Rozdělené světy – rozdělení lidé

13. prosince, 2017 RUBRIKA Polská literární reportáž


Addis_Ababa-8e00855uEtiopský císař Haile Selassie. Foto: Wikimedia Commons

 

Polský institut v Praze uspořádal u příležitosti Roku Josepha Conrada soutěž o nejlepší studentskou esej týkající se spisovatelovy slavné novely Srdce temnoty. Jeden z oceněných textů se souhlasem autorky otiskujeme.

 

Klasik dobrodružné prózy Joseph Conrad (1857–1924) se ve své novele Srdce temnoty (1899) nepouští jen do hloubi černého kontinentu, ale zároveň také do nejčernějších komnat duše bílého člověka. To, co je v nich skryto a co Conrad mistrně poodhaluje, může totiž poměrně zásadně otřást mnohými idejemi, v něž člověk euroamerické civilizace věří a které odvážně proklamuje sám před sebou i před světem. Probudilo snad územní přerozdělování si světa v podobě kolonialismu v lidech to špatné, nebo pouze prohloubilo predispozice pro zlo, jež jsou nám vrozené?

Jean-Jacques Rousseau ve své Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi uvádí příklad tzv. člověka v jeho přirozeném stavu. Ten je podle Rousseaua ze své podstaty dobrý a negativní vlastnosti získává až v kontaktu se společností. S civilizovaností roste množství jeho potřeb a mění se žebříček hodnot. Tyto požadavky nutí civilizovaného člověka naplnit život pohodlím, dobrými výsledky, blahobytem a zvěčnit své jméno v paměti příštích generací. Vlivem této civilizační determinace jsme se dokonce naučili potlačovat i tak přirozenou vlastnost, jako je soucit, který Rousseau přiznává zástupcům zvířecí říše – příkladem takového utlumení soucitu na nejnižší mez jsou války, otroctví, ale rovněž nechvalně známý exploatační kolonialismus, bažící po výtěžku ze získané půdy a využití místních obyvatel coby levné pracovní síly.

Míra soucitu a schopnost jej utlumovat či naopak plně projevovat se u každého jedince liší. Existují případy, kdy se člověk vzdal nejen soucitu s ostatními, ale v konečném důsledku jej neměl ani sám se sebou. Podle výpovědi Rolfa Sörmana, jednoho z přeživších potopení trajektu Estonia v roce 1994 (z 989 osob na palubě zemřelo 852), došlo během této námořní katastrofy k násilným krádežím. Nicméně nakradené šperky a jiné cennosti vedly pachatele k rychlejšímu potopení se na dno ledového Baltu, jelikož mezi přeživšími nebyl podle identifikace Sörmana nikdo z lidí, kteří jej okradli. Tento případ je velmi výstižným ukazatelem toho, jak absence soucitu dokáže dnešnímu člověku zatemnit nejen srdce, ale i mysl a racionální úsudek.

 
Pokušení civilizovaného člověka

„Pouhým uplatněním vůle můžeme získat prakticky neomezenou moc k prosazování dobra,“ napsal ve své zprávě obchodní agent Kurtz, významná postava Srdce temnoty, s jehož charakterovými rysy a hodnotami se čtenář seznámí především prostřednictvím vyprávění ostatních postav. Tento úspěšný obchodník se slonovinou zastiňuje i samotného vypravěče, kapitána Charlese Marlowa, jakési Conradovo alter ego (setkáme se s ním například i ve slavném románu Lord Jim). Kurtz, pekelný i inspirující polobůh, k jehož záchraně se ubírá celá výprava a jenž je lidmi opovrhován i obdivován, představuje určitý archetyp uzurpátora, ale zároveň v jistém smyslu i posla pokroku. Mezi divochy se však za božskou bytost vydává nikoliv z čistých pohnutek, ale převážně z ryze zištných důvodů. Ewa M. Thompsonová ve své eseji Je Polsko postkoloniální země? cituje známého postkoloniálního teoretika Edwarda W. Saida, který pro tento modus chování užívá termínu orientalismus. Rozumí jím vnucování identity podmaněnému národu a produkci účelových teorií vytvářejících „obraz primitivního domorodce, který by se měl od svých přemožitelů naučit, jak se stát civilizovaným člověkem“. Je tedy vhodné, či nevhodné snažit se přetransformovat mentalitu národů třetího světa podle koncepce našeho pojetí civilizovanosti?

Největším úskalím takového přístupu může být to, že lidské pohnutky podléhají změnám a člověk s dobrými úmysly může pod vlivem vidiny bohatství brzy od svých prvotních přesvědčení upustit. Materiální svody však nejsou jediným pokušením. Tím pravděpodobně nebezpečnějším je moc – a tu lze získat v necivilizovaných kmenech poměrně snadno. Koneckonců něco podobného se mohlo přihodit i našemu „hrdinovi“ Kurtzovi…

Lidé jsou kromě kultury rozdělováni také mírou vzdělanosti a pokroku – a vzdělanost v rukou člověka, který ji využívá k získání moci, může napáchat stejné škody jako nevzdělanost sama. Vzpomeňme jen na velekněze Herhora z románu Faraon polského realisty Bolesława Pruse. Starověký manipulátor Herhor využil západu slunce k tomu, aby nevolníci uvěřili tomu, že jej vyslyšel bůh Osiris. Zde se jedná o beletristický příklad, avšak vezmeme-li v potaz některé polské reportážní texty, zjistíme, jak opojná může být moc a že je mnohem těžší vyrovnávat se s její ztrátou, než ji získat.

Jeden z předních polských reportérů Ryszard Kapuściński, jehož vášní se staly reflexe rozpadů a změn režimů, ukazuje v knize Na dvoře krále králů (Cesarz, 1978) konec vlády Haile Selassieho I., etiopského císaře a chorobného autokrata, který se úzkostlivě bál puče a svržení. Nakonec mu však ani polštáře, jež mu jeho věrní nosiči podkládali pod nohy kvůli nízkému vzrůstu, nepomohly, aby mu chudoba vlastního lidu nepodlomila kolena. Příklad Etiopie je důležitý, protože právě tento stát ustál v 19. století takzvanou rvačku o Afriku, a jeho geopolitický vývoj tak může sloužit k částečnému porovnání se zeměmi, jež na rozdíl od něj plně prošly kolonizačním procesem.

Mnozí historikové však kolonialismu přičítají i řadu pozitivních prvků, především pak zmiňují schopnost kolonizátorů udržet v daných oblastech řád a mír, zároveň ale také pronikání osvěty, eliminaci chudoby a další výdobytky západní civilizace. Jako emblematický příklad lze uvést státy, jako jsou Kanada či USA, které de facto vznikly díky evropskému kolonialismu (tedy ideji vnímané většinou v negativních konotacích) a jež se dnes řadí mezi nejsilnější hráče na světovém politickém, ekonomickém i mocenském poli. Na druhou stranu onen zmíněný řád často připomínal spíše jakousi pomyslnou poklici více či méně úspěšně zadržující tlak příslušných etnik. Za takový vroucí hrnec lze kupříkladu považovat kolonii Ruanda-Urundi (dnes státy Rwanda a Burundi), která spadala pod německé a později belgické koloniální vedení. Jak Němci, tak Belgičané otevřeně stranili menšinovému etniku Tutsiů. Po odchodu kolonizátorů do té doby pracovně i vzdělanostně znevýhodnění Hutuové začali přebírat otěže vlády. Vzájemná nevraživost vyústila v roce 1994 ve strašlivou genocidu, které padlo za oběť kolem milionu Tutsiů a umírněných Hutuů.

 
Kdo je tady k politování?

Jedním ze základních problémů kolonialismu byla skoro vždy neschopnost obou stran vzájemně si porozumět. Jakkoli se to může zdát paradoxní, podstata postkolonialismu možná tkví v tom samém. Vypovídá o tom událost, která se odehrála v Ghaně v 60. letech, tedy již po odchodu Britů, kdy ČSSR tomuto západoafrickému státu darovala desítky traktorů k obdělávání půdy. Dar se však příliš neujal: jakmile došla nafta, byly stroje ponechány vlastnímu osudu. V několika případech pak byly rozebrány na součástky a z kol byla například vytvořena improvizovaná sedačka. Překlenout kulturní propast není bezesporu snadné – stereotypní obraz křováka pochutnávajícího si na lidském mase z našich hlav možná nikdy nevymizí. Conradův kapitán Marlow vypráví příběh, ve kterém jsou oni „divoši“ vnímáni jako nebezpeční nepřátelé číhající na bělochy s kopími. Kurtz o nich říká, že by bylo nejlepší je „vyhladit“, a zároveň je nazývá primitivními bytostmi, u kterých je jednodušší získat si respekt mocí, tedy hraním si na boha a výstražným napichováním hlav na kůly, než je naučit stát se rovnocennými partnery. Nicméně při pohledu na bílého člověka na parníku se těmto lidem podle slov kapitána Marlowa překvapivě nezračil v očích hrozivý pohled či brutalita, ale naopak jakási lítost. Možná jsme to tedy, vrátíme-li se k Rousseauovi, nakonec my, kdo je k politování, a ne oni.

Než se z mladého Poláka šlechtického původu Józefa Teodora Konrada Korzeniowského stal Joseph Conrad, spisovatel světového významu, uplynulo mnoho vody a Conrad tuto vodu dokázal doslova i obrazně využít. Své námořní zkušenosti totiž plně zúročil ve své literární tvorbě. Hned po odchodu z Polska do Francie to sedmnáctiletého Conrada lákalo ke kormidlu. Plavil se do Karibiku, kolem Jižní Ameriky, služba pod britskou vlajkou jej dále zavedla do australských vod a později do Singapuru, avšak to vše na nižších lodnických pozicích. Hodnost kapitána získal v roce 1886 a po plavbách k australským a asijským břehům se v roce 1890 Conradovi naskytla příležitost plavit se po řece Kongo do dnešní provincie Katanga. Africké dobrodružství však bylo zakaleno výrazně vykořisťujícím cílem expedice, nabubřelými a po uznání toužícími jednotlivci, kteří se pravděpodobně stali Conradovi předlohou pro Srdce temnoty, a především tropickými nemocemi, jež tohoto mořského vlka zmohly a poznamenaly jeho další život. V roce 1894 se Conrad usadil v Londýně a naplno se začal věnovat psaní. Conradovo tak trochu nedobrovolné rozloučení se s mořskými perlami ovšem pomohlo stvořit perly světové literatury.

Joseph Conrad poznal svět nejen geograficky, ale soudě dle jeho textů také kulturologicky. Nabízí se tedy otázka, zdali Conrad, jehož domov byl častěji na vodě než na souši, rozlišoval, která z kultur je mu bližší či zda má setrvání nějaké z nich větší cenu než přežití druhé. Ať už si to chceme připustit nebo ne, geografie je významným činitelem, který nás rozděluje. Přemýšlet v intencích, že podle vzdálenosti na mapě můžeme měřit hodnotu lidského života, je však více než znepokojující. Pro většinu evropské společnosti tak bude pravděpodobně smrt sta dětí v Mosulu znamenat méně než smrt jednoho dítěte v Paříži. Když nigerijská teroristická skupina Boko Haram unese dvě stě nezletilých školaček, tato informace se do mnoha médií často ani nedostane. Když se ale pohřešuje dítě v některé z evropských zemí, média mu věnují daleko větší prostor. Snad je to zapříčiněno onou vzdáleností, snad neznalostí tamních poměrů, menším zájmem médií, ale možná také citovou plochostí naší civilizace vůči bezpráví a násilí páchanému na civilizaci jiné. Snad pohrobek koloniálních časů…

 
Stíny ve střední Evropě

Pro to, abychom tuto neschopnost vcítit se do druhého/slabšího dokázali definovat, stačí zůstat v rámci střední Evropy. Na základě zhuštěných výkladů historie jednotlivých národů obývajících tento prostor si nezávislý pozorovatel po chvíli nutně položí otázku, proč nám, tedy Čechům, Polákům, Slovákům či Maďarům, chybí někdy i minimální schopnost historické sebereflexe, tj. umění přijmout fakt, že jsme také my párkrát byli těmi, co drží bič, a ne jen bičovanými. Konkrétně 20. století s sebou přineslo hned dva zrůdné režimy, jež měly na svědomí ztrátu lidské důstojnosti i životů – ti, co měli ve znaku svastiku, dělili lidi na základě rasy, ti, co chtěli svět spasit srpem a kladivem, sice propagovali „rovnost“, ve skutečnosti ale zapříčinili morální i hospodářskou zkázu. A jakkoliv mají výše jmenované národy ve své novodobé historiografii tendenci stavět samy sebe do role obětí, ať už Berlína, Moskvy či vlastních sousedů, nesporným faktem zůstává, že ani nacismus, ani komunismus (tedy ve své podstatě navýsost kolonialistické režimy) by nenabyly tak otřesných rozměrů, pokud by právě v našich řadách nezískaly tisíce horlivých podporovatelů či nezastrašily příslušníky mlčící šedé zóny.

Jakýmsi lakmusovým papírkem, na němž lze velmi dobře vidět i ty nejjemnější nuance našich „historických pochybení“, je národnostní politika. Většina evropských států není národnostně homogenních, což lze právem považovat za veskrze pozitivní element, jenž nám pomáhá zachovávat si imunitu vůči xenofobním náladám. Těmto menšinám je ale zapotřebí naslouchat a pokusit se porozumět jejich vnímání světa. Právě pochopení menšiny totiž skoro vždy představuje klíč k jejímu respektování. „Poznání je nakonec vždy založeno na uznání,“ napsal vlivný filozof 20. století Ludwig Wittgenstein, jenž byl paradoxně spolužákem Adolfa Hitlera. Sečteme-li všechny případy, kdy se státy střední Evropy dopustily na svých menšinách křivdy, vyjde nám z toho poměrně hustě popsaný seznam. Třeba Maďarsko si nese svůj nevyjasněný vztah k menšinám již od 30. let 19. století a zejména pak od revoluce 1848, kterou z velké části prohrálo kvůli své ignoraci požadavků menšin žijících na území Uher. Ty se následně raději přiklonily k Vídni.

Je nepochybné, že meziválečné Československo představovalo v rámci střední Evropy nejsilnější baštu demokracie. I přes tolik proklamované výhody tehdejšího právního řádu a humanitní ideály jsme však soustavně a cíleně diskriminovali či přinejmenším ignorovali ty, kteří se nehlásili k československé národnosti – sudetské Němce, Maďary na Slovensku či Poláky na Těšínsku. Neblahé důsledky tohoto pochybení lze snad nejlépe demonstrovat na případu sudetských Němců. Nebyl to totiž jen vyhrocený nacionalismus, kvůli kterému se ve volbách roku 1935 většina pohraničí přiklonila k Henleinově Sudetoněmecké straně, ale rovněž permanentní přehlížení sociálních, hospodářských i politických potřeb tohoto etnika ze strany Prahy. Činy našich západních sousedů za druhé světové války jsou samozřejmě neobhajitelné a dodnes na tento národ vrhají stín, jenže na rozdíl od nás lze u většiny Němců zaznamenat mnohem vyvinutější schopnost sebereflexe. Nám ani onen neutuchající despekt vůči Němcům nezabránil po druhé světové válce v tom, abychom se neštítili spát v jejich duchnách a vařit si cikorku na ještě teplých plotnách opuštěných stavení.

V rámci objektivity je však zapotřebí dodat, že se v našich dějinách objevila menšina, která na soužití s námi vzpomíná ráda – Rusíni. Podkarpatská Rus připadla v průběhu 20. století hned několik státům (mnohým se jistě vybaví vtip o babičce z Chustu, která přijde na pasové oddělení a úředník se diví tomu, jak je možné, že žila v pěti různých státech, ačkoli nikdy nevytáhla paty z rodného města). Na žádný z nich však Rusíni nevzpomínají s takovou nostalgií a sympatiemi jako právě na Československo, což jenom dokazuje fakt, že i hodnocení menšinové politiky jakékoli země může být relativní, setká-li se ona menšina v rámci jiného státního útvaru s ještě horším zacházením…

Nabízí se otázka, zdali nyní prožíváme ve střední Evropě nějaké postkoloniální období, a jestli ano, jak se projevuje? Z výše zmíněné eseje Ewy M. Thompsonové vyplývá, že v případě Polska tomu tak je. Z oněch čtyř středoevropských států si totiž právě Polsko zřejmě nejmarkantněji prošlo obdobím, které za kolonialismus v pravém slova smyslu považovat můžeme: od roku 1795 do začátku druhé Polské republiky v roce 1918 byla země rozkouskována mezi tři mocnosti, které sem kromě vztyčování hraničních kamenů začaly aplikovat i svoji kulturu, jazyk, administrativu a náboženství. Léta záborů a nepodařená povstání se podle Thompsonové promítla nejen do literatury, ale i do slabého národního sebevědomí, které se mimo jiné projevuje v permanentním hledání pomoci u některých západních mocností. Jako příklad uvádí snahu strany Právo a spravedlnost (PiS) z roku 2006 lustrovat úředníky a novináře s cílem dokázat jejich spolupráci s komunistickými složkami. Tehdy polští intelektuálové vyjadřovali své rozhořčení na stránkách významných západních periodik, jako jsou Le Monde, nebo New York Times. Thompsonová tento krok vnímá jako neschopnost polských liberálních elit spoléhat se na vlastní síly a rezignovaného přenechání svého osudu do rukou Západu s vírou, že jen tímto způsobem je možné vládu donutit k ústupkům.

Otázkou zůstává, zdali je toto tvrzení spravedlivé. Poláci jsou známí svou nechutí k režimům poškozujícím demokracii, ať už ze strany krajní levice (koneckonců sám Stalin říkával, že chtít zavést komunismus v Polsku je jako chtít osedlat krávu), či zprava, což můžeme vidět v současné době. Hledání opory u Západu také nemusí nutně znamenat nedostatek vlastních sil ke změně režimu, ale může plynout z pocitu, že Západ umí s demokracií prostě lépe zacházet. Jenže – jsou to právě západní mocnosti, kdo toto zřízení, tj. demokracii, svou koloniální politikou celá staletí porušoval…

 
Kolonialismus v každém z nás

Poselství Conradova Srdce temnoty si lze vyložit mnoha způsoby, o čemž koneckonců svědčí množství často vzájemně si odporujících interpretací tohoto díla. Kromě samotné dějové linie a zjevného morálního podtextu ční z textu také symbolická rovina. Výrazný je kupříkladu motiv smrti, ať už v podobě dvou žen pletoucích hřejivou houni na rakev, které jako by střežily cestu do samotného podsvětí, z něhož je návrat dopřán pouze hrstce vyvolených, nebo v podobě smrti krutého Kurtze, na jehož tváři se při posledních slovech „Ta hrůza, ta hrůza!“ zračí zbabělý děs. Možná si uvědomil hrůzy svého jednání, hrůzy dělení člověka na základě jím stanovených pravidel, hrůzy kolonialismu, anebo se jednoduše jen bál neznámé smrti, tak jako se báli „divoši“ jeho, neznámého bělocha. Snad právě ono zachycení smrti znamenalo v Conradově pojetí také nezvratný konec koloniálních říší.

Za těmito symboly se však může skrývat ještě jeden výklad. Zvolil-li si autor jako hlavní téma kolonialismus, nemusel uvažovat pouze v intencích tehdejšího mocenského rozdělení světa, ale v rovině didaktického apelu – jeho primárním záměrem mohlo být zacílení na svědomí jednotlivce-čtenáře a snaha přimět jej k zamyšlení nad sebou samým a svými činy. Symptomy kolonialismu, tedy touhu ovládat a uzurpovat druhé, lze totiž občas vypozorovat prakticky u všech jedinců. Nosíme ho v sobě, projevuje se však jinými způsoby a na jiných skupinách, ať už jde o ženy, sexuální menšiny, fyzicky slabé jedince nebo staré lidi. Záleží tak na každém z nás, do jaké míry tento vrozený „individuální kolonialismus“ dokážeme potlačit. Jak však vyplývá z mnohovrstevnatého Srdce temnoty, plně zahubit jej zřejmě nelze. Zůstává ale pouze na čtenáři, co si z oněch kalných vod řeky Kongo vyloví pro sebe.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.