Polemika ohledně komentáře Jana Fingerlanda „Žid v čele ukrajinských fašistů“

08. května, 2019 , , , , RUBRIKA Nezařazené


Věc: Reakce na komentář Jana Fingerlanda „Žid v čele ukrajinských fašistů“

V úterý 23. dubna zveřejnil Český rozhlas Plus na svých internetových stránkách značně necitlivý a fakticky chybný komentář Jana Fingerlanda se skandálním titulkem „Žid v čele ukrajinských fašistů“, který byl po stížnosti Velvyslanectví Ukrajiny v Praze změněn na „Žid v čele Ukrajiny“ (https://plus.rozhlas.cz/jan-fingerland-zid-v-cele-ukrajiny-7901415). Vedení ČRo se následně omluvilo pouze za titulek, který měl být – podle jeho slov – ironický, avšak zároveň konstatovalo, že „obsah příspěvku je věcně správný a korektní“.

Bohužel text Jana Fingerlanda není ani věcně správný, ani korektní. Hned na začátku bychom rádi ujistili, že jsme myšlenkovou konstrukci autora pochopili. Nebyla totiž nijak nová ani originální a sdílela ji asi všechna světová media. Ta měla spočívat v tom, že s ukrajinským antisemitismem to nemůže být tak špatné, když „kromě Izraele bude Ukrajina asi jediným státem na světě, kde dvě nejvyšší funkce zastávají Židé“. Zároveň však musíme konstatovat, že i v tomto si autor argumentačně protiřečí.

Nedostatečná znalost ukrajinských reálií způsobila, že autor tuto myšlenku zpracoval způsobem, který posloužil ruské propagandě. Nejde ani tak o to, že úryvky z textu převzala proruská dezinformační média, ale především, že reprodukuje nejdůležitější teze, které využívá Rusko v informační válce proti Ukrajině. Přes veškeré výhrady jsme nicméně ochotni věřit, že nešlo o úmysl.

Konkrétně k věcným nepřesnostem

  1. Podle pana Fingerlanda byli Židé „podobně jako ukrajinští Češi za carských i sovětských dob předmětem systematické rusifikační politiky“. Jenže předmětem systematické rusifikace byli i samotní Ukrajinci jakož i ostatních více než 100 národů a národností bývalého carského Ruska či SSSR. Dědictvím této politiky je dodnes přetrvávající silná jazyková rusifikace Ukrajiny, která ale nemá vliv na národnostní cítění Ukrajinců.
  1. Podle Fingerlanda „Zelenského židovství nabylo na nové důležitosti v závěru kampaně“. Faktem ale je, že Zelenského židovský původ nehrál po celou dobu předvolební kampaně naprosto žádnou roli, což potvrdil i jeden z nejbližších poradců Zelenského Dmytro Razumkov.[1]
  1. Autor dále ve svém textu tvrdí, že „Porošenko, ve snaze smazat ztrátu, zesílil svůj důraz na ukrajinský etnický nacionalismus“, a to že voliči dali přednost Zelenskému, „lze chápat jako odmítnutí šovinismu“. Patrně se jedná o reakci na Porošenkovu konzervativní rétoriku a předvolební slogan „Armáda, jazyk, víra“, který ovšem s etnickým nacionalismem nemá nic společného. Jedná se o vysoce aktuální problematiku národní bezpečnosti. Rádi bychom připomněli, že Rusko začalo válku na Ukrajině pod záminkou „hájení zájmů ruskojazyčného obyvatelstva“.

Nehledě na to, že Ukrajinci mají podobně jako Srbové, Řekové, Rumuni, Bulhaři, Češi, Slováci či Poláci právo na vlastní autokefální pravoslavnou církev, byl duchovní život značné části pravoslavných věřících na Ukrajině stále ovládán z Moskvy, což je pro stát tváří v tvář otevřené ruské agresi značný bezpečnostní problém. Zároveň je nutné poznamenat, že náboženská otázka se řešila jen ve vztahu k rozdělenému pravoslaví a nikoliv k jiným náboženským komunitám, od řeckokatolíků přes protestanty či muslimy až po židy.

Pokud jde o jazyk, od vyhlášení nezávislosti země v roce 1991 je jediným státním jazykem Ukrajiny ukrajinština a je nezadatelným právem Ukrajinců, aby jím nebyla jen formálně na papíře. Pokud jsou to projevy etnického šovinismu, pak všechny výše zmíněné státy včetně České republiky dlouhodobě provádějí šovinistickou politiku.

Slova o Porošenkově důrazu na etnický nacionalismus jsou navíc o to absurdnější, pokud vezmeme v úvahu kampaň před parlamentními volbami na podzim 2014. Tehdy visely po celé Ukrajině předvolební plakáty Bloku Petra Porošenka, představující Žida Volodymyra Hrojsmana a Krymského Tatara Mustafu Džemileva s heslem „Jsem hrdý na to, že jsem Ukrajinec“.[2]Krom toho, že téma etnicity nehraje a nikdy nehrálo v ukrajinské politice žádnou roli, je zcela absurdní mluvit v souvislosti s volbou Zelenského (jakožto Žida) o „odmítnutí šovinismu a hledání nějaké nové, jiné cesty“.

  1. Rádi bychom zdůraznili, že slovní spojení typu „etnický Slovan Porošenko“ nejen že nemá ve veřejnoprávním médiu co dělat, ale je rovněž nesmyslné. Paradoxem přitom je, že právě Porošenko byl v lednu 2018 vzhledem ke svému rodišti v etnicky smíšeném Budžaku a mládí stráveném v dnešním Podněstří označen bývalým gruzínským prezidentem Saakašvilim za Moldavana.[3] Kromě toho se po internetu šířily texty, které měly „dokazovat“ Porošenkovu židovskou národnost.[4]
  1. Jan Fingerland dále uvádí bez odvolání na jakýkoliv zdroj, že „ukrajinský antisemitismus je podle průzkumů vysoký a počet protižidovských útoků navíc roste“. Seriózní průzkumy a statistiky přitom mluví o opaku. Podle údajů srovnávacího průzkumu Pew Research Center z let 2015–2016 má Ukrajina v regionu střední a východní Evropy vůbec nejnižší počet osob, které by neakceptovaly Židy jako občany své země. Zatímco na Ukrajině je takových osob jen 5 %, v České republice dosahovalo číslo 19 %.[5]

Americký State Department ve své zprávě o dodržování lidských práv za rok 2018 konstatoval, že k poslednímu zaznamenanému antisemitskému útoku proti fyzické osobě v zemi došlo v roce 2016 a celkově na Ukrajině dochází k poklesu podobných incidentů a vandalismu s antisemitským podtextem, což souvisí s lepší prací policie a dalších státních orgánů.[6] I proto byla Ukrajina v listopadu 2018 vyřazena Světovým židovským kongresem ze seznamu zemí, ve kterých dochází k nárůstu antisemitského násilí.[7]

  1. Autor se také nevyhýbá klišé a nepravdivým stereotypům dlouhodobě spojovaným s Ukrajinou. Mezi ně patří tvrzení o „ukrajinském národním sporu“, které absolutně nereflektuje ukrajinskou realitu. Jeho nesmyslnost výmluvně ilustrují mimo jiné výsledky posledních dvou prezidentských voleb v roce 2014 a 2019, kdy vítězný kandidát přesvědčivě vyhrál téměř po celé zemi.
  1. Neméně problematické je tvrzení o ukrajinských nacionalistech, kteří prý „otevřeně oslavují někdejší spolupráci s nacisty“. Pokud pomineme fakt, že radikální ukrajinský nacionalismus je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi zcela marginální problém (jediný nacionalistický kandidát získal v prvním kole prezidentských voleb pouhých 1,62 % hlasů)[8], pak jádro nacionalistického hnutí na Ukrajině tradičně neodmítá osoby jiných národností. Nikdo v dnešní Ukrajině také neoslavuje někdejší spolupráci s nacisty, protože to byli právě nacisté, kdo se ve své době vehementně postavil proti snahám o obnovení ukrajinské státnosti. Mnozí z tehdejších nacionalistů navíc umírali z rukou okupantů na stejných místech jako Židé: v Osvětimi, Sachsenhausenu, Babím Jaru. Pokud má pan Fingerland na mysli spolek veteránů divize Waffen-SS Halič, pak může také vzpomínku na hrdinství Čechoslováků v Rudé armádě ocejchovat jako oslavu spolupráce se Stalinem. Je snad jasné, že je to nesmysl, neboť v obou případech šlo o osvobozenecké úsilí po boku spojenců, jaké si tváří v tvář smrtelným hrozbám nešlo příliš vybírat. Neoslavuje se spolupráce, ale připomíná se boj. A objektem rozšířené glorifikace je boj proti sovětské vládě, který na západě Ukrajiny trval až do 50. let minulého století.
  1. Problematický výrok o tom, že prezidentem by měl být křesťan a etnický Ukrajinec, skutečně od politického technologa Oleksandra Palije padl, nicméně on sám zdůraznil, že se jedná čistě o jeho vlastní názor.[9] Palij sice pro Porošenka pracoval, ale nazvat jej blízkým spolupracovníkem je přehnané. Navíc rozhodně není pravdou, že by k podobným výrokům na západ od Ukrajiny nedocházelo. Stačí si připomenout takové osobnosti, jako je zakladatel francouzské Národní Fronty Jean-Marie Le Pen nyní působící ve funkci poslance Evropského parlamentu, který například v roce 2007 označoval tehdejšího prezidentského kandidáta Sarkozyho za „cizince“ a „imigrantského kandidáta“.[10] Vzpomeňme si také na české prezidentské volby v roce 2013, kdy se propíral původ prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga.[11]

Na závěr bychom ještě jednou chtěli upozornit na to, že téma Ukrajiny je specifické a citlivé tím, že je součástí ruské informační války, kterou Rusko nevede pouze proti Ukrajině. Jeho neprofesionální a necitlivé zpracování neškodí pouze Ukrajině. Prosíme proto české novináře, aby si uvědomili, že i oni mohou být cílem a zároveň nechtěným nástrojem informačních útoků.

 

Michal Lebduška, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Lenka Víchová, ukrajinistka

David Svoboda, historik

Pavel Havlíček, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

 

[1]https://www.radiosvoboda.org/a/29858843.html

[2]T. Kuzio, Ukraine: Democratization, Corruption, and the New RussianImperialism (Praeger: 2015), s. 18.

[3]https://gordonua.com/news/politics/saakashvili-moldavanin-poroshenko-snachala-naznachil-gruzina-ukraincem-a-potom-lishil-ego-grazhdanstva-229196.html

[4]https://antikor.com.ua/articles/72016-tak_valjtsman_ili_poroshenko_o_proshlom_ottsa_prezidenta_ukrainy_-_hurnalistkoe_rassledovanie

[5]https://www.pewresearch.org/fact-tank/2018/03/28/most-poles-accept-jews-as-fellow-citizens-and-neighbors-but-a-minority-do-not/ft_18-03-26_polandholocaustlaws_map/

[6]https://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2018/eur/289193.htm?fbclid=IwAR2NIarzvsZtfb_zju2YVSN7v3wnwtT5QYq3OhljmuFcJ9BC_ounWqdIZME

[7]https://tsn.ua/ukrayina/ukrayinu-viklyuchili-z-pereliku-krayin-u-yakih-sposterigayetsya-antisemitske-nasilstvo-1251990.html

[8]https://www.cvk.gov.ua/pls/vp2019/wp300pt001f01=719.html

[9]https://hromadske.ua/posts/polittehnolog-palij-zayaviv-sho-prezidentom-maye-buti-hristiyanin-i-ukrayinec-kazhe-sho-ce-ne-dumka-komandi-poroshenka

[10]https://www.economist.com/blogs/certainideasofeurope/2007/04/le_pen_rides_to_sarkozys_rescu

[11]https://www.ods.cz/clanek/3867-na-hrad-nasinec-nebo-cizinec

 

Věc: Reakce Jana Fingerlanda (Český rozhlas Plus) na reakci na jeho komentář

 

V úterý 23. 4. jsem napsal komentář „Žid v čele ukrajinských fašistů“, který vyvolal nesouhlasnou reakci některých posluchačů, ukrajinské ambasády a také některých obyvatel Ukrajiny. Pokud jsem komukoli způsobil jakoukoli újmu, vyslovuji nad tím politování, neměl jsem takový úmysl. Titulek (jediná část, která obsahovala slovo fašista), byl samozřejmě – vzhledem k obsahu textu – míněn sarkasticky vůči některým kritikům Ukrajiny. Bylo unáhlené spoléhat se, že to tak pochopí každý.

Šlo o jeden z řady rozhlasových komentářů v souvislosti s ukrajinskými volbami, do které jsem přispěl z hlediska své odbornosti.

Jako novinář se mj. dlouhodobě zabývám židovským životem v Evropě i jinde. Napsal jsem o něm řadu krátkých i delších textů a také o něm přednáším. Přečetl jsem velké množství dokumentů, které se týkají i židovské Ukrajiny a v posledních mnoha letech jsem hovořil s řadou ukrajinských Židů nebo Ukrajinců, kteří se otázkou života ukrajinských Židů zabývají. Pokud si vzpomínám, první takový rozhovor jsem vedl jako mladík v roce 1990. Shromáždil jsem tedy informace, kterými možná někteří mí kritici nedisponují.

 

Nyní ke konkrétním výhradám, které se týkají věcné správnosti a správné interpretace faktů.

  1. Jako první, snad tedy nejdůležitější, je výhrada, že má myšlenková konstrukce není originální, protože něco podobného se objevilo i ve světovém tisku. (Ukrajina si zvolila prezidentem Žida, není tedy antisemitská) Není divu, je to evidentní závěr, který zamlčí jen ten, kdo chce škodit Ukrajině.

K tomu je připojena poznámka, že si současně protiřečím, když mluvím o existenciantisemitismu na Ukrajině. Konstatovat, že to s ukrajinským nacionalismem/antisemitismem není tak špatné, jak se někdy tvrdí, neznamená totéž co tvrdit, že tento problém neexistuje.

  1. Text prý posloužil ruské propagandě. Jako novinář nemohu vynechávat fakta, která považuji za relevantní, jen proto, že to může posloužit „ruské propagandě“ (ta není v textu reakce definována).

A navíc se podle mého dojmu  „ruská propaganda“ mého textu chopila teprve poté, co se ukrajinská ambasáda rozhodla rozeslat textpomocí twitteru a svým (podle mého soudu zavádějícím) komentářem k němu z něj udělat něco, čím není. To ovšem byla volba příslušného pracovníka úřadu, bez něj by „ruská propaganda“ neměla co využívat. Bohužel se na mě nikdo z ambasády neobrátil. Nekontaktoval mě ani nikdo z autorů nesouhlasné reakce.

  1. Prý jsem se dopustil omylu, když jsem se zmínil o rusifikačním tlaku na ukrajinské Židy (a také tamní Čechy), protože, jak autoři reakce dodávají, „předmětem systematické rusifikace byli i samotní Ukrajinci“ a další národy. Zde dochází k omylu na straně autorů reakce. Mé tvrzení se jasně vztahovalo k vysvětlení, proč tolik ukrajinských Židů mluví rusky (spíše než ukrajinsky) – ukrajinští Židé byli rusifikováni mnohem systematičtěji.

Autoři reakce se dopouštějí další nepřesnosti, když dodávají, že „silná jazyková rusifikace Ukrajiny… nemá vliv na národnostní cítění Ukrajinců“. Jenže kromě ruskojazyčných ukrajinsky cítících obyvatel Ukrajiny žije v zemi mnoho ruskojazyčných obyvatel, kteří národně ukrajinsky nesmýšlí. Právě to je přece jeden z důvodů, proč se o Ukrajině v médiích tak často mluví.

  1. V reakci se také tvrdí, že „Zelenského židovský původ nehrál po celou dobu předvolební kampaně naprosto žádnou roli“, aby krátce na to sami autoři dodali, že se v jiném případě vyskytly pokusy vykreslit i P. Porošenka jako Žida a tak ho poškodit. S touto konspirační teorií, která oponentům podsouvá židovský původ, jsem se setkal osobně, a myslím, že nejsem sám. Buď tedy takový argument na Ukrajině funguje, nebo ne.
  2. Ponechávám na odbornosti ukrajinistů, zda předvolební slogan „Armáda, jazyk, víra“ je „konzervativní“, jak tvrdí autoři reakce, anebo zda jde o etnicko-národní apel, v tom se necítím být dostatečně obeznámen s ukrajinskou realitou.

Kupodivu sami autoři reakce zmiňují nedávné vytvoření autokefální ukrajinské církve, oddělené od Moskvy, jako součást ukrajinské emancipace. I to byla přece součást Porošenkova apelu na voliče, přičemž Židé byli z takového apelu přirozeně vyloučeni, pokud se náhodou nenechali také pokřtít.

Je ovšem třeba opět zdůraznit, že text komentáře jasně upozorňoval na fakt, že si ukrajinská veřejnost vybrala kandidáta, jako je Zelenskij, bez ohledu na zmíněné okolnosti.

  1. Autoři reakce obhajují ukrajinský zákon z roku 1991, který jako jediný jazyk země stanovuje ukrajinštinu, a popírají, že nejde o etnický šovinismus, protože i ČR má jen jediný státní jazyk. ČR jistě není bez chyb, ale je v zásadě jazykově homogenní, Ukrajina nikoli.

Já sám jsem paradoxně jazykový zákon vůbec nezmiňoval, téma opět vnášejí sami autoři reakce s tím, že na takový krok mají Ukrajinci právo – přestože zákon zasahuje do používání mateřského jazyka velké části obyvatel.

  1. Nerozumím, v čem je slovní spojení „etnický Slovan“ problematické. Je to čistě popisné označení.
  2. Podle nesouhlasné reakce není pravdivé tvrzení, že je ukrajinský antisemitismus vysoký a počet útoků narůstá. Důkazem má být například výzkum PewResearch Center, podle kterého má  Ukrajina v regionu střední a východní Evropy vůbec nejnižší počet osob, které by neakceptovaly Židy jako občany své země (5 %.), zatímco ČR 19 %. Tento výzkum rádo zdůrazňuje i ukrajinské ministerstvo zahraničí.

Myslím, že problém metodologie Pew je zřejmý na první pohled – sleduje to, co o sobě lidé říkají, nikoli to, jak jednají. Ostatně podle této studie je v ČR horší vztah k Židům než v Polsku a Maďarsku, což těžko přijme kdokoli, kdo se v problematice židovských komunit v Evropě trochu vyzná.

Již na Facebooku jsem navrhl nesouhlasícím, aby se podívali na jiné studie, například WorldJewishCongress nebo izraelského ministerstva pro otázky diaspory. Jistě je řada dalších zdrojů, například židovský tisk, který vyjadřuje stanoviska a obavy samotných Židů na Ukrajině i jinde, uvádí počty incidentů, antisemitské výroky a články, hanobení hřbitovů a památníků, nebo nedostatečné ohrazení se ze strany veřejných představitelů proti tomu. Pro úplný obrázek je třeba zohlednit nejen lichotivá, ale i ta ostatní data.

Současně můj text zdůraznil, že na východě Evropy je sice antisemitismus společensky více akceptován, ale nemá násilnou povahu, zatímco na západě (zejména ve Francii) je tomu naopak.

  1. Reakce obsahuje obsáhlou obhajobu Ukrajiny proti obviněním, že v zemi se legitimizuje někdejší spolupráce s nacistickou SS. Ukrajinci se prý museli rozhodnout pro ty spojence proti Stalinovi, kteří byli k dispozici a dnes si prý připomínají své osvoboditele.

Nepopírám, že tehdejší dilemata byla velmi obtížná. Ale srovnávat oslavy divize Waffen-SS Halič s účastí Čechoslováků v Rudé armádě (tedy prý spolupráce se Stalinem), jak to dělají autoři reakce, může působit sporně. A jistě i kontraproduktivně, pokud jde o snahu hájit Ukrajinu před kritikou.

Ukrajinské oddíly se dopustily mnoha zločinů vůči proti Židům, ale také Polákům. Oslavovat je ještě dnes je o to kontroverznější, když se tak děje s oficiální podporou veřejných institucí, například města Lvova/Lviva. To je jen jeden příklad z řady možných. Když s tím Židé na Ukrajině (nebo kdokoli jiný) nesouhlasí, nebo to v nich vyvolává strach, není to očerňování Ukrajiny, ale stanovisko jedné části ukrajinské společnosti.

  1. Další námitka zní, že i v jiných státech dochází k nepřístojnostem, například Le Penovy útoky na Sarkozyho. Nepopírám to, dokonce o tom sám píši vjiných souvislostech, ale nemělo by to spoluurčovat podobu informování o Ukrajině.
  2. A ano, bylo omylem nazvat autora sporného výroku O. Palije za Porošenkova „blízkého spolupracovníka“. Je pouze jeho spolupracovníkem.

 

Pro zajímavost uvádím dvě pasáže ze svého dřívějšího textu o kremelské instrumentalizaci židovské otázky na Ukrajině v pomajdanovském období:

„Ukrajina se oproti dobám StěpanaBandery změnila. Optimisté tvrdí, že hlavním zdrojem ukrajinské identity dnes není etnicko-jazyková… Do této nově definované širší koncepce ukrajinství se tedy v očích mnoha Ukrajinců vejdou i ukrajinští Židé.“.

Nebo: „Nezdá se také, že by se ukrajinští Židé obávali pogromů… Prezident Ukrajinského židovského kongresu V. Rabinovič označil postoje protestujících Ukrajinců za „tolerantní a mírumilovné“, zatímco E. Dolinskij, předseda Ukrajinského židovského výboru, Putinovu verzi o fašistickém převratu rovnou označil za „obyčejné lži a pomluvy“. (Publikováno v Orientaci LN)

Uvádím tyto své výroky ze dvou důvodů. Jednak abych ukázal, že nabízím komplexnější obraz tam, kde je čas na detaily a další aspekty. Cca 3,30 min. rozhlasového komentáře to neumožňuje, ale přesto věřím, že text byl vyvážený.

A za druhé, ukazuje, jak moc záleží na tom, s jakým předběžným očekáváním přistupujeme k četbě či poslechu textu. To, co jeden může považovat za vyviňování Ukrajinců, může jiný kritizovat jako jejich očerňování. Ani jedno nebylo mým záměrem.

Jan Fingerland

 

Věc: Vyjádření k reakci Jana Fingerlanda 

Vážený pane Fingerlande,

děkujeme, že jste si našel čas a odpověděl na naši reakci. Rádi bychom Vás ještě jednou ujistili, že věříme tomu, že Vaším úmyslem nebylo způsobit komukoli újmu. Zároveň ale musíme konstatovat, že z Vaší odpovědi vyplývá, že mnoho našich argumentů i snah o vysvětlení problému nebylo z Vaší strany pochopeno správně. Také  nás mrzí, že jste si z naší reakce vybral pro svou odpověď jen některé argumenty a část textu i s odkazy na konkrétní zdroje ignoroval. Jako příklad můžeme uvést Vámi kritizovaný průzkum o úrovni antisemitismu na Ukrajině, který jsme ale doplnili i o zprávu State Departmentu a rozhodnutí Světového židovského kongresu vyřadit Ukrajinu ze seznamu zemí, ve kterých narůstá antisemitské násilí. Ani to Vám ale nebrání trvat na svém tvrzení, že „ukrajinský antisemitismus je podle průzkumů vysoký a počet protižidovských útoků navíc roste“.

Přesnější než uvést svou odpověď slovy o nesouhlasné reakci některých posluchačů, ukrajinské ambasády a také některých obyvatel Ukrajiny, by bylo psát o nesouhlasné reakci lidí, kteří se zemí profesionálně zabývají, stejně jako se Vy zabýváte Blízkým východem. Reakce těchto lidí byla motivována základní myšlenkou, kterou bychom Vám rádi ještě jednou zdůraznili.

Nedílnou součástí rusko-ukrajinské války je válka informační, jejíž kořeny v zásadě prorůstají celým 20. stoletím. Jednou z metod ruské informační války je kromě prvoplánových dezinformací i vytváření tzv. falešných cílů. Co to znamená? V případě Ukrajiny jsou do informačního prostoru pravidelně vhazována témata, jež se mohou podle jednotlivých cílových zemí lišit. V našem prostoru se jedná především o otázky spojené s Ukrajinskou povstaleckou armádou (tzv. banderovci), údajnou spolupráci ukrajinských nacionalistů (popřípadě, jak zaznělo ve Vašem textu její „oslavování“) s nacisty a operování „tradičním“ ukrajinským antisemitismem. Tak dochází k tomu, že namísto toho, abychom se soustředili na problémy spojené s agresorem, zaměřujeme svou pozornost na oběť a řešíme, zda na ní není přeci jen něco v nepořádku. Jenže to poslední, čeho by se měla veřejnoprávní média a profesionální novináři dopouštět, je naskakovat na vějičku těm, kdo do prostoru vrhají falešné cíle, zahlcující pozornost veřejnosti podružnou agendou, která vypichuje marginální problém na úkor celkového obrazu. Zejména pokud se ve věci ne zcela dobře orientují, což není samo o sobě žádnou ostudou. Ostudou je na svých omylech trvat.

Zdůrazňujeme, že diskuse na každé z těchto dotčených a zneužívaných témat je zcela legitimní a potřebná, jen vůbec nepatří do rozborů současné politické situace na Ukrajině. Pokud jsou tato témata použita jako součást argumentace při osvětlování aktuálního dění, stávají se součástí manipulačních technik a slouží v rusko-ukrajinské informační válce k oslabování Ukrajiny a dezorientaci příjemců těchto zpráv.

S pozdravem

 

Michal Lebduška, analytik Asociace pro mezinárodní otázky
Lenka Víchová, ukrajinistka
David Svoboda, historik
Pavel Havlíček, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

autor: , , , ,

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.