újezdu, jenž zde fungoval mezi roky 1950 a 1991, byl s někdejší romantikou konec. Na začátku devadesátých let se pak celý prostor stal obcí a v roce 2006 dokonce městem Ralsko, které je dnes čtvrtým plošně největším městem u nás!

 
Kuřívody

Pondělí. Na mimoňském nádraží přestupuji na autobusový spoj do Kuřívod, jenž i v pracovní dny jezdí dost vzácně. Nejprve cestuji sám, spoj se zaplní teprve ve městě. Rozhlížím se a ocitám se kdesi v devadesátých letech. Zaposlouchám se do hovorů spolucestujících a rázem vnímám zvláštní pospolitost vyloučených: „To, co se děje kolem, to mě vůbec nezajímá, víte?“ „Já za to nemůžu, že jsem taková, vždyť já mám strašně ráda čokoládu. Mám doma mléčnou, oříškovou, jahodovou…“ Tito vyděděnci napůl dobrovolní, napůl ne, mě doprovázejí na periferii nejen geografickou, nýbrž i sociální: volyňští Češi z vesnic postižených černobylským výbuchem, Romové, někdejší pracovníci vojenského újezdu, kšeftaři s kontakty na sovětskou armádu (tedy pokud se v divokých porevolučních letech hbitě nevyšvihli a neodjeli odsud). Vlastně se nelze příliš divit zdejší tradičně nízké volební účasti a vysokým volebním ziskům komunistické strany nebo Miloše Zemana.

Celou dobu jedeme lesem po rovné silnici, místy, kde borový zavání háj, parafrázujeme-li nejznámější, ba emblematickou osobnost tohoto kraje. Cestou, kde v roce 1985 krátce po výročí srpnové okupace sovětský tank doslova rozpáral zájezdový autobus zaměstnanců jedné továrny z Rychnovska. Nedopatřením. A skoro zázrakem to nikoho z nich nestálo život. Polesím, kde se údajně rozkládalo středověké mytické město Urlo (stižené božím trestem za prostopášnost svých obyvatel), přijíždíme do náletem zarůstající luční krajiny.

To jsou Kuřívody, údajný následník bájného Urla a historicky potvrzený následník královského města Vristadu (Freistadtu) založeného ve 13. století Přemyslem Otakarem II. na křižovatce důležitých obchodních stezek. V dnešních Kuřívodech najdeme motorest, radnici, zchátralý kostel a zarostlý zámek, infocentrum a zároveň poštu s neochotnou pracovnicí, několik kupodivu vzorně zrestaurovaných starých pomníků obětí různých válek, expozici pyrotechniky, pár prvorepublikových vilek, v jižní části „města“ paneláky po Sovětech a všude spousty volných ploch pohlcovaných břízkami a olšemi. Vše rozeseto nazdařbůh, bez vzájemné souvislosti, jako by to na poslední chvíli vypadlo z pytle přenášejícího celé městečko na smetiště dějin. Jen těžko si představuji malebné uličky s roubenými domky, které jsem viděl na starých pohlednicích. Jen obtížně dokážu kostel, zámek i radnici vnímat v kontextu někdejšího městského celku. Vše zeje podivnou prázdnotou.

 
Horní vsi

Slunná neděle. Z rušné cyklostezky, která vede z Podvrší neboli Ocasova u Lázní Kundratic do Hamru na Jezeře, někdejšího střediska uranové těžby a ještě předtím letoviska populárnějšího než Máchovo jezero (posledním záchvěvem zdejší slávy bylo natáčení Dovolené s Andělem), zabočuji na jih, „do prostoru“, jak říkají místní. Vyprahlý den: hadi na výslunných cestách a silná pryskyřičná vůně borovic, téměř nikoho už nepotkávám. Přes kopce přicházím na náhorní planinu – příjemná krajina protkaná údolíčky a úvozy, co tu zůstaly po dávno vyschlých potocích či opuštěných cestách, svěžími pastvinami bez dobytka a borovými remízky. Vzrostlé lípy v náznacích návsí, hřbitovů či alejí, šeříkové keře, ovocné stromy a čas od času dokonce popínavý chmel upomínají na někdejší lidské osídlení.

Právě zde začínala oblast takzvaných Horních vsí, které se po celou dobu své existence – od středověku až do začátku padesátých let 20. století – potýkaly s dopravní izolovaností a omezenými možnostmi obživy. Příznačné je, že kromě nepatrných zbytků zdiva jsou dodnes hlavními stopami lidské existence pozůstatky studen, vodovodů a čerpacích stanic, nádrží a rybníčků (často na „nebeskou“ – tedy dešťovou vodu). A také těžko zničitelné sklepy zahloubené do země či skály. Doklady zápasu s nedostatkem vody a zásobovacími obtížemi.

Procházím bývalou vsí Holičky – Hultschken – a ve vzrostlém lese u silničky zaznamenávám několik do pískovce tesaných prostor, jež jistě nesloužily pouze jako sklepy, nýbrž i jako obydlí nuzných, jako kovárny nebo jiné řemeslné dílny. Na protější straně zpustlý a prázdný rybníček s archaickým mostkem, plot a amatérsky zhotovená tabulka s fotografií jakési chalupy a s německým příjmením rodiny, jíž byla až do odsunu v roce 1945 domovem. Jako by to ani nepocházelo odsud. Přemýšlím, kde asi stával populární hostinec Felsenkeller, jejž Wilhelm Marsch provozoval v rozložitém zděném stavení u silnice pod strání. A kde byl cihlový domek, snad požární zbrojnice, před nímž se roku 1933 nechala ve slavnostních stejnokrojích fotografovat téměř třicítka zdejších dobrovolných hasičů…

Z křižovatky pod Holičkami stoupám úzkou silnicí do vrchu, otevírají se odsud podobně jako z řady míst v okolí nádherné rozhledy k Ralsku, Ještědu a často i k oběma Bezdězům. Pod lesnatým návrším se objeví shluk listnatých stromů a křovin. Je to Medný, hospodářský dvůr se středověkým rodokmenem, který už v meziválečném období sloužil československé armádě jako chovná stanice koní – hříbárna. Podobné využití našly i další dvory v okolí, Ostroh u zaniklých Svébořic a malebný Nový Dvůr u polozaniklého Hvězdova pod vrchem Ralsko. Ve vysokých kopřivách a rumištní vegetaci se dosud tyčí torza zdí. Připomínají zříceninu hradu nebo tvrze. Ostroh a Nový Dvůr dopadly o poznání hůř než Medný. Prvně jmenovaný připomíná pouze vysoká halda trosek uprostřed louky, budící dojem jakéhosi obrovského valu pravěkého hradiště, neboť je skutečně na ostrohu; druhý, jehož součástí byl i barokní kostelík a mlýn, pak zanikl až v šedesátých letech. Na jeho místě vyrostly sovětské ubikace, které se dnes také pozvolna stávají minulostí, zachváceny nezadržitelným rozpadem a pohlceny bujným náletem zeleně. Pokračuji pak ještě do bývalé Černé Noviny – Schwarzwaldu. Kromě rozvalených božích muk pod dvěma lipami však nenarážím na žádné pozůstatky lidského osídlení. Jako by tam odjakživa byly jen louky a onen máchovsky borový háj.

Na území vojenského prostoru Ralsko takto zmizelo celkem dvanáct obcí, z nichž největší Svébořice měly před válkou přes šest set obyvatel, dále deset osad, tři dvory a řada samot, většinou hájoven, mysliven či mlýnů. Dalších sedm sídel včetně města Kuřívody (před válkou 924, krátce po revoluci 183 obyvatel) bylo zničeno z větší části. V této souvislosti dodejme, že české země jsou dost možná evropským přeborníkem, pokud jde o počet zaniklých obcí. Databáze Zanikleobce.cz jich uvádí téměř osm stovek a k tomu hodně přes tisíc osad, drobnější a dílčí sídelní útvary v to ani nepočítaje. A přeborníky jsme dozajista také ve fyzické i duchovní likvidaci stop po těchto donedávna vzkvétajících městech, vesnicích a samotách.

 
Borový háj

Jsem v srdci prostoru. Z Kuřívod je to na všechny strany lesem, a to většinou borovým a rozsáhlým. Jdu k západu, po Staré lipské silnici, jak se dodnes označuje napřímená lesní cesta, jež byla odedávna spojnicí České Lípy s oblastí kolem Mladé Boleslavi, Bělé a Mnichova Hradiště. Není jediná – v okolí se dochovala i severojižní Stará mělnická a Mnichovohradišťská cesta. Nikoho nepřekvapí, že rozlehlé, husté a řídce osídlené lesy v minulosti lákaly rozličné nekalé živly přepadající pocestné a formany. Ne nadarmo našel právě v tomto kraji Mácha předobraz loupežnické i otcovražedné tematiky svého Máje.

Asi po hodině putování stoupám na dvojvrší Velká a Malá Buková. Oba vrcholy podobně jako ostatní výrazné vulkanické kopce oblasti pokrývají zbytky původních květnatých bučin, majestátné ve svém pralesním rázu, neboť hospodaření na strmých skalnatých svazích bylo odedávna spíše střídmé, pokud vůbec nějaké. A podobně jako ostatní vrcholy – Ralsko, oba Bezdězy, Borný a Šroubený u Máchova jezera, ale i Velký Jelení vrch nebo tři vyhlídky na úbočí Ocasovského vrchu – skýtají uchvacující rozhledy na okolní nedozírné lesní plochy s dominantami kopců a horských pásem v pozadí.

Sestupuji a bořím se do jemného písku cesty, na starých mapách označované jako Brandweg, Spálená cesta. Cítím se jako někde v severoněmeckých nebo polských vřesovištních borech, jako by moře mělo být jen kousek odsud – ač jde o krajinu extrémně suchou, dost možná s nejřidší hustotou vodních toků u nás. Ostatně i pověst o založení Kuřívod vypráví o kuřeti, jež v kraji na vodu chudém hrabalo tak dlouho, až narazilo na vydatný pramen. Paradox této nehostinnosti, s níž zdejší obyvatelstvo úporně a nepříliš úspěšně bojovalo od samého počátku, spočívá v tom, že vyprahlou pískovcovou plošinu střídají sníženiny bažinatého a mokřadního rázu, z hospodářského hlediska využitelné nanejvýš pro stavbu rybníků. Největší z nich – Velký, dnes známý jako Máchovo jezero – má díky Máji i tomu, že je možná nejproslulejším severočeským letoviskem, v povědomí snad každý našinec. Méně se však ví, že pod názvem Swamp je na jeho nejodlehlejších březích chráněna mimořádně cenná slatina vyznačující se velkým bohatstvím vzácných řas a sinic. Podobné přírodní klenoty najdeme i u Břehyňského rybníka, Hradčanských rybníků a u nevelkého Černého rybníka poblíž Hamru na Jezeře.

Kdybych se vydal na západ, dorazil bych k mokřadům, kde v minulosti bývaly rybníky – před válkou se tam říkalo Wüste Teich. Podle starých vlastivědců tudy kdysi protékala Ploučnice směrem k jihu, aby nakonec vyústila do Jizery. Pokračuji však k severu, kde vedla od roku 1914 úzkorozchodná železnice – Rečkovská lesní dráha, zásobující dřevem pilu a papírnu u Bělé pod Bezdězem. Skončila neslavně: po válce byla po požáru pily, znárodnění a zřízení vojenského újezdu rozebrána na části, rozvezena do jiných míst a rozchvácena. Podobně neslavně dopadly vlastně veškeré významnější pokusy o industrializaci oblasti. Zdejší ložiska železné rudy se brzy vyčerpala a hamry dotloukly, uranová ložiska zase po drancující těžbě sovětskými metodami představují ekologické riziko ještě na řadu desítek let. Podzemní jezero kyseliny sírové, která sloužila k vyluhování uranu, totiž ohrožuje cenné zásoby podzemních vod, jež jsou dalším paradoxem této nejsušší části České křídové tabule.

Přicházím k Hradčanským rybníkům. Duby na hrázích upomínají na jižní Čechy a jehličnaté lesy všude kolem pro změnu na polská Mazurská jezera. Jen málokdo si v takové idyle uvědomí, že jen pár set metrů odsud se rozprostírá obrovské, kdysi vojenské letiště, jehož počátky spadají do roku 1938. Využívaly jej postupně Luftwaffe, Československá lidová armáda a od roku 1968 Sovětská armáda. Ani po jejím odchodu v roce 1991 nenastaly klidné časy – točí tu filmaři, konala se zde obří technopárty, motorkářské a tuningové srazy, navíc mu dlouhou dobu – podobně jako oblasti u Vrchbělé na jihu bývalého vojenského prostoru – hrozily různé více či méně divoké nápady na radikálnější komerční využití. Potíž přirozeně tkví i v ekologické zátěži, kterou s sebou „hospodaření“ Sovětů přineslo, a to zdaleka ne pouze v areálu hradčanského letiště.

Stáčím se však opět k západu: přicházím do Hradčan, jak nechali (na základě středověkého, dávno nepoužívaného jména) roku 1947 přejmenovat svou obec členové národního výboru v Kumru. Ještě před válkou to bylo významné letovisko s řadou penzionů, ozdravoven, zahradních restaurací a půjčoven vyjížďkových loděk. Podobnými, byť méně proslulými letovisky byly i nedaleká Ploužnice, Hvězdov, kde se dnes střídají zchátralé zbytky původní zástavby s postsovětskými paneláky, a také zaniklé Svébořice. Vznik vojenského prostoru znamenal jejich konec. V případě sousední Stráže pod Ralskem a Hamru na Jezeře pak příjemnému letnímu koupání učinila přítrž těžba uranu. Rekreační úloha Hradčan či Hamru se sice pozvolna vrací, ale… V jediné zdejší hospůdce zjišťuji, že skoro nic k jídlu ani pití už nemají, interiér lokálu umístěného v bývalé socialistické „Jednotě“ tuto neblahou nostalgii ještě umocňuje, vydávám se tedy raději na Havraní skálu nad vsí.

Zde, ve výši, nad lesy a loukami v nivě meandrující Ploučnice, přemítám o tomto kraji a o tom, co vše jsem zde nestačil popsat. Zaniklé kostely (včetně poutního chrámu ve Svébořicích) a kaple, pozapomenuté velikonoční jízdy, konané jako jedna z posledních místních tradic ještě mezi válkami, specifika zdejšího nářečí, které jako téměř vše z této vnitřní periferie dosud prakticky nebylo popsáno, typická krajová jména, zdravící nás z hrstky zlomkovitě zachovaných hrobů a rubů starých pohlednic, nečetné místní známé osobnosti, půvab hrázděné lidové architektury, ale i tajemné rokle a pískovcové podzemí Kumerského pohoří, někdy nesprávně označovaného jako Polomené hory, návrat symbolu středoevropské divočiny – vlka obecného, jenž se v roce 2014 po dlouhých staletích odehrál právě zde…

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.