Ruský bunkr v Evropě

30. května, 2017 RUBRIKA Téma


katedralaKatedrála v Kaliningradu. Foto: Pixabay/Olya-02

 

V posledních letech se Kaliningradská oblast prezentovala jako západní brána Ruska. Právě zde měl totiž probíhat dialog s Evropskou unií. Nedávno však Kreml změnil strategii: Nejdůležitější úloha, kterou má sehrát toto území, je stát se ruským strašákem v pobaltském regionu. 

 

Není žádným překvapením, že polská i zahraniční média zmiňují Kaliningrad v posledních měsících výhradně v kontextu postupující militarizace regionu. Moskva již nijak nemlží, pokud jde o přítomnost raket 9K720 Iskander na jeho území, a otevřeně prohlašuje, že jako suverénní stát má právo bránit své hranice všemi dostupnými způsoby. Kromě přesunu dalších raketových základen do Kaliningradské oblasti je tu řada jiných faktů, které svědčí o tom, že rok 2016 byl pro daný region obdobím radikální proměny. První měsíce minulého roku uběhly poklidně. Dějiny začaly zrychlovat teprve začátkem léta – 29. června odvolal ruský ministr obrany Sergej Šojgu velení Baltské flotily sídlící v Baltijsku. Nebylo by na tom nic divného, kdyby to oznámil jiným stylem. Když totiž ministr odvolání zdůvodňoval, vznesl několik závažných obvinění. Hovořil o různých chybách, neschopnosti udržet bojovou pohotovost a falšování vojenských hlášení.

 

Rozloučení se sousedem

A skutečně: Stav flotily a morálka vojáků v ní sloužících byly předmětem nesčetných anekdot a vtipů. Kaliningradská média často informovala o krádežích techniky i paliva, jichž se za mlčenlivého souhlasu velení dopouštěli podřízení. Na základě výsledků dříve provedené kontroly Šojgu odvolal celkem třicet šest důstojníků včetně hlavního velitele Baltské flotily viceadmirála Viktora Kravčuka a velitele viceadmirálova štábu Sergeje Popova. Média to popisovala jako „čistku“, neboť takto rozsáhlé změny ve velení ozbrojených sil se odehrály naposledy za Stalina. Čistka je samozřejmě příliš silný výraz, protože odvolaným důstojníkům nehrozil trest smrti ani gulag, nýbrž postih, který byl v tomto případě přece jen přísnější, než tomu v dosavadních dějinách ozbrojených sil bývalo. Nebylo to totiž pouhé převelení do jiné jednotky nebo do výslužby, nýbrž propuštění z armády.

Členským státům NATO, zvláště pak Polsku, které s Kaliningradskou oblastí sousedí, tato změna velení Baltské flotily ukázala, že Rusko hodlá zavést v jednotkách sídlících ve zmíněném regionu pořádek a jejich bojovou pohotovost udržovat na vysoké úrovni. A činí-li to rázně, znamená to, že region opět začíná pojímat jako strategickou vojenskou základnu.

Pro civilní obyvatelstvo oblasti se během prvních letních dnů ukázalo jako mnohem citelnější to, že Polsko pozastavilo platnost smluv o malém pohraničním styku. Dohoda, kterou Polsko a Rusko uzavřely v roce 2012, umožňovala obyvatelům oblasti a přilehlých polských okresů přecházet polsko-ruskou státní hranici ve zjednodušeném režimu (bez nutnosti vyřizování víz). Rusové tuto možnost několik let čile využívali a jezdili do Polska především na nákupy a za turistikou. Zatímco si řada Rusů plánovala dovolenou na polské straně hranice, polské ministerstvo vnitra a administrativy ve dvoudenním předstihu ohlásilo, že Polsko pozastavuje odbavování v rámci malého pohraničního styku. V úředním prohlášení na stránkách polského konzulátu v Kaliningradu stálo, že jde o nutné opatření z hlediska zajištění bezpečnosti během summitu NATO a návštěvy papeže Františka.

Jak se zakrátko ukázalo, byla to spíše záminka než reálný důvod, neboť o měsíc později, když papež odjel z Krakova, uvedené ministerstvo informovalo, že malý pohraniční styk s Kaliningradskou oblastí zůstane pozastavený z bezpečnostních důvodů. Jakému riziku Poláky vystavovali Rusové, kteří si zajížděli do supermarketů Biedronka nakoupit párky, ministerstvo vnitra nevysvětlilo a zaštiťovalo se důvěrnými zprávami od tajných služeb. Na výhrady obyvatel příhraničních oblastí v severovýchodním Polsku pokrytecky odpovědělo, že podle jeho informací příjmy z nákupů, které v pohraničí uskutečňují Rusové, neklesají, protože si obstarali víza a jezdí do Polska i nadále. Ovšem proč je Rus využívající malý pohraniční styk nebezpečnější než ten, který si zařídil vízum, se dosud nepodařilo objasnit.

Moskva využila zásadu reciprocity a již během července pozastavila platnost malého pohraničního styku ze své strany, čímž odřízla Polákům z příhraničního regionu přístup k levným ruským pohonným hmotám. Přestože dohoda o malém pohraničním styku platila jen necelé čtyři roky, stačila v kaliningradské společnosti zanechat následky. Bezvízový styk, jímž se Kaliningradští mohli chlubit svým krajanům, způsobil, že se obyvatelé oblasti cítili blíž Evropě nejen deklarativně, nýbrž i reálně. Proto se celá tato aféra týkající se malého pohraničního styku chápe jako předzvěst izolace, která se bude prohlubovat, budou-li se vztahy Ruska a Západu i nadále zhoršovat.

 

Gubernátorské rošády

Rozhodnutí polského ministerstva vnitra a administrativy předběhla jedna politická událost – loni v červenci totiž Kreml oznámil, že Vladimir Putin odvolal gubernátora Kaliningradské oblasti Nikolaje Cukanova. Tato zpráva velmi překvapila jak místní elitní kruhy, tak údajně i samotného gubernátora. Padlo rozhodnutí, že se Cukanov stane prezidentovým zástupcem v Severozápadním federálním okruhu (obdrží tedy čestnou pozici, jež je však zbavena politického vlivu).

Přestože odchodu Cukanova litoval jen málokdo, jeho nástupce způsobil, že se v Kaliningradu otřásli zděšením. Výkonným gubernátorem oblasti se totiž stal blíže neznámý Jevgenij Ziničev. Do Kaliningradu se dostal již o rok dříve jakožto šéf místního oddělení Federální služby bezpečnosti. Je považován za nejtajemnějšího z gubernátorů – místním novinářům se nedaří shromáždit jakákoli fakta o jeho životě, dokonce ani to, zda má vysokoškolské vzdělání, jež je podmínkou výkonu gubernátorské funkce. Brzy se ukázalo, že Ziničevovým plusem byly jeho styky s Putinem – několik let totiž působil jako člen prezidentovy ochranky.

Vladimir Chlebnikov pro portál Meduza.io a Alexej Milovanov na portálu NewKaliningrad.ru zhodnotili ve svých článcích publikovaných na přelomu července a srpna odvolání Cukanova a jmenování „někdejšího Putinova bodyguarda“ jako výsledek „zvláštní akce“ naplánované dlouho dopředu. Gubernátorské volby, v nichž v září 2015 zvítězil snad ani ne tak díky falšování nebo manipulaci, jako spíš kvůli nedostatku reálné konkurence Nikolaj Cukanov, se časově protnuly s momentem, kdy se v Kaliningradu objevili dva lidé – mladý technokrat Anton Alichanov, který se stal místopředsedou oblastní vlády, a Jevgenij Ziničev, který o necelý rok později zbavil Cukanova opojného pocitu vítěze. Vzápětí po Ziničevově jmenování Alichanov, jemuž se během roku podařilo získat si přízeň místních elitních byznysmenů, povýšil na předsedu vlády. Právě tento nástup z Moskvy vyslané dvojice Ziničev-Alichanov k moci měl být – podle názoru kaliningradských novinářů – cílem kremelských kádrových rošád. Mladý Alichanov měl mít na starosti hospodářské záležitosti, od Ziničeva se očekávalo, že přitáhne šrouby v oblasti sociální a politické. Když experti i místní elity pochopili, proč se odehrály výše zmíněné personální změny, Kreml připravil obyvatelům Kaliningradské oblasti další překvapení. V prvních říjnových dnech nahradil Alichanov na pozici výkonného gubernátora Ziničeva, který se následně vrátil do Moskvy. Místní experti se do složitých analýz už nepouštěli. Když byl šéf tiskové agentury Russkij Zapad Alexej Šabunin požádán, aby tuto situaci komentoval, připustil, že jsou dvě možnosti – rozhodnutí o další změně na pozici gubernátora bylo buď náhodné, nebo to byla součást dlouhodobého scénáře. Na druhou uvedenou možnost poukazuje podle Šabuninova mínění fakt, že necelé dva týdny před jmenováním do funkce výkonného gubernátora oslavil Anton Alichanov třicáté narozeniny, což je pro nástup do tohoto úřadu minimální věková hranice. Na druhou stranu Šabunin zdůrazňuje, že přisuzovat postupu Kremlu nějaké skryté významy nemá smysl.

„Kreml obvykle žádný plán nemá. Gubernátorem se lze stát díky známostem, úplnou náhodou a údajně i za úplatek,“ říká Šabunin. Novinářka z populárního portálu New Kaliningrad Oksana Majtaková naopak tvrdí, že Ziničev se zde nakrátko objevil proto, aby prověřil činnost předchozích vlád a připravil půdu pro Alichanova.

Anton Alichanov se narodil v Abcházii a v současné době je nejmladším úředníkem v ruských dějinách, který zastává tak vysokou funkci. Ruské sdělovací prostředky poukazují na skutečnost, že se jeho otec – byznysmen Andrej Alichanov – přátelí s náměstkem ruského předsedy vlády Igorem Šuvalovem. Anton Alichanov má právnické a ekonomické vzdělání, a než se v roce 2015 dostal do Kaliningradu, pracoval na ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu průmyslu a obchodu. V Kaliningradské oblasti se obratem začal zabývat řešením sporů v několika strategických odvětvích, mimo jiné v souvislosti s obchodováním s jantarem. Na rozdíl od předchozího gubernátora, který proslul svou „nenasytností“, pokud jde o korupci a nepotismus, a také problematickou povahou, jež v konfliktních situacích znemožňovala dospět ke kompromisu, si Alichanov díky svému působení brzy získal náklonnost místních elitních byznysmenů. V okruhu lidí spjatých s Cukanovem se proslýchá, že nejdůležitějším Alichanovovým úkolem je zabezpečit zájmy skupiny moskevských úředníků a byznysmenů. Zodpovídá mimo jiné za přípravu nového „Zákona o Kaliningradské oblasti“, který stanoví podmínky fungování (mimo jiné celní problematiku) podnikatelských subjektů v regionu.

Tři gubernátoři během několika málo měsíců způsobili, že zářijové volby do státní a oblastní dumy i městského zastupitelstva neměly výraznější ohlas. V demokratickém státě by to byly nejdůležitější politické události roku, ve státě ovládaném z Kremlu je však podstatnější proces odvolávání a jmenování.

 

Militární podzim

Začátkem loňského října informovali estonští novináři ze státního rozhlasu a televize ERR, že se na civilní lodi Ambal, jež plula z Usť-Lugy do přístavu v Baltijsku, nacházejí raketové systémy typu Iskander. Zástupci ruského ministerstva obrany tyto zprávy nejenže nedementovali, ale dokonce tvrdili, že raketová zařízení, která mohou nést jaderné zbraně, byla cíleně přepravována tak, aby je satelity NATO mohly bez obtíží zaregistrovat. Podobná operace ruské armády se zopakovala ještě v listopadu 2016 – sdělovací prostředky tentokrát hovořily o tom, že se do Kaliningradu přesunuly rakety Iskander a raketové systémy S-400 (Triumf). V reakci na prohlášení NATO a ministerstva zahraničí Spojených států amerických zdůrazňující, že kroky Moskvy vedou k destabilizaci situace v regionu, Igor Konašenkov jménem ruského ministerstva obrany odpověděl, že Kaliningradská oblast je nedílnou součástí Ruska, a v souvislosti s tím má právo hájit svou bezpečnost takovými prostředky, jaké uzná za vhodné. Demilitarizace oblasti, zahájená v devadesátých letech 20. století, se tedy stala minulostí.

Odborníci na armádu (mimo jiné na portálu Defence24) zdůrazňují, že vojenský potenciál Kaliningradské oblasti, sousedící s Polskem, neplyne z počtu vojáků, kteří zde pobývají. Odhaduje se na deset až dvacet tisíc, což je dost málo, pokud by měli podniknout ofenzívu například na severu Polska. Podstata nebezpečí, které v současné době z Kaliningradu hrozí, spočívá v tom, že jsou zde rozmístěny různé raketové systémy, v jejichž dosahu je řada objektů v Polsku i v jiných zemích v Pobaltí. Kromě raketových základen Iskander, které dokážou odpálit balistickou raketu i na vzdálenost 500 až 700 kilometrů, sem Rusko umístilo ještě několik dalších raketových systémů (mimo jiné S-400 a Bastion), které jsou schopné útočit na pozemní cíle ve vzdálenosti 100 až 500 kilometrů. Raketový systém Bastion může nést rakety Oniks s dosahem 450 km. Raketové systémy rozmístěné v oblasti tvoří součást mnohaúrovňového systému, jejž experti označují jako A2/AD a jehož hlavním úkolem je znemožnit protivníkovi provádět vojenské operace. Raketové systémy mohou spolu s válečnými loděmi Baltské flotily připravit ozbrojené síly NATO o možnost manévrů v pobaltských státech.

 

Vnucený separatismus

V Kaliningradu se jako znamení zvýšeného zájmu Moskvy o tento region chápe také kampaň proti „plíživé germanizaci“. Proti návratu povědomí o předválečných dějinách města a kraje už delší dobu aktivně brojí korespondent agentury Regnum Andrej Vypolzov. V roce 2016 se k Vypolzovovi připojil Nikolaj Dolgačev. Novinář, který proslul svými reportážemi z Krymu a Donbasu, byl jmenován šéfem kaliningradského studia ruské rozhlasové a televizní společnosti. Od té doby se pravidelně vysílají reportáže demaskující přílišný zájem o pruskou historii místa. Materiály, které jsou plodem tohoto zájmu, údajně ohrožují ruskou identitu a odhalují nepřátelské úmysly sousedů Ruska. Mezi kaliningradskou inteligencí, jež věnuje sovětským i předválečným dějinám města a celé oblasti patřičnou pozornost, vyvolávají uvedené teze rozpaky. Místní malířka Olga Dmitrijevová, autorka komiksů o historických osobnostech, mimo jiné o Immanuelu Kantovi nebo E. T. A. Hoffmannovi, otevřeně hovoří o separatismu, který je jim vnucován shora, z Moskvy, a snad právě tento údajný separatismus má posloužit jako záminka k militarizaci regionu i k ostatním politickým tahům Kremlu. Jakékoli separatistické nálady byste totiž v dnešním Kaliningradu hledali marně. Ruská identita, posilovaná zakladatelským mýtem regionu spjatého s vítězstvím ve druhé světové válce, se jeví jako neochvějná.

Jediná perspektiva, kterou můžeme u Kaliningradské oblasti předvídat, se pojí s rokem 2018. Rusko bude pořadatelskou zemí fotbalového mistrovství světa a Kaliningrad bude jedním z hostitelských měst. Na stadionu, který v současnosti – za skandálních okolností – vyrůstá, se budou hrát zápasy základních skupin. Minimálně do té doby se musí oblast snažit o rovnováhu – Kreml si nemůže dovolit region izolovat, protože by to mohlo pokazit celý šampionát. Kolik zahraničních fanoušků by se totiž vydalo do po zuby ozbrojené ruské enklávy? Na druhou stranu je však patrné, že mistrovství se radikálně liší od olympiády v Soči, kterou doprovázela vlna nadšení v celém Rusku. Informace o přípravách fotbalového šampionátu jen zřídkakdy proniknou na titulní strany novin, a to jak federálních, tak lokálních. Ani v Kaliningradu samotném není znát, že by atmosféra příprav na mistrovství ovládala nálady obyvatel nebo plány regionálních politiků. O tom, jak město přijme fanoušky, se nediskutuje tak zapáleně, jako tomu bylo v debatách v polských městech před šampionátem Euro 2012. Občané města ani místní aktivisté šampionát dokonce nepovažují za příležitost k nápravě byť jen infrastruktury. A je to pouze jeden z řady kremelských projektů, jež nedávají místním šanci, aby se do nich zapojili.

Během posledních let vytvářelo Rusko Kaliningradské oblasti image západní brány celé země a platformy pro dialog se sousedy z Evropské unie. S ohledem na polohu oblasti to byla jediná možná strategie jejího rozvoje. Avšak pro Kreml spočívá nejdůležitější úloha, kterou má Kaliningradská oblast v současné politické situaci sehrát, v tom, že se stane ruským strašákem v celém pobaltském regionu. Zástupce ředitele ruské Transparency International Ilja Šumanov, který dříve pracoval pro pobočku této organizace v Kaliningradu, nepochybně náleží k těm, jimž na rozvoji regionu hodně záleží. Když se jej však zeptáte na budoucnost oblasti, neskrývá svůj pesimismus: „Investiční potenciál Kaliningradské oblasti bohužel klesá kvůli její vzrůstající militarizaci, demonstrované ruskou mocí. Celou situaci nejlépe odráží metafora, kterou použili novináři z New York Times, když Kaliningrad označili jako ‚po zuby ozbrojenou letadlovou loď uprostřed Evropy.‘ Idea regionu jakožto základny pro dialog Ruska s Evropou ustoupila do pozadí. Oblast se stala dobře opevněným bunkrem. Přestože Kaliningradští doposud vnímají polské i litevské sousedy příznivě, je i v tomto ohledu patrné působení ruské propagandy a dobré vztahy, které se zde dvacet pět let rozvíjely, se postupně začínají ochlazovat.“

Obyvatelé oblasti přistupují k měnící se situaci pasivně, třebaže se sami stávají rukojmími militarizace. Region zachvátila celospolečenská apatie a ruská propaganda obratně využívající odkazy na druhou světovou válku a přirovnání oblasti ke Krymu coby enklávě odtržené od matičky Rusi zde zajišťuje politice Vladimira Putina vysokou podporu. Nejvýraznějším projevem této společenské apatie byla reakce na gubernátorské rošády. Na přelomu roku 2009 a 2010 se Kaliningradští shromáždili a masově se dožadovali odvolání z Moskvy dosazeného gubernátora Georgije Boose a nových voleb na tuto pozici. Když Putin v létě 2016 odvolal Cukanova, který pocházel z oblasti a o rok dříve zvítězil v gubernátorských volbách, konaných poprvé po dlouhých letech, nikdo neprotestoval. A přestože je Anton Alichanov – podobně jako před časem Georgij Boos – „vyslanec“ Kremlu, vyvolal více nadějí a získal si větší důvěru než jeho předchůdci. Touto důvěrou však otřásl jeho návrh, který stanovoval kompetence výkonného gubernátora a rušil přímou volbu starosty města. Člověk zastávající tuto pozici měl být nově vybírán mezi zastupiteli města. Toto rozhodnutí ovšem vyvolalo pobouření pouze v nevelké skupině místních aktivistů. Kaliningradská doktorka sociologie Anna Alimpijevová vidí dvě hlavní příčiny apatie společnosti celého regionu: První z nich je, že volby zde probíhají pouze formálně, neboť ať je jejich výsledek jakýkoli, reálné změny v životech místních obyvatel nepřinášejí. Druhou příčinou pak je konformismus.

„A kromě toho,“ říká Anna Alimpijevová, „se určité části společnosti, zvláště lidem vzdělaným, podařilo přizpůsobit panujícím podmínkám“. Pracují ve sféře veřejných financí, jsou tedy závislí na svých nadřízených, případně se stali součástí státních struktur, někteří z nich nejspíš berou úplatky, tudíž z toho mají jistý zisk. Svou dosavadní situaci tedy měnit nehodlají, třebaže je to stabilita dosti vratká. V tomto ohledu se Kaliningradská oblast nijak výrazně neliší od jiných ruských regionů, i zde překračuje podpora Putinovy politiky hranici osmdesáti procent. Svou roli tu sehrává i působení propagandy, která zdůrazňuje rizika hrozící zvenčí. A dokonce i zde, v Kaliningradu, kde většina místních častěji jezdí do Polska než do ostatních ruských měst, padá zmíněná propaganda na úrodnou půdu. Z obsahového hlediska je v jejím rámci – podobně jako v jiných oblastech Ruska – podstatné téma Ukrajiny, jež má Rusy varovat: Každá vzpoura povede k válce. A to Rusové přece nechtějí. Rusové z Kaliningradské oblasti rádi posilují mýtus o svém evropanství, o tom, že se liší od zbytku země, o tom, že se v regionu vytvořila svébytná rusko-evropská identita. Za poslední rok se však ukázalo, že zde chybí lidé připravení k sociálnímu a politickému angažmá. Na povrchu je evropanství, ale hned pod ním mlčenlivý souhlas většiny místní společnosti s tím, aby Moskva diktovala regionu podmínky jeho rozvoje. Přesněji řečeno, aby tento rozvoj mařila svými rozhodnutími Kaliningradskou oblast militarizovat.

 

Paulina Siegień je etnografka, rusistka a doktorandka filologických studií na Gdaňské univerzitě. Publikuje v periodikách Gazeta Wyborcza Trójmiasto, Polityka, Dziennik Opinii Krytyki Politycznej, Duży Format, New Eastern Europe a na kaliningradském městském internetovém portálu Pregel.me.

Poprvé publikováno v dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia 1/2017

Z polštiny přeložil Martin Veselka.

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR a vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.