Rusko napadlo Ukrajinu a Česko se schovalo

27. června, 2019 RUBRIKA Rozhovory


Putin a Lukasenko-001Vladimir Putin (vlevo) a Alexandr Lukašenko. Foto (oříznuto): Wikimedia Coomons/kremlin.ru

 

Vladimir Putin udělal ve vztahu k Západu jeden geniální tah, když hned po teroristických útocích z 11. září 2001 zavolal americkému prezidentovi Georgi Bushovi a nabídl mu pomoc, kterou pak Rusko skutečně poskytlo. „Tím se například ‚smazala‘ válka v Čečensku,“ říká v rozhovoru pro Demokratický střed politický geograf Michael Romancov.

 

Evropská unie přišla v roce 2009 s takzvaným Východním partnerstvím, do kterého se zapojilo šest postsovětských republik včetně Ukrajiny, Gruzie nebo Běloruska. Jak tehdy reagovala Moskva? Brala to jako ohrožení?

Rusko především od začátku nehodlalo dopustit, aby se s ním zacházelo jako s ostatními zeměmi bývalého Sovětského svazu. Dalo jasně najevo, že má specifické postavení. Mezi řádky tím řeklo: „Postsovětský prostor je náš. My nejsme obyčejný stát. Pokud si chcete s námi něco dojednat, tak budeme jednat na úplně jiném půdorysu.“ A Evropská unie na to přistoupila. Při zpětném pohledu vyvstává otázka, zda neudělala chybu. Nicméně už se stalo.

 

V nedávném rozhovoru pro Český rozhlas Plus jste řekl, že Rusko dlouho nebralo Evropskou unii v mocenských a silových otázkách vážně, což se změnilo až v roce 2014 po ruské anexi ukrajinského Krymu. Připadala vám reakce EU a potažmo celého Západu na anexi a následné zahájení války na Donbase dostatečná? Nebo jsou současné protiruské sankce maximem možného?

Reakce Západu byla podle mě sice nevyhnutelně pomalá, ale nakonec rozhodná. Myslím si, že v daných podmínkách šlo opravdu o maximum možného.

 

Proč se Západ nezachoval podobně poté, co Rusko v srpnu 2008 vojensky napadlo Gruzii?

Za prvé tam byla jiná výchozí situace. Gruzie ve snaze obnovit svou teritoriální integritu, na což má každý stát právo, jako první použila vojenskou sílu. To je asi neoddiskutovatelné. Teď je otázka, nakolik západní země a zejména Spojené státy o tom byly předem informovány a zda Gruzie jednala s jejich tichým souhlasem. O tom mohu jen spekulovat. Reakce Moskvy se proto vnímala jako minimálně částečně oprávněná. Za druhé to byla vlastně první ruská ukázka použití síly. Možná si na Západě mysleli – a já osobně se domnívám, že to byl ten rozhodující faktor: No dobře, Rusko to teď zkusilo, my jsme mu dali najevo jasný nesouhlas, a vše se zase vrátí do starých kolejí. Což se bohužel nestalo.

 

Byl ruský zásah v Gruzii reakcí na summit NATO v Bukurešti v dubnu 2008, kde se Gruzie a Ukrajina nedočkaly příslibu budoucího přijetí do Aliance?

Z chronologického hlediska je to jistě pravda, ale z obsahového hlediska je podstatné vzít v úvahu, že již v roce 2007 v proslulé řeči Vladimira Putina v Mnichově zaznělo, že Rusko je zásadním způsobem nespokojené s celým vývojem mezinárodních vztahů a bezpečnostních záležitostí. A hned při první příležitosti, kterou byl právě onen summit v Bukurešti, minimálně Francie a Německo velmi intenzivně tlačily na to, aby Západ Rusko již více „nedráždil“ a neponechával stranou jeho „oprávněné“ požadavky. Navzdory snaze Spojených států příslib rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii nepadl. Summit v Bukurešti tak mělo Rusko interpretovat jako své jednoznačné diplomatické vítězství. Kdyby Rusové chtěli i nadále se Západem jednat, mohl to být z jejich pohledu žádoucí bod obratu, znamení, že je Západ zase bere vážně. Místo toho použili proti Gruzii sílu.

 

Nevyvolala vámi připomínaný Putinův projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově tehdejší snaha Spojených států umístit prvky protiraketové obrany v Česku a Polsku?

Tato souvislost se samozřejmě často objevuje v nejrůznějších analýzách, ale myslím, že to má ještě jednu rovinu, jež se týká energetických vztahů. Protože tehdy mělo Rusko pocit, že se etablovalo jako jeden z velkých dodavatelů energetických surovin na evropský trh. Vyžadovalo proto od Evropské komise zvláštní zacházení s tím, že je ochotné plnit roli hlavního dodavatele za předpokladu, že se Evropa zaváže odebírat určité množství suroviny za cenu, která bude Rusku vyhovovat. Zároveň žádalo o možnost vstupu do distribuční sítě různých evropských zemí, ale na druhou stranu se zdráhalo západním firmám poskytnout recipročně stejně velký přístup k přepravě suroviny na ruském území. Čili tam podle mě vedle vojenskostrategických záležitostí, které primárně Moskva chce, respektive musí řešit s Washingtonem, byla i tato ekonomická dimenze.

 

Ruský prezident Putin dnes víceméně otevřeně označuje NATO za nepřítele. Je to hlavně kvůli odmítavému postoji Západu k ruské agresi vůči Ukrajině, nebo ho Putin považoval za protivníka již v době svého nástupu k moci?

Termín nepřítel se sice dá jednoznačně vyčíst mezi řádky, ale není uveden v žádných doktrinálních dokumentech. Což je potom problém při jednáních s Ruskem, protože jedna věc je, co jeho představitelé říkají na veřejnosti, a věc druhá je, že se pak začnou ohánět nějakými papíry a říkat: „V naší doktríně z roku XY nic takového nestojí.“ Ale kdo sleduje ruskou politickou scénu, nemůže pochybovat, že NATO je za nepřítele dlouhodobě považováno. Jestli tomu tak bylo od začátku, nevím. Ruskému prezidentovi do hlavy samozřejmě nevidím. Každopádně Putin na začátku své kariéry udělal, pokud jde o zahraničněpolitickou a vojensko-bezpečnostní oblast, jeden tah, který je podle mě možné označit za geniální.

 

Jaký?

Mám na mysli slavný telefonát americkému prezidentovi Georgi Bushovi bezprostředně po teroristických útocích z 11. září 2001. Tímto jediným telefonickým rozhovorem, v němž vyjádřil za prvé svou účast a za druhé přislíbil pomoc, kterou potom Rusko skutečně poskytlo, získal Putin amerického prezidenta jednoznačně na svou stranu. Navíc Rusko velice stouplo v očích Američanů, a ti už svým vlivem donutili i zbytek Západu, aby to akceptoval. Tenkrát se vlastně „smazal“ problém války v Čečensku. Rusku byl navíc nabídnut nový formát vztahů se Severoatlantickou aliancí, šlo o Radu NATO–Rusko. Myslím si, že Rusové v ten okamžik neměli důvod považovat alianci za nepřítele. Ale to jsme v roce 2001.

 

Co se pak změnilo?

Mezitím se ukázalo, že Spojené státy zároveň vstupují do postsovětského prostoru, což se Moskvě začalo velice zajídat. Týkalo se to především využívání území Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu, tedy takzvanou Northern Distribution Network, při zásobování operace NATO v Afghánistánu. Zároveň se ukázalo, že jak EU, tak NATO se budou dále rozšiřovat. Rusko v tento okamžik začíná používat dichotomii „vy říkáte, že se se rozšiřujete, ale my tvrdíme, že expandujete“. Někdy kolem roku 2004 se ruský vztah k NATO začíná vracet do původní polohy, až se v Putinově rétorice z Aliance postupně stává nepřítel.

 

Udělal Západ po rozpadu Sovětského svazu v politice vůči Rusku nějakou výraznou chybu? Měl se třeba chovat diplomatičtěji k padlé velmoci?

Po bitvě je každý generál. Je zapotřebí si uvědomit, o co Rusko nejvíce stálo. Jsem přesvědčen, že dodnes nejvíce stojí o to, aby se mu prokazoval respekt. A v té nejcitlivější oblasti byl Rusku prokázán respekt stoprocentní. Západ totiž jednoznačně akceptoval, že Ruská federace převezme po rozpadlém Sovětském svazu křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN a že bude jedinou zemí v postsovětském prostoru, jež si zachová jaderný arzenál. To je to, co činí Rusko velmocí. Ve všech ostatních oblastech velmocensky pokleslo ne kvůli intrikám nebo zlovůli Západu, ale buďto se jednalo o objektivní proces, jako třeba v případě demografického propadu, anebo šlo o odraz ruské neschopnosti rozvíjet smysluplným způsobem neuvěřitelný nerostný potenciál, který má k dispozici. Stačí se podívat, jak si Rusko celkově pohoršilo v porovnání s Čínou. Za to žádné spiknutí Západu nemůže.

 

Považoval Putinův předchůdce v křesle ruského prezidenta Boris Jelcin Západ také za nepřítele?

Boris Jelcin jako sovětský aparátčík byl v tomto duchu vychován, takže minimálně v intuitivní rovině měl představu Západu coby nepřítele nejspíš zažitou. Na druhou stranu udělal se západními zeměmi, ať už Spojenými státy nebo hlavně s Německem, celou řadu pozitivních zkušeností. Takže je možné, že to v něm začalo nahlodávat pocit, že Západ a Rusko nezbytně musejí být protivníky. Faktem ovšem je, že Jelcinovi se vůbec nedařilo to, o co se na počátku zřejmě upřímně snažil, a sice nastartovat ruskou politickou, ekonomickou a tím pádem společenskou transformaci. Všechno se to rozsypalo jako domeček z karet.

 

Proč se tak stalo?

Když se podíváme na Putina a jeho dvacet let u moci, tak je jasné, že to nebylo proto, že by Jelcin byl až takový nešika a „opilec“, ale že to bylo spíše dáno tím, že ceny nedůležitějších surovin, které Rusko vyváží, byly tehdy zoufale nízké. Protože kdyby v době Jelcinovy vlády Rusko zaplavovala zdánlivě nekonečná a mohutná řeka petrodolarů jako za Putinovy éry, tak by ekonomická transformace dopadla pravděpodobně daleko lépe.

 

Snažil se Jelcin zavést v Rusku liberální demokracii?

Myslím si, že ne. Západ si to zoufale přál, a proto se jak jeho političtí představitelé, tak celá řada novinářů jako tonoucí stébla chytali všeho, co povzbuzovalo jejich naději. Nemusíme se koukat jenom do Ruska. Stačí se podívat na americké dobrodružství v Iráku nebo na nejen americkou přítomnost v Afghánistánu. I tam vidíme, že někteří vybraní političtí představitelé byli prezentováni jako nositelé západního hodnotového systému, což upřímně řečeno v daných podmínkách asi bylo vyloučené.

 

V případě Borise Jelcina sehrál roli fakt, že Západ Rusku nerozuměl?

Západ byl opilý vítězstvím ve studené válce a zejména tváří tvář tomu, jak nadšeně, aktivně a úspěšně se začaly měnit vztahy s někdejšími sovětskými satelity. Tehdejší Československo budiž příkladem. Rychle tak mohl dospět k závěru, že v Rusku to půjde po stejné trajektorii. Ale Rusko bylo větší a taky výrazně jiné než kterýkoliv z jeho někdejších satelitů. Všude ve střední a východní Evropě jsme byli svědky toho, že ekonomická transformace okamžitě začala být provázena kriminálními aktivitami. Avšak nikde v postsovětském prostoru nebylo k dispozici tak neuvěřitelné bohatství a zároveň tak slabá vymahatelnost práva a vůbec představa o fungování právního státu jako právě v Rusku.

 

Již za Jelcinovy éry se začal formovat společný stát Ruska a Běloruska, který ale dodnes zůstává jen na papíře. Měl Jelcin, který rozpadu Sovětského svazu nebránil, zájem na jakési jeho obnově, byť třeba v menší míře?

Mám pocit, že ten svazový stát už šel mimo Jelcinovu pozornost. Energii do něj vnášel běloruský prezident Alexandr Lukašenko a ruská strana spíš pokyvovala hlavou, jako že „dejme tomu“. Čili já si nemyslím, že by to byl krok k obnově Sovětského svazu. Jednalo se o krok k pevnějšímu připoutání Běloruska k Rusku. Jelcinovi bylo jasné, že Rusko je pod jeho vedením neúspěšné a hlavně nepřitažlivé pro všechny státy v postsovětském prostoru. Pobaltí mířilo plnou parou na Západ a ten zbytek, který neměl takovou výhodnou startovací pozici jako Baltové, rozhodně své aspirace a naděje nespojoval s Moskvou. Mimochodem, běloruský prezident se teď při zpětném pohledu asi děsí, čemu pomáhal na svět. Když se Putin dostal k moci a Lukašenko se mu snažil říct něco ve smyslu „dobře, ty jsi teď nový ruský prezident, máme svazový stát, budeme se v jeho čele po roce střídat“, tak Vladimir Putin mu velmi rychle dal najevo, kde je jeho místo. Nyní Lukašenkovi nejspíš čím dál tím víc dochází, že ruský teritoriální apetit začíná ohrožovat i jeho.

 

Postkomunistické země ve střední Evropě mají s ruským imperialismem ještě poměrně živou zkušenost. Jak si vysvětlujete, že podpora Ukrajiny čelící ruské agresi nebyla z jejich strany silnější?

Budu mluvit o Česku. Pro mě to bylo obrovské zklamání. Úplně první reakce tehdejší vlády Bohuslava Sobotky byla, že země s historickou zkušeností z osmašedesátého roku něco takového nemůže akceptovat. Ale pak do toho vstoupil prezident Miloš Zeman a v ten okamžik Sobotkova vláda sice neodvolala svá slova a i v praktických krocích se držela hlavního unijního proudu, ale začali jsme být zoufale pasivní. My jsme se vlastně schovali za ostatní členy EU a zatím to tak bohužel zůstává. A to navzdory tomu, že současný ministr zahraničí Tomáš Petříček je rétoricky mnohem odvážnější, což je jedině dobře. Jenže co si přeje česká vláda jako celek, nikdo nedokáže odhadnout, protože v jejím čele stojí Andrej Babiš, který si v poledne myslí něco jiného, než si myslel ráno.

 

Zhruba od anexe Krymu se hodně mluví o hybridní válce, kterou vede Rusko vůči Západu. Ruský vliv se přičítá i zvolení Donalda Trumpa nebo brexitu. Nepřipadá vám, že se někdy ovlivňování různých voleb ze strany Ruska zveličuje? Nezískává tak v našich očích Moskva sílu, kterou nemá? Nebo je obezřetnost namístě?

Vzhledem k tomu, jak mizerně Rusové vedou svou vlastní zemi, je opravdu téměř vyloučeno, aby všechno, o čem se říká, že je za tím Kreml, byla pravda. Nedává mi smysl, že by byli geniální u nás a tak nekompetentní u sebe doma. Ale: Rusové mají už minimálně nějakých sedmdesát nebo osmdesát let tradici využívat ve svůj prospěch jakoukoli mezeru, která se objeví ve státech na západ od jejich hranic, respektive na západ od sféry jejich vlivu. Za Jelcina na to neměli kapacity a možná do toho ani nebyli tlačeni, ale za Putina se k tomu vrátili. Rusko je silný, odhodlaný aktér, který sonduje, co si může dovolit. Ačkoliv nejsou schopni šachové partie, v níž by hráli o několik tahů dopředu, Rusům stačí, když budou mít dobře zmapovaný terén a vědět, na koho se případně obrátit tam, kam se rozhodnou napřít síly. Je tedy zapotřebí mít se na pozoru a maximálně efektivním způsobem před nimi zavírat všechna okénka, která se pootevírají.

 

Americký historik Timothy Snyder označuje amerického prezidenta Donalda Trumpa za „ruského“ kandidáta v prezidentských volbách v roce 2016. Je to přehnané tvrzení, nebo na něm něco je?

Souhlasil bych s tím v tom smyslu, že Rusku určitě vyhovuje, že v Bílém domě sedí prokazatelně naprostý ignorant, pokud se jedná o záležitosti mezinárodních vztahů a bezpečnosti. Člověk impulzivní, chaotický. Prezident, který dříve nikterak neskrýval, že obdivuje Vladimira Putina jakožto silného hráče. Myslím si však, že Rusové nakonec sami podlehli vlastní představě, že Donald Trump je jejich člověk. Když byl zvolen, tak Státní Duma přerušila své jednání a poslanci tleskali. Pak byli překvapeni, že ho nejsou schopni řídit. Ale chaos, který Trump v mezinárodních vztazích vyvolává, v zásadě Rusku vyhovuje, protože svět, ve kterém žijeme, se řídí americkými pravidly. A teď mají USA v čele člověka, který většinu těchto pravidel systematicky zpochybňuje, což se primárně obrací proti Spojeným státům.

 

1535052_646692595435665_692500335552781110_n

Michael Romancov (*1969) je politický geograf, pedagog a publicista. Přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Metropolitní univerzitě Praha. Přispívá do řady českých periodik. Foto: Facebook/Michael-Romancov

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.