Sametový rozchod s polistopadovou érou

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Česko


Samet

Oslavy 25. výročí Sametové revoluce připomínají oslavu narozenin nezvěstného člověka. Polistopadový režim, postavený na liberálně demokratických základech a prozápadní orientaci, se totiž někam ztratil. Co hůře, většina pozůstalých ho příliš nepostrádá. Konec polistopadové éry jakoby předznamenala smrt Václava Havla v prosinci 2011. Během následujících třech let se odehrála řada událostí, které k zmizení nezvěstného režimu bezpochyby přispěly. Důležité jsou hlavně tyto tři: prezidentská volba, politický vzestup oligarchy východního ražení a přístup českých politických elit k ukrajinské krizi.

Zvolení Miloše Zemana prezidentem v lednu 2013 znamenalo porážku odkazu Sametové revoluce symbolizovaného postavou Zemanova protikandidáta Karla Schwarzenberga. Ten musel kdysi utéct před komunistickým režimem do emigrace, i tak ale před rokem 1989 pomáhal zdejšímu disentu a později se stal prvním kancléřem prezidenta Havla. Zeman sice v listopadu 1989 řečnil na protikomunistických demonstracích, avšak během následujících let svůj antikomunismus někde zapomněl, což se běžně projevovalo ve výběru jeho spolupracovníků. Ne nadarmo komunisté nepostavili v prezidentské volbě svého kandidáta, Zeman jim plně vyhovuje. Proto loni v létě podpořili jeho vzdorovládu v čele s Jiřím Rusnokem, kterou si prezident najmenoval bez ohledu na parlamentní většinu. Pošlapávání ústavních tradic a tím i rozkladu polistopadové „kontrarevoluce“ komunisté vždy rádi napomohou.

V loňských podzimních sněmovních volbách sahalo po vítězství populistické hnutí ANO v čele s velkopodnikatelem Babišem, které následně vstoupilo do koaliční vlády, a od té doby kráčí od úspěchu k úspěchu. Symbolická byla především jeho nedávná výhra v komunálních volbách v Praze, kde v minulosti vítězily pravicové strany jasně odmítající předlistopadové časy. Připomeňme, že pražské organizaci hnutí ANO šéfuje žena připravovaná před rokem 1989 na post špiónky v „kapitalistické cizině“. Jak je všeobecně známo, s komunistickou státní bezpečností pravděpodobně spolupracoval také Andrej Babiš, jenž v souladu se svou minulostí kritizuje polistopadový režim více než ten předcházející, komunistický.

Komunisté: poražení vítězové

Jak se stále více ukazuje, porevolučního antikomunismu se zbavil nejen Miloš Zeman. Aktuálním příkladem je zvolení šéfa někdejšího JZD Slušovice Františka Čuby do Senátu nebo dění v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se nové vedení evidentně snaží zbrzdit digitalizaci a potažmo zpřístupňování svazků komunistické Státní bezpečnosti. S totalitní minulostí svázaná KSČM navíc už dva roky vládne s ČSSD ve většině krajů, a že se to samé nepovedlo na celostátní úrovni, bylo jen souhrou náhod. V roce 2002, kdy měly obě levicové strany dohromady jasnou většinu ve Sněmovně, se sociální demokraté otevřené spolupráce s komunisty ještě zalekli. Ve všech následujících volbách už na ni byli nachystáni, jen to zkrátka matematicky nevycházelo.

Ačkoli KSČM šanci na vstup do vlády zatím propásla, smutnit rozhodně nemusí. I díky vzestupu Andreje Babiše je předlistopadový režim do jisté míry rehabilitován. Návrat zdiskreditované komunistické ideologie a věznění politických odpůrců v dohledné době určitě nehrozí. Co však hrozí, a vlastně už to začalo, je návrat některých vzorců chování běžných za normalizace. Platí to například pro politiky, tzv. osobnosti a novináře, kteří v rozporu se svými dřívějšími názory a zastávanými hodnotami dobrovolně vstoupili do Babišových služeb. Šéf ANO samozřejmě není ďábel, ale zastánce liberální demokracie by pro něj pracovat neměl. Už třeba jen kvůli jeho vymezování se vůči klasickým politickým stranám, na nichž západní model demokracie stojí. O jeho mnohočetném střetu zájmů je už skoro trapné psát, v zavedených demokraciích by něco takového neprošlo. Hlavní riziko spojené s Babišem není v tom, že by nás miliardář s autoritářskými sklony uvrhl do nové totality, nýbrž v tom, že zboural některá pravidla, jejichž absenci může na cestě k moci využít někdo podstatně horší.

Zatímco předlistopadoví kariéristé jsou tedy v kurzu, někdejší disidenti z politiky vymizeli a rychle se vytrácí i stopa, kterou v ní zanechali. Patrné je to především v zahraniční politice, jejíž součástí býval – hlavně díky Václavu Havlovi – důraz na dodržování lidských práv. O problematice lidských práv (jak je přesně vymezit) se kdysi vedly spory i v rámci disentu, nicméně panovala shoda, že lidé nemají být pro své politické aktivity vězněni, či dokonce zabíjeni. Toto „minimalistické“ pojetí se pak až donedávna odráželo v české zahraniční politice. I po Listopadu sice zaznívaly hlasy, abychom si raději hleděli obchodu, ale pořád byl na Hradě nebo v Černínském paláci někdo, kdo podobný pragmatismus minimálně korigoval. Dnes se ovšem jedná o převládající názor na české politické scéně. Důkazem budiž postoj vlády i prezidenta k ruským imperiálním výbojům na Ukrajině či podlézavé chování vůči nedemokratické Číně, jehož dosavadním vrcholem se stalo zahanbující vystoupení Miloše Zemana v čínské televizi.

Back in the U.S.S.R?

U vztahů k Číně by se dal onen pragmatický postup ještě nějak vysvětlit. „Říše středu“ je daleko, vojensky nás nikdy neohrožovala, obchodují s ní všichni. Ovšem nad snahou vlády nerozzlobit si z ekonomických důvodů Rusko zůstává při naší historické zkušenosti rozum stát. Argumenty Miloše Zemana, Václava Klause a spol., že Rusko přece není Sovětský svaz, čím dál více ztrácejí váhu. Stačí se zaposlouchat do vyhrožování ruského prezidenta Západu. Vladimir Putin vždy bral rozpad SSSR jako ponížení Ruska a chce bývalé impérium obnovit v co možná největší míře. I my jsme před rokem 1989 do „ruského světa“ nedobrovolně patřili. Potřeba dvou českých prezidentů obhajovat Putinovu agresi na Ukrajině je v jasném rozporu s tím, oč ve své podstatě usilovala Sametová revoluce, a sice vymanit nás z vlivu Moskvy.

Zatímco normalizace po roce 1968 by se bez ruských okupačních vojsk neobešla, ta dnešní, plíživá nemá žádný přesně stanovitelný začátek a vinu za ni neseme výhradně my sami. V prvních letech po Listopadu užitečnost západního modelu demokracie zpochybňovaly jen narudlé a nahnědlé partaje stojící mimo vládu. Dnes jsme sice díky členství v EU a NATO součástí Západu, ale naše současná domácí ani zahraniční politika tomu neodpovídá. Jde jen o výkyv, nebo o trvalejší trend?

Odpověď na předcházející otázku ještě není daná a pořád záleží hlavně na nás. Máme v rukou všechny potřebné nástroje – svobodu projevu, sdružování, shromažďování, atd. Stále se konají svobodné volby. I přes ovládnutí některých významných titulů oligarchy v čele s Babišem (bolestivou ztrátou jsou především Lidové noviny, jež ještě před Listopadem obnovili lidé z disentu) tu existují a vznikají svobodná média. I díky internetu má každý možnost opatřit si potřebné informace, jen musí umět oddělit zrno od plev. Proč tedy hned strašit normalizací? Protože postupná proměna společenské atmosféry je znepokojivá. Dříve nepřijatelné se dnes děje. Selhávání elit jde ruku v ruce s lhostejností veřejnosti.

Pohrdání před zrcadlem

Současný stav pramení z všeobecně rozšířeného pohrdání politikou. Svůj díl viny bezesporu nesou politici postupně se vystřídavší u moci (na ty předlistopadové nezapomínejme). Nicméně je důležité neustále opakovat, že ve svobodných časech politika nastavuje zrcadlo občanům. Bez uvědomělé občanské společnosti žádná kloudná politika fungovat nemůže. Zároveň platí, že se občanská společnost nesmí politiky štítit. Ke změně politické atmosféry v zemi může v rámci svých možností přispět každý z nás. Jako straník, volič, aktivista, jako člověk vykonávající nějakou profesi. Politické klima se rodí už na mikroúrovni běžných mezilidských vztahů. I zde se setkáváme s korupcí, střetem zájmů či kašláním na druhého v nouzi. Vysoká politika pak sotva může být úplně jiná.

Před 25 lety nám svoboda spadla do klína. Někteří o ni dlouhá léta usilovali, ale převážná část společnosti zůstávala do poslední chvíle pasivní. Teď jako bychom dostávali šanci si tu svobodu zpětně odpracovat. Máme k tomu neskonale komfortnější podmínky než za komunismu. Potíž je v něčem jiném – na skladě není žádný pozitivní program pro Českou republiku, jejž by většina lidí vzala za svůj. V prvních letech po Listopadu jsme alespoň zhruba věděli, co chceme. Chtěli jsme na Západ, zpět do Evropy, ať už si pod tím každý představoval cokoliv. Po čem ale toužíme teď? Aby stát byl řízen jako nezodpovědná firma, která je ochotna pro dobrý obchod přehlédnout, že se její obchodní partner chová jako gauner terorizující své okolí? To je to, oč tu běží.

Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.