Rusko a Evropa: Proč si nerozumíme?

26. května, 2017 RUBRIKA Téma


vladciTak šel čas v Kremlu. Foto: Tomáš Dušek

 

V březnu 2016 zveřejnil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v časopise Russia in Global Affairs článek Historické základy ruské zahraniční politiky. Po jeho přečtení lépe pochopíme, proč Evropa ve vlastním zájmu nesmí Putinovu Rusku porozumět.

 

Hned v úvodu Lavrov píše: „Mezinárodní vztahy vstoupily do komplikované fáze a Rusko se opět ocitlo na křižovatce klíčových trendů, které ovlivní budoucí podobu globálního vývoje. V souvislosti s tím zazněla řada hlasů, včetně těch, které varovaly, že ruský pohled na mezinárodní situaci je pokřivený a naše postoje neodpovídají realitě. Domnívám se, že to je ozvěna věčných sporů mezi těmi, kteří zastávají prozápadní, liberální přístup, a zastánci jedinečného ruského přístupu. Jsou i tací, kteří se domnívají, že Rusko je odsouzeno k zaostávání, k pokusům udržet se v závěsu za Západem a k akceptaci cizích pravidel, a proto nebude schopné zaujmout takovou pozici v mezinárodních vztazích, která mu náleží. Chtěl bych využít této příležitosti k přednesení některých svých myšlenek a podpořit je příklady z historie a historickými paralelami.

Je prokázáno, že každá skutečná politika musí vycházet z historie. V našem případě se jedná o naprosto oprávněný předpoklad, zejména vezmeme-li v úvahu nedávná výročí. V roce 2015 jsme oslavili sedmdesáté výročí konce druhé světové války a o rok dříve sté výročí začátku první světové války. Roku 2012 jsme si připomněli dvousté výročí bitvy u Borodina a čtyřsté výročí osvobození Moskvy od Poláků. Prozkoumáme-li pečlivě tyto události, jednoznačně dospějeme k poznání, že role Ruska v evropské a světové historii je unikátní…. “

 

„Rusko není Evropa!“

Lavrovův text je dodnes k dispozici na webu ruského ministerstva zahraničí, a to v ruském a anglickém znění. Obě verze sice obsahují ty samé myšlenky, ale jakkoli se jedná o profesionální překlad, nejsou zcela identické. Například v anglické verzi je použito označení „vítězství ve druhé světové válce“, zatímco ve verzi ruské se píše o „velikém vítězství“. Mohlo by se zdát, že se jedná o nepatrný detail, ale ve skutečnosti se jedná o rozdíl podstatný, neboť historie, natožpak její interpretace, nepředstavuje v Rusku a v Evropě to samé. Často to jediné, na čem se dokážeme shodnout, jsou datum a místo nějaké události. Kdo a co tam učinil, však zůstává předmětem sporů. Zdaleka se přitom nejedná pouze o v zásadě známé kapitoly spojené s druhou světovou válkou, jakými jsou pakt Molotov-Ribbentrop, zimní válka mezi Finskem a SSSR, katyňský masakr nebo stupeň (bez)významnosti spojenecké pomoci Sovětskému svazu.

Nejen Lavrov tvrdí, že Rusko v evropských mezinárodních vztazích hrálo důležitou roli již v době uzavření Vestfálského míru v roce 1648 (sic!) nebo že Vídeňský kongres z let 1814-1815 byl ruským dílem. Přitom důležití protagonisté tohoto kongresu Metternich, Talleyrand a Castlereagh s Wellingtonem nejsou buď zmíněni vůbec, nebo maximálně jako statisté vedle „génia míru“ cara Alexandra I., který osvobodil a stabilizoval Evropu po rozvratu, jejž způsobil „génius války“ Napoleon.

Zatímco Rusové jsou v Lavrovově pojetí vždy osvoboditelé, mírotvůrci a humanisté, Evropané jsou agresivní útočníci, kteří ničí, drancují a loupí. Právě tato idea je leitmotivem oficiálního historicko-politického diskurzu, který používají špičky ruské politické elity a jenž zřetelně dominuje ve veřejném prostoru. V dubnu 2014, tedy po anexi ukrajinského Krymu, dostalo ruské ministerstvo kultury zadání, aby vypracovalo závazné standardy ruské kulturní politiky, jejímž hlavním motivem je teze Rusko není Evropa!

V ruských, respektive sovětských dějinách to rozhodně není poprvé, co se Rusko k „nevděčné“ Evropě otočilo zády. Není to též poprvé, co Rusko a Evropa získaly na minulost, současnost a budoucnost zásadně odlišný pohled. Poprvé se tak stalo po Ruskem prohrané krymské válce v roce 1856, přičemž tehdejší ruský postoj nejlépe vystihuje výrok kancléře Alexandra Gorčakova: „Rusko se neurazilo, Rusko se soustřeďuje!“. Rusko se až do války s osmanskou říší v roce 1877 z Evropy stáhlo a věnovalo se úspěšné expanzi v Asii.

Podruhé se tak stalo v roce 1917, kdy se moci chopili bolševici. Spolupráce se západními spojenci v boji proti nacismu představovala jen krátké intermezzo. Spuštění tzv. železné opony, kdy bylo po únorovém převratu v Československu i těm největším snílkům jasné, že spolupráci mezi spojenci nahrazuje konfrontace, předcházelo již v roce 1946 vyhlášení nové kulturní (sic!) politiky, jejímž tvůrcem byl Andrej Ždanov. Byl prvním z vedoucích bolševiků, který přišel s tvrzením, že svět je rozdělen na „demokratický“ v čele se SSSR a „imperialistický“ v čele s USA. Umělci museli ve svých dílech vycházet z oficiální politické linie a uměleckými prostředky zdůraznit, že zatímco sovětská politika je zaměřena na důslednou likvidaci zbytků fašismu a posílení demokracie, USA chtějí vnutit světu svou dominanci.

Dnešní ruská politika, lhostejno zda kulturní či zahraniční, ve všech podstatných obrysech nejenže vychází z ruských a sovětských tradic, ale cílevědomě reprodukuje a rozpracovává staré vzory. Záhy poté, co se Vladimir Putin v roce 2000 stal prezidentem, začalo být zjevné, že jím budovaný režim bude svou legitimitu i autoritu odvíjet od kontinuity ruských/sovětských dějin. Rozlehlost teritoria a velikost dobytých vítězství byly a jsou v centru pozornosti. Ještě v roce 2000 se ruský stát vrátil k původně sovětské státní hymně, byť s novými (v pořadí již třetími) slovy. Protože v ústavě stojí, že Rusko nesmí mít žádnou oficiální státní ideologii nebo státní náboženství, bylo deklarováno, že „ideou“ ruského státu je prostě vlastenectví.

 

Ruská neznalost, jejich i náš problém

Ruským, ale zejména naším problémem je, že Rusové své dějiny neznají, respektive znají jen tu jejich verzi, kterou pro ně vytváří státní moc. Tento přístup nepředstavuje specifikum současného režimu, ale táhne se vlastně od roku 1547, kdy Moskevské velkoknížectví sjednotilo ruská knížectví a na místo „Moskovie“ se objevilo ruské carství. Z něj se stalo impérium, které sice po nástupu bolševiků k moci v roce 1917 získalo výrazně odlišnou formu, ale zachovalo si obsah.

Po rozpadu SSSR v roce 1991 nastalo krátké období, kdy se Rusové o dějiny své země mohli nejen zajímat, ale dokonce o nich mohli svobodně bádat, diskutovat a psát. S tím je dnes konec. Svobodná diskuse je v podstatě nemožná a veřejnému prostoru dominuje státní „kulturní“ politika, respektive výklad historie. Známý výrok španělsko-amerického filosofa George Santayany „kdokoli nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“, který se standardně interpretuje jako varování před opakováním chyb, je v Rusku nutno chápat přesně opačně. Elity zásadní část historie tají – většina archívů pokrývajících sovětské období ještě nikdy nebyla zpřístupněna pro svobodné bádání – a zbytek systematicky deformují.

Současné Rusko se podobně jako někdejší Sovětský svaz stává nejvíce militarizovanou zemí Evropy. Sdělovací prostředky dnes a denně přinášejí informace o nových zbraních a vojenských cvičeních, do toho Rusové bojují v Sýrii po boku prezidenta Bašára Asada. Navzdory přiznaným hospodářským problémům nedochází v kapitolách určených pro ozbrojené síly a takzvaný obranně-průmyslový komplex ke škrtům.

Ruské elity i značná část veřejnosti si přejí, aby se historie opakovala. V úvodu tohoto článku citovaný Lavrovův příspěvek to ostatně dosti výmluvně ilustruje. Proč tomu tak je? S největší pravděpodobností prostě proto, že pokud byste od Ruska odečetli jeho vojenské úspěchy, tak co zbyde? Samozřejmě lze okamžitě namítnout, že Mendělejev a Pavlov, Čajkovskij a Glinka, Puškin a Lermontov a stovky dalších vědců a umělců, k nimž se po druhé světové válce přidaly zástupy sportovců, jsou důvodem pro národní hrdost. Jenže v očích ruských elit nikdo z nich neučinil nic tak zásadního, aby svět zatajil dech. Dobytí Paříže nebo Berlína, bitvy u Stalingradu a Kurska to jsou ikonické okamžiky ruských/sovětských dějin, které periodická tabulka prvků, román ve verších nebo balet nemohou nahradit. Doplnit ano, ale nahradit ne.

Lesk grandiózních vítězství by mohlo zastínit jen to, že by se začalo otevřeně diskutovat o ceně, za kterou jich bylo dosaženo. Kdyby se začalo diskutovat o stalinské industrializaci, která by nebyla možná bez kolektivizace a nucené práce milionů vězňů z gulagů. Kdyby se začalo diskutovat o chybách sovětského vedení v míru a velení za války, o nesmyslné krutosti k civilistům a zajatcům. Ale tato témata jsou tabu – stejně jako současná obvinění z plošného a ruským státem tolerovaného či snad dokonce podporovaného nebo organizovaného dopingu ve sportu.

 

Svoboda horší než vězení

Jak trefně poznamenal ruský novinář Oleg Panfilov: „Propaganda je v dnešním Rusku stejně jako kdysi v SSSR informační zbraní. Přečtěte si doktrínu informační bezpečnosti Ruské federace a dozvíte se, že svoboda slova je nepřítelem ruské propagandy a je třeba s ní bojovat s vynaložením veškeré síly a státního rozpočtu. Vzpomínáte si, jak se jmenoval jeden z prvních Leninových dekretů? Dekret o tisku… Bolševici se okamžitě vrhli na mozky obyvatel – na kontrolu myšlenek a slov. Cenzura a propaganda se používaly v tandemu: cenzura zakazovala lidem myslet postaru, propaganda je nutila přemýšlet nově… Lež, cenzura a propaganda zformovaly nový druh člověka – Homo sovieticus, který bezvýhradně věří lži a nikdy si nedovolí zapochybovat, že jeho země není tak veliká, jak si vymýšlejí v pohádkových knížkách s názvem Dějiny Ruska. Přibližně patnáct let od rozpadu SSSR žil Homo sovieticus v prostředí, které mu bylo nepříjemné a nepohodlné – dostal svobodu… Ukázalo se, že svoboda je pro něj horší než vězeňský tábor…“.

Dnešní Rusko je, řečeno s Olegem Panfilovem, vybaveno informační zbraní a aktivně ji používá. Mnohem dříve, než ji začalo používat proti nám, vlastně po celou tu dobu, co je Putin u moci, ji používá proti ruskému lidu. Vzpomenete si, co se stalo ponorce Kursk? Dnes už Moskva netvrdí, že ji potopili Američané, ale v srpnu 2000, kdy ke katastrofě došlo, Kreml nejprve mlčel, aby vzápětí obvinil USA a NATO. Teprve později neochotně připustil, že se to odehrálo jinak. Vzpomenete si na Krym, kde ruští vojáci nebyli, ale pak byli vyznamenáni? Vzpomenete si na sestřelené malajsijské letadlo nad východní Ukrajinou, na války v Donbase a Sýrii? V jednom každém z těchto případů Kreml lhal.

Rusko dnes lže se stejnou intenzitou a vynalézavostí, se kterou Sovětský svaz bojoval za mír. V roce 1961, tedy stejného roku, kdy byla v Berlíně vztyčena zeď, letos zesnulý básník Jevgenij Jevtušenko napsal slova slavné protiválečné písně Chtějí Rusové válku?. Svět se s ní seznámil v létě 1962, pár týdnů před propuknutím Karibské krize. Do svého repertoáru ji okamžitě zařadili Alexandrovci. V refrénu se zpívá „…a tehdy musíte pochopit, zda Rusové chtějí válku“. Stejně jako tehdy i dnes musíme v prvé řadě pochopit, že Rusko něco jiného říká a něco jiného dělá.

A právě v tom se skrývá největší problém pro naši snahu o pochopení. Nelze totiž porozumět tomu, co se neustále mění s jedním jediným cílem, a tím je vlastní prospěch, moc a velikost. Sergej Lavrov naprosto jednoznačně deklaruje, že ruská zahraniční politika vychází z ruské historie. Přijmeme-li tu variantu historie, kterou vytváří Kreml, budeme Ruskem buď pohlceni, nebo ovládáni. Proč? Protože v Moskvě jsou přesvědčeni, že tak tomu má být, že na to mají právo a my máme povinnost toto právo respektovat. Pokud ji odmítneme, budeme označeni za nepřátele a fašisty. To sice není lichotivé, ale zároveň v tom spočívá naše jediná šance, pokud chceme zůstat sami sebou. Porozumět Rusku v tom smyslu, jak si to přeje Moskva, totiž znamená mu podlehnout.

 

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Oleg Panfilov je citován z: Oleg Panfilov: Antisovětské příběhy. Portál, 2016 (str. 27 – 30).

Lavrovův článek je dostupný na http://www.mid.ru/ru/themes/-/asset_publisher/p12AYJypFaxg/content/id/2132855

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.