Šedá eminence Zakarpatí přežila i Euromajdan

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Téma


BalohaPo vstupu do politiky kontroluje Viktor Baloha svůj byznys skrze nastrčené osoby. Zdroj: Wikimedia Commons/Zakarpattya

 

Zakarpatská oblast dnes v rámci Ukrajiny rozhodně nepatří k politicky a hospodářsky klíčovým regionům. Naopak, jako výstižnější se jeví užití termínu periferie. Díky své někdejší přináležitosti k meziválečnému Československu se však tento turisticky přitažlivý region dlouhodobě těší poměrně vysokému zájmu Čechů. Proto je zajímavé se podívat, jak probíhala nedávná ukrajinská revoluce (tzv. Euromajdan) na někdejší Podkarpatské Rusi.

 
Na počátku byla frustrace

Před vypuknutím protestů na kyjevském Majdanu na podzim 2013 se situace v Zakarpatské oblasti příliš nelišila od nálad v ostatních částech země. Mezi lidmi převládala všeobecná frustrace z panujících poměrů. Společnost paralyzoval pocit neexistující perspektivy do budoucna. Naděje, že by se něco mohlo změnit v souvislosti s chystaným podpisem asociační dohody s EU, pomalu skomírala. V určitých kruzích se sice objevovaly projevy nespokojenosti s prezidentem Janukovyčem nebo s vládou premiéra Azarova, ale jak řekl autorovi tohoto textu Volodymyr Kryšenyk, docent fyziky na Užhorodské národní univerzitě, „nikdo neuvažoval o tom, že by mohlo dojít k nějakému autonomnímu společenskému pohybu zdola, nebo dokonce k aktivizaci ulice.“

Velké podniky celoukrajinského významu na Zakarpatí nejsou. Už na začátku roku 2013 se však viditelně zhoršila situace drobných a středních podnikatelů. Že státní pokladně opravdu docházejí peníze, začalo být jasné ve chvíli, kdy byly veškeré finanční transakce mezi podniky převedeny pod kontrolu ministerstva financí. Platby se náhle opožďovaly, lidem najednou chodily se zpožděním výplaty i penze.

V této nervózní situaci pak prezident Janukovyč oznámil zastavení kroků směřujících k podpisu asociační dohody s EU. Záhy vypukly demonstrace na Majdanu, jichž se od začátku účastnili také lidé ze Zakarpatí. V odhodlání zapojit se do kyjevských protestů podpořil aktivisty také Viktor Baloha, šedá eminence zakarpatské politiky i byznysu s důležitými kontakty v mocenských kruzích. Tento vlivný poslanec, bývalý několikanásobný ministr, dříve též starosta Mukačeva a šéf místní oblastní administrativy, jenž to za prezidenta Juščenka dotáhl až na vlivný post šéfa prezidentské administrativy, sloužil později v první Azarovově vládě coby ministr pro mimořádné situace. Po parlamentních volbách roku 2012 však v rámci mocenských rošád o místo ve vládě přišel, a tak od té doby čekal na svou příležitost, jak si s lidmi v Kyjevě vyrovnat účty. A právě Majdan mu takovou příležitost nabídl.

 

Studentský faktor

Přímo v Užhorodě se však revoluční události rozjížděly pozvolna. V reakci na první shromáždění demonstrantů v Kyjevě se 24. listopadu 2013 sešlo několik stovek lidí na užhorodském Divadelním náměstí, kde se pak setkávali opakovaně, vždy v neděli. S tím, jak se postupně vyhrocovala situace v Kyjevě i dalších městech (po prvních srážkách s policisty), rozhodli se užhorodští aktivisté vybudovat koncem prosince před budovou oblastní administrativy na Lidovém náměstí improvizovanou barikádu a stanové městečko. Zprvu živelná shromáždění také dostala pevnější strukturu, když se mezi vůdčími aktivisty objevili studenti užhorodské univerzity. Své seminaristy mezi demonstranty přivedl rektor místního pravoslavného semináře Viktor Beď.

Hojná účast studentů užhorodské univerzity na protestních akcích vedla k vyhrocení jejich vztahů s tehdejším rektorem univerzity Fedorem Vaščukem, jenž se k revolučním událostem stavěl odmítavě. Po vítězství Majdanu podal rektor Vaščuk demisi. Dalším, kdo se výrazně vymezil vůči užhorodskému Majdanu, byl bývalý starosta města Serhij Ratušňak, který se dokonce podílel na organizování skupin rváčů (tzv. titušek), jejichž úkolem bylo promajdanovské aktivisty zastrašit.

Po měsících protestů se však mezi aktivisty začala šířit únava. Regionální autority (tehdy ještě pod kuratelou Strany regionů) v čele s šéfem místní oblastní státní administrace Oleksandrem Ledydou se naopak pokusily vzít iniciativu zpět do svých rukou. Aby získaly čas, souhlasily s vytvořením tzv. Lidové rady, coby platformy vzájemného dialogu představitelů moci s opozičními aktivisty. Skutečným účelem této aktivity však bylo unavit demonstranty, což se nakonec víceméně dařilo.

Zlom však přišel 19. února 2014, kdy dav nespokojených demonstrantů vzal sídlo užhorodské oblastní administrace útokem. Netrvalo dlouho a budova přešla pod kontrolu demonstrantů, kteří se tak na krátký čas stali pány situace. Jen o tři dny později se moc Strany regionů zhroutila také v Kyjevě, když došlo útěku prezidenta Janukovyče. Strana regionů se sice od Janukovyče distancovala, to už však v dané situaci nemohlo zabránit minimálně dočasné ztrátě jejích mocenských pozic. Po zformování nového kabinetu premiéra Jaceňuka byl s platností od 2. března novým předsedou oblastní státní administrace Zakarpatské oblasti jmenován teprve dvaatřicetiletý zástupce strany Baťkivščyna, Valerij Valerijovyč Lunčenko.

 
Časy se mění, Baloha zůstává

Mohlo by se zdát, že instalací reprezentantů nové moci ukrajinská revoluce na Zakarpatí skončila. Omyl, skončila tím pouze její turbulentní občanská část, jež se vyznačuje přítomností demonstrantů v ulicích. Neskončila však pro výše zmíněného Viktora Balohu, hlavního muže regionu, a pro jeho klan. Baloha, ačkoliv stál během revoluce zdánlivě v pozadí, nikdy neztratil přehled, a především rozhodující vliv na situaci. Jako šikovný vyjednavač a obratný stratég má zvláštní dar vytěžit vždy z dané situace pro sebe maximum, a tak stát nakonec vždy na vítězné straně. Coby nezpochybnitelný vládce na Zakarpatí uměl už od dob prezidenta Kučmy dobře vycházet s důležitými lidmi v Kyjevě, a tato strategie mu opakovaně přinášela úspěch. Také letos na jaře se brzy jasně postavil na stranu Petra Porošenka, když se ujal organizace jeho prezidentské kampaně v Zakarpatské oblasti. V září 2014 potom Baloha dosáhl odvolání „revolučního“ šéfa oblastní státní administrativy Valerije Lunčenka, který byl nahrazen Balohovi loajálním člověkem Vasylem Hubalem.

Definitivní návrat rodiny Balohů do nově konstituovaného mocenského centra byl stvrzen předčasnými parlamentními volbami 26. října 2014, v nichž získali bratři Viktor, Ivan a Pavlo poslanecký mandát coby nezávislí kandidáti v rámci jednomandátových obvodů v Zakarpatské oblasti. Poslancem se stal také jejich bratranec Vasyl Peťovka. Z důvodu nabytí mandátu poslance rezignoval Viktorův mladší bratr Ivan dne 31. října 2014 na zasedání Zakarpatské oblastní rady (orgánu samosprávy) na funkci jejího předsedy. Jeho nástupcem byl ještě téhož dne zvolen Volodymyr Volodymyrovyč Čubirko, člověk loajální Balohovu klanu. Balohova politická i ekonomická kontrola regionu tak zůstala i přes ukrajinskou revoluci prakticky nenarušena.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.