Sametové vzpomínky, sametová saka: Češi a Poláci třicet let poté

25. února, 2019 RUBRIKA Kultura


1280px-Albertov_deska_(01)Tenkrát na Albertově. Foto: Wikimedia Commons/Chmee2

 

Loňské sté výročí vzniku republiky přineslo ve veřejném prostoru spíše tradičnější akce – od vojenské přehlídky po sousedské slavnosti. Jejich charakter byl povětšinou smířlivý. První republika je bezpečně vzdálená, zahalena v závoji nostalgie a pocitu, že i přes drobné problémy představovala pro dva malé slovanské národy zlatý věk. Také letošní kulaté výročí pádu komunismu lze pojmout jako poplácávání se po zádech. Může to ale být i dobrá příležitost kriticky a racionálně zhodnotit uplynulých třicet let.

 

Postkomunistické státy zdánlivě stály na stejné startovací čáře, ale jak už to tak bývá, některé měly více štěstí. A naše země k nim patřila. Byla ve srovnání se svými severními či východními sousedy bohatší, v čele měla světově uznávaného prezidenta a celkově patřila k ekonomickým premiantům. Začátek kapitalismu byl u nás zdánlivě sametový – bohužel stejně jako tehdejší fialová saka některých rádobypodnikatelů, kteří dodnes těží ze zlatých žil středoevropského Klondiku.

Pokud si meziválečné Československo spojujeme se silnou vizí a osobností Tomáše Garrigue Masaryka, porevoluční Česko jako by na jakoukoli dlouhodobější vizi své vlastní státnosti postupně rezignovalo. S prezidentem Václavem Havlem mohl člověk nesouhlasit v řadě věcí, ale z nejvyšších státních představitelů to byl pouze on, kdo vnášel do politiky nějaký přesah a nenahlížel na společnost jen z ekonomické perspektivy. Právě debata o směřování republiky a její identitě by měla tvořit nedílnou součást oslav třicátého výročí sametové revoluce. Aby vše neskončilo jen u veselice a následné kocoviny.

 
Dvě různé cesty

Ve srovnání se sousedním Polskem naše cesta k demokracii začala později a odehrála se v daleko kratším časovém úseku. Euforii, kterou u nás prožívali lidé v listopadu 1989, si Poláci zažili již v srpnu 1980. Tehdejší zrod odborové organizace Solidarita, do jejíž řad vstoupilo během necelého roku deset milionů lidí (tedy čtvrtina obyvatel), byl v komunistickém bloku nevídaným masovým protestem. Doprovázel ho pocit, že už je všechno možné a konec režimu se blíží. Bohužel výjimečný stav vyhlášený 13. prosince 1981 tyto naděje přidusil. Poláci tedy čekali téměř deset let. V bývalém Československu nabraly události spád až ke konci roku 1989, ale o to byly změny rychlejší.

Neprošli jsme si na rozdíl od polských sousedů tak tvrdým přechodem ke kapitalismu. Polské „devadesátky“ byly dravější a na dlažbě skončilo mnoho bývalých členů Solidarity, pěšáků v dlouhém boji proti komunismu. Odtud také zčásti pramení frustrace některých obyvatel – nesouhlas se smířlivým vyjednáváním u kulatého stolu, kde opozice zasedla s komunisty, vedl k prvnímu štěpení. Rána se za třicet let prohloubila. I u nás vede dělicí čára často v místech, kde na jedné straně stojí ti, kterým pád železné opony přinesl mnoho možností a oni je využili, a na straně druhé ti, pro něž představuje spíše zklamání a ztrátu jistoty – práce, okolního světa, hranic.

Po třiceti letech je zajímavé srovnat, jakými proměnami prošla česká i polská společnost, v čem se můžeme měřit a také kde můžeme hledat společné příčiny některých problémů. Právě na to se soustřeďuje diskusní cyklus Večery s reportéry, který Knihovna Václava Havla pořádá spolu s Polským institutem. Od počátku sloužil spíše jako okno obrácené do světa. Hosty byli totiž především novináři, kteří se dostali do zemí, které sužovaly nebo stále sužují válečné konflikty. Namátkou zmiňme Irák, Afghánistán nebo Gruzii. Hovořilo se též o Turecku, Blízkém východu a mnoha dalších klíčových regionech, které jsou dnes pro světovou politiku zásadní a v jejichž dějinách i aktuálním dění je těžké se zorientovat. Domácí témata se nacházela v menšině. Letos se situace obrátí a reportéři, ale také komentátoři, esejisté nebo filosofové se zaměří na otázky, které jsou palčivé zejména ve střední Evropě, konkrétně pak v Polsku a Česku.

 
Třicátník se dívá do zrcadla

První diskuse se koná už 27. února a zastřeší ji velké téma – práce. Směr debaty bezpochyby ovlivní její účastníci, reportéři Marek Szymaniak a Saša Uhlová. Proč právě oni? V minulém roce vyšly dvě velmi podobné knihy: v Polsku v nakladatelství Czarne Szymaniakův debut Urobieni (Zpracovaní), v Česku Hrdinové kapitalistické práce od Saši Uhlové.

Tvůrčí metoda obou reportérů se lišila. Polský novinář postupoval tradičněji, formou rozhovorů a vlastního sběru dat, česká novinářka volila cestu osobního zážitku – nechávala se zaměstnávat na špatně placených pozicích, kde pracovníci nezůstávají z mnoha příčin dlouho. Oba reportéři ale představili podobné problémy: práci načerno, ponižující přístup k zaměstnancům, nedodržování předpisů, obcházení zákonů, podepisování pracovních smluv či dohod o práci bez možnosti přečíst si jejich obsah. S tím souvisejí i další oblasti – v reportážích se mnohokrát objevuje téma zabezpečení rodiny a jejího udržení. Především jde o výchovu dětí, kterou kvůli časově náročným směnám mnohdy přebírají prarodiče.

V pozadí stojí i komplexnější otázka, již už reportéři nemohli do hloubky zkoumat, ale je pro obě společnosti klíčová. Jedná se u vzdělání a jeho kvalitu, dostupnost a efektivitu, včetně povědomí o vlastních právech a možnostech obrany. Na konkrétních příkladech vidíme, čím je vykoupena pohodlnost nákupů v jakoukoli hodinu a báječný svět levného zboží. Pokud jsou pro nás příliš vzdálení dělníci v Indii, stačí se podívat do nejbližšího supermarketu.

Během letošního roku by se v česko-polských diskusích v Knihovně Václava Havla mělo otevřít více témat. V dubnu se dva komentátoři s filosofickým vzděláním, Dariusz Karłowicz a Petr Fischer, pokusí představit vnímání zásadního fenoménu změny, který se od roku 1989 skloňuje ve všech pádech. Je to změna k lepšímu, nebo k horšímu? Od komunismu ke kapitalismu? Od totality k demokracii? Od cenzury k pluralitě? Od továren a JZD k neziskovkám a biofarmám?

Změna je slovo, které je politicky výhodné – na vlně neokoukanosti se veze řada nových či staronových uskupení. Jeho obsah je ale hlubší, protože si sami pro sebe i v rámci společnosti musíme definovat, odkud jsme vyšli a kam směřujeme. Případně kam chceme směřovat, nebo jsme vědomě i nevědomě směřováni. Změny ve společnosti, a to na úrovni nastavení mezilidských vztahů nebo identity, probíhají v dlouhých časových úsecích. Šok, který zažila naše společnost v roce 1989, zásadně ovlivnil celou její strukturu – od rodiny až po státní správu. V dalších diskusích se tak objeví s tím související témata, jako jsou vnímání soukromého a veřejného prostoru, prohlubující se rozdělení společnosti nebo uzavírání se do myšlenkových ghett a sociálních bublin.

Debaty budou doprovázet názorové texty publikované v různých českých médiích. Česko-polské srovnání tak může odhalit, nakolik jsou některé problémy společným dědictvím postkomunistických zemí a nakolik vyplývají ze specifické situace daného státu. Nebude to příliš sametové vzpomínání, ale tak trochu bolestivý krok do „dospělosti“. Ovšem podívat se do zrcadla ve třiceti je ještě docela snesitelné, horší to bude, až přijde krize středního věku!

Autorka je polonistka, působí v Polském institutu v Praze.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.