Ruská armáda ve 21. století

22. září, 2015 RUBRIKA Téma


tank2Tento tank už v ruské výzbroji nenajdete. Vyráběl se v letech 1940 až 1958. Zdroj: Wikimedia Commons/Jim Linwood

 

Na straně jedné sebevědomá prohlášení ruského prezidenta Vladimira Putina o moderní ruské armádě plné špičkových zbraní, na straně druhé zastaralost části výzbroje. Jak je na tom vlastně ruská armáda? Má se jí Evropa obávat?

 
90. léta: krize ruské armády

Během 90. let se Ozbrojené síly Ruské federace netěšily vůbec dobré kondici. Sovětská armáda byla stavěna pro globální konflikt, nový ruský stát tak zdědil značně naddimenzované síly neodpovídající jeho potřebám. Po rozpadu SSSR zůstala řada důležitých vojenských základen mimo území Ruské federace (např. přístav Sevastopol na Krymu, kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu, radarové stanice v Bělorusku a Kazachstánu, základny v Gruzii). Vše provázel úpadek morálky vojáků, řada velitelů se novým pořádkům odmítala podřídit. Zmatek ve velení nahrával korupci a nekontrolovanému obchodu se zbrojním materiálem.

Krize v ruské armádě a výrazný pokles poptávky u zahraničních zákazníků těžce dopadly také na ruské zbrojovky. Za pět let se vojenská produkce propadla o zhruba 90 %. Zbrojní průmysl se dále musel vyrovnat s roztříštěním výrobní základny, protože řada významných subdodavatelů zůstala v zahraničí (Ukrajina, Bělorusko, Kyrgyzstán, Kazachstán). Situace se díky privatizaci, modernizaci výroby a vzniku korporací začala zlepšovat až koncem 90. let.

 
Živá voda v podobě Vladimira Putina

K opravdové změně poměrů došlo až po roce 2000 s nástupem Vladimira Putina. Jako bývalý důstojník tajné služby si význam armády plně uvědomoval. Za jeho vlády začalo postupné navyšování výdajů na obranu, modernizace průmyslové základny a investice do nových zbrojních projektů.

Počátky Putinova vládnutí lze vnímat jako snahu o návrat mezi velmoci a zároveň snahu rozvíjet mezinárodní spolupráci nejen v bezpečnostních otázkách. Existovaly vztahy s NATO, Rusko se podílelo na jaderném odzbrojování a globálním boji s terorismem.

Ačkoliv již dříve Vladimir Putin odmítal například status samostatného Kosova nebo válku v Iráku, skutečný střet ve vztazích se Západem nastal zhruba v roce 2007. Tehdy Rusko důrazně odmítlo snahu Spojených států rozmístit ve střední Evropě prvky protiraketové obrany. Zároveň přerušilo účast na Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Byly zahájeny demonstrativní lety strategických bombardérů, poprvé od sovětských dob se ve Středomoří odehrálo rozsáhlé cvičení ruského námořnictva. Putin rozhodl navýšit vojenskou přítomnost v oblasti Arktidy, kterou si Rusko nárokuje. Následující rok Rusko napadlo Gruzii pod záminkou ochrany ruských občanů v Abcházii a Jižní Osetii.

Z pohledu ruského vnímání geopolitiky lze tyto aktivity chápat. Nicméně po desítkách let trvajících, silou vynucených, nadstandardních vztahů se střední a východní Evropou nemá Rusko v oblasti nadále nárok na zvláštní režim zacházení a mělo by respektovat směřování států s demokraticky voleným vedením. Byť jde o oblast strategicky významnou.

 
Studená válka č. 2

V roce 2008 odstartovala rozsáhlá reforma ruských ozbrojených sil s cílem vytvořit moderní efektivní armádu s moderním vybavením, schopnou prosazovat ruské zájmy v blízkém zahraničí i ve světě. Postupně došlo ke snížení počtu vojáků o více než 10 %, redukci důstojnického sboru o 60 %, zjednodušení velících struktur, změnám v dislokacích posádek či reformě vojenského vzdělávání.

Reformu ozbrojených sil doprovázely akvizice moderní techniky pro všechny druhy vojsk. Nákupy nové techniky se řídí Státním vyzbrojovacím programem (SVP) pro roky 2011-2020, nedávno schválila ruská vláda aktualizaci pro roky 2016-2025. Ročně se předpokládá obnova až 11 % techniky.

Do roku 2020 by se měl podíl moderních zbraní a techniky v ruské armádě zvýšit na 70-75 % namísto výchozích 10 %. Náklady na přezbrojení se odhadují na více než 700 miliard dolarů. Pokud vše vyjde podle plánů, bude mít ruská armáda v roce 2020 jeden milion vojáků, dále 350 nových bojových letadel a 1 000 vrtulníků, 2 300 nových tanků, 28 ponorek a 50 nových plavidel, a zhruba stovku satelitních prostředků pro zefektivnění komunikace a velení.
Podle vyjádření náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova z roku 2014 se už podařilo dosáhnout podílu moderní techniky ve výši 62 % u protivzdušné obrany, 45 % u strategických jaderných sil, 52 % u námořnictva, 42 % u letectva a 21 % u pozemních sil.

Na základě SVP se pro ruskou armádu vyvíjí a vyrábí řada zajímavých zbraní. Demonstrací pokračující modernizace a síly ruské armády byla květnová vojenská přehlídka v Moskvě, největší od zániku Sovětského svazu. Představily se zde zbraně, kterým bychom měli věnovat pozornost. Ať již jde o prototyp tanku T-14 Armata, bojová vozidla pěchoty Kurganěc-25 a T-15, obrněná vozidla Bumerang, houfnice 2S35 Koalicija-SV, z letecké techniky letouny SU-35, protiletadlový systém S-400 Triumf nebo mezikontinentální balistické rakety RS-24 Jars.

Rusko nezůstává pouze u zbrojení. Snaží se demonstrovat svoji sílu a rostoucí globální ambice. Kromě již zmíněné „kampaně“ v Gruzii to jsou provokace v Pobaltí, které je členem NATO, aktivity na východní Ukrajině nebo lety bombardérů v prostoru Atlantského a Tichého oceánu. Rusko pořádá rozsáhlá vojenská cvičení v příhraničních oblastech s desetitisíci vojáky a tisíci kusy techniky. Jen pro rok 2015 Rusko ohlásilo 4 tisíce vojenských cvičení, což je zhruba 10krát více než v případě NATO a jeho spojenců. Nespornou projekcí síly je „opevňování“ strategicky důležité Arktidy nebo obsazení Krymu, kde jsou významné vojenské základny.

 
Plány a skutečnost

Pro Vladimira Putina je síla a vyspělost ruských ozbrojených sil jasnou prioritou. Modernizaci armády a vojenskému průmyslu se podřizují ostatní odvětví ruského hospodářství. Zatímco vládní investice letos poklesly v průměru o 10 %, investice na zbrojení a armádu se zvýšily o 33 %. Jenže, příjmy pro masivní zbrojení zajišťuje hlavně vývoz nerostných surovin, který pokrývá dvě třetiny příjmů ruského státního rozpočtu. Propad cen ropy proto velkolepé plány výrazně ohrožuje.

Nejde ale jen o peníze. Ruský vojenský průmysl není schopen vyrábět plánované počty zbraní v požadované kvalitě. Vojenské programy se potýkají se stejnými problémy jako celé ruské hospodářství – s korupcí, nedostatečnými výrobními kapacitami a nákladnými výrobními procesy.

Vojenský průmysl se rovněž potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu jak v oblasti vývoje, tak ve výrobě, chybí výrobci řady součástek a komponentů. Dříve se tyto nedostatky řešily nákupem zboží či technologií v zahraničí, což je nyní ovšem vzhledem k sankcím značně ztížené. Problémy vojenského průmyslu v Rusku dobře ilustruje několik příkladů. Je to například nemožnost vyrábět plavidla větších rozměrů (např. letadlové lodě) nebo pokusy o nákupy vyspělých zbraní ze zahraničí (drony z Izraele, neúspěšné pořízení víceúčelových vozidel Iveco z Itálie či výsadkových lodí Mistral z Francie).

Typickým příkladem střetu velkolepých plánů a omezené výrobní základny je projekt letounu páté generace Suchoj T-50. Vladimir Putin nařídil jeho zařazení do výzbroje v roce 2015, pouhých pět let od vzletu prototypu. Pro srovnání, zavedení obdobného stroje F-22 do výzbroje americké armády trvalo 14 let. V roce 2013 mělo ruské letectvo disponovat 14 stroji a letos měla být zahájena sériová výroba. Namísto toho existuje 5 prototypů, z nichž se překvapivě ani jeden neukázal na květnové přehlídce. Ruské ministerstvo obrany navíc oznámilo redukci počtu objednaných letadel první série z 52 na pouhých 12 strojů a nákup levnějších strojů starší generace. Podobný osud může potkat i nadějný projekt tanku Armata, kde se zahájení sériové výroby ohlásilo do dvou let od představení prototypu. Vývoj podobné techniky přitom v jiných zemích trvá 10 až 15 let. Kromě toho se už cena Armaty oproti plánům navýšila přibližně 2,5krát.

Problémy s vývojem a výrobou náročnějších zbraní nutí ruské armádní nákupčí ke kompromisům spočívajícím v modernizaci stávajících zbraní a nákupu modernizované techniky namísto nové.
V neposlední řadě je nutné zmínit demografický problém. Podobně jako například armády NATO se i Rusko bude potýkat se snižujícím se počtem a kvalitou potenciálních vojáků.

 

vojenske vydaje

 
Je třeba se bát?

Ruské ozbrojené síly jsou nejsilnější armádou v Evropě a zároveň druhou nejsilnější armádou světa. Od konce 90. let se Rusku povedlo výrazně modernizovat všechny klíčové složky ozbrojených sil. Ačkoliv se co do celkového počtu moderních a aktivně užívaných zbraní Rusko stěží může poměřovat s NATO, jehož je Česká republika plnohodnotným členem, stále je třeba mít na zřeteli ruský jaderný arzenál. Jen v letech 2014-2015 má být do služby zařazeno například 88 mezikontinentálních balistických raket s jadernými hlavicemi údajně schopných proniknout jakoukoli protivzdušnou obranu, několik baterií s raketami středního doletu Iskander, 450 nových letadel a vrtulníků. Řada ruských zbrojních projektů však přes finanční náročnost nakonec zůstane pouze ve stádiu prototypů, nebo bude zavedena pouze v omezeném rozsahu.

Ruská armáda ale s technologickou i početní nevýhodou do jisté míry počítá a zaměřuje se na rozvoj prostředků elektronického boje – odposlech či rušení komunikačních prostředků protivníka, zneschopnění protivníkova elektronického vybavení, rušení kontroly protivníka nad vlastními zbraňovými systémy, případně získání kontroly nad informačními systémy (např. internetové portály). V této oblasti lze Rusko považovat za světovou špičku.
Státy Severoatlantické aliance nejsou podobného rozsahu zbrojení aktuálně schopny, protože to není politicky průchodné. Určitým uklidněním může být fakt, že Rusko hlavně dohání ztrátu, kterou nabralo v 90. letech. Pokračování masivního zbrojení je možné jen v případě, že ruská ekonomika vydrží náročnost vyzbrojovacích programů. Není vůbec nereálné, že by Rusko mohlo skončit podobně jako Sovětský svaz a prostě se uzbrojit. Zvláště pokud by se NATO pustilo do rychlejší modernizace svých kapacit. Evropa se sice ve zbrojení nemůže Rusku rovnat, musí se ale počítat se silou Spojených států.

 

 

technika

 
Hybridní válka a kyberkonfliktOdebrat náhledový obrázek

Konvenční konflikt mezi NATO a Ruskem považuji za málo pravděpodobný. Vzájemný konflikt by navíc byl zničující pro obě strany – s nepředstavitelnými lidskými, ekonomickými nebo ekologickými ztrátami. Kromě toho má Rusko na jihovýchodě velmi nepříjemného soupeře v podobě Číny, před kterou se vzhledem k jejím globálním ambicím musí držet na pozoru.

Obávat bychom se naopak měli tzv. hybridní války, která v prvních fázích není klasickým silovým střetem. Stírá se při ní hranice mezi mírem a válkou a není zcela jasné, kdo je agresor. Varovnými příznaky pro zahájení války jsou dlouhodobá frustrace společnosti, ekonomické problémy, korupce a klientelismus, roztříštění společnosti či nacionalistický extremismus.

První fáze hybridního válčení má podobu demoralizace a radikalizace různých skupin obyvatelstva pomocí dezinformací. Následuje druhá fáze, jejímž cílem je destabilizace institucí, ekonomického a právního systému. V dalších fázích se ve společnosti podporuje volání po novém pořádku, což může vést až k občanské válce či vojenské pomoci ze zahraničí (např. v podobě „zelených mužíčků“) a instalování nových elit a systému, který je řízen agresorem.

Hybridní válka je ve spojení s kybernetickým útočením velmi nebezpečným a účinným nástrojem likvidace protivníka. Lze totiž snadno podkopávat protivníkovu důvěryhodnost, ohrožovat civilní i vojenskou infrastrukturu a přitom se zároveň účinně přetvařovat před veřejností.

Závěrem nelze nezmínit fakt, že současné Rusko svými výpady a masivním zbrojením středo a východoevropský prostor paradoxně neoslabuje. Země v regionu si začínají více uvědomovat, že svoboda a bezpečnost nejsou samozřejmost a vynakládají mnohem více úsilí i prostředků do vzájemné spolupráce a posilování bezpečnosti. Mění se i názory veřejnosti. Stále větší část se začíná zajímat o aktuální dění v evropském prostoru a pozitivně hodnotí členství v západních strukturách.

Česká republika je bez všech pochybností územím, kde dochází ke střetu zájmů Západu i Ruska. Vzhledem k možnostem, ať už politickým, hospodářským, bezpečnostním či jiným, jsem rád za to, že Česká republika je součástí západního světa a doufám, že tomu bude i nadále. Byť jsme vždy byli a budeme pouhou periferií.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.